Nejistota ovládá nejen pozorovatele, komentátory a nervózní trhy. Francouzští voliči letos projevují rekordní nerozhodnost: průzkumy naznačují, že přibližně třetina z nich váhá, komu dát svůj hlas, případně jestli se k volbám vůbec vypravit. Mnoho dalších zvažuje, že vyjádří svou nespokojenost formou bílého či jinak zneplatněného lístku.

Důvodem je částečně nepřátelství k jednotlivým kandidátům, povětšinou stíhaných skandály nebo alespoň většinově neakceptovatelných kvůli extrémním pozicím na levici či na pravici, částečně celkové znechucení z politiků jako takových, kteří nedokázali proměnit naděje s nimi spojené ve skutečné zlepšení životní úrovně (především snížení nezaměstnanosti). François Hollande, zvolený právě na základě tohoto příslibu, je u veřejnosti tak nepopulární, že pro jistotu ani nekandidoval.

Volení nejistotu stupňuje také zhoršení dlouhodobě špatné bezpečnostní situace. Sérii islamistických útoků z nedávné doby ještě rozšířilo úterní zatčení dvojice teroristů plánující bombový atentát v Marseille a především čtvrteční vražda policisty v srdci Paříže, na kterou se prezidentští uchazeči snažili reagovat.

Výsledek? V zemi, kde proti sobě obvykle stojí dva jasně vyprofilovaní kandidáti levice a pravice, mají pouhý den před hlasováním šanci postoupit do druhého kola hned čtyři kandidáti.

Marine Le Penová

Stálicí mezi nimi je jediná žena, předsedkyně Národní fronty (FN) Marine Le Penová, která byla před měsícem považována za téměř jistou účastnici finálního souboje o Elysejský palác. Jenže její podpora klesla o několik procentních bodů a přiblížila se na hranici statistické chyby ke třem dalším kandidátům. Může se tak stát, že její prezidentská cesta skončí už v neděli - anebo že naopak postoupí z první příčky.

Návrhy Le Penové jsou všeobecně známé už léta, i když se v poslední době ještě více radikalizovaly. Jejich základem je důraz na suverenitu ve všech oblastech: ekonomické (opustit eurozónu a znovu zavést frank) a bezpečnostní (obnovit hraniční přechody a dramaticky redukovat počet migrantů včetně uprchlíků). Politickou suverenitu chce obnovit prostřednictvím referenda o vystoupení z Evropské unie a vystoupením z NATO.

Le Penová razí heslo "Francie na prvním místě", což se týká kromě zahraniční politiky hlavně postoje vůči občanům nefrancouzského původu a jiného než křesťanského vyznání - navrhuje zakázat nošení šátků ve veřejných prostorách, nechce ve školách nabízet alternativu k vepřovému a zakázat by se měly i burkini.

Velkou výhodou pro kandidátu Národní fronty je to, že se může opřít o vůbec nejdisciplinovanější a nejpřesvědčenější voličské jádro, tvořené nejčastěji obyvateli malých a středně velkých měst, obzvlášť zasažených nezaměstnaností. Podporují ji také tradičně založení voliči z venkova, kteří v minulosti spíše hlasovali pro gaullistické kandidáty.

Pro mnoho podporovatelů je volba Le Penové jasně protestní - je považována za jedinou nevyzkoušenou variantu, která by mohla ukončit dominanci dvou zkorumpovaných a neschopných stran a zasadit políček politickým elitám. Proto bývá přirovnávána k Donaldu Trumpovi a sama se v kampani pokoušela navazovat na jeho úspěch, přestože její politická kariéra je mnohem delší a spočívá na pečlivě budovaných základech.

Marine Le Penová přesto musí čelit zásadnímu problému, který se ukrývá přímo v jejím jménu. Jako dcera odsouzeného popírače holocaustu a celoživotního profesionálního provokatéra Jean-Marie Le Pena je nenávratně spojena s podezřením ze sympatií k extrémismu a velká část francouzské společnosti ji - ať už oprávněně či nikoli - označuje za "fašistku".

Snaze očistit se od tohoto dědictví, které ji ovšem v roce 2011 umožnilo ovládnout otcovu Národní frontu, příliš nenapomáhají kontroverzní výroky, naposledy třeba popření francouzské zodpovědnosti za hromadné zatýkání židovského obyvatelstva během druhé světové války.

Emmanuel Macron

Na rozdíl od všech jeho hlavních soupeřů je devětatřicetiletý Macron v politice nováček. A rád to zdůrazňuje - třeba když Jean-Luc Mélenchonovi vyčetl, že už byl senátorem ve chvíli, kdy on sám teprve chodil do školy. Původně investiční bankéř si získal širší pozornost poté, co ho prezident Hollande v roce 2014 jmenoval ministrem financí. Po schválení mírných, ovšem mimořádně nepopulárních reforem zákoníku práce, Macron rezignoval, aby se soustředil rovnou na prezidentskou kampaň.

Macron o sobě tvrdí, že není levicový ani pravicový. Způsob jeho myšlení ostatně dobře vystihuje název hnutí, které založil: Kupředu!

Tvrdí, že čas politických dogmat skončil, a že je třeba si vybírat to nejlepší z programů všech politických směrů. V jeho případě to znamená tvrdé ekonomické reformy pro ozdravení francouzských veřejných financí, jejichž součástí má být i propouštění 120 tisíc státních zaměstnanců.

Na druhou stranu však podporuje masivní investice do infrastruktury, jakýsi obamovský stimulační balíček ve výši 50 miliard euro. Je také jediným vyloženě proevropským kandidátem, zdůrazňuje výhody globalizované ekonomiky a obhajuje i nepopulární obchodní dohody, jako je smlouva CETA s Kanadou.

Macron přitahuje liberální městské voliče ze střední třídy, je populární mezi mladšími ročníky a mezi osobami s vyšším vzděláním. I on v sobě nese jakýsi protestní náboj - odmítl kandidovat za Socialistickou stranu a raději se prezentuje jako nezávislý. Přesto je podle průzkumů favoritem největšího množství socialistických voličů a získal si i podporu klíčových středových členů strany, včetně bývalého premiéra Manuela Vallse a ministra obrany Jean-Yvese Le Driana.

Těžko říct, jestli mu to bude k užitku. Ostatní kandidáti se pokouší Macrona spojit s nenáviděným prezidentem Hollandem, dokonce ho občas nazývají "François Macron". Vyčítají mu jeho minulost u Rothschildů, pružnost názorů a chybějící patriotismus, to vše okořeněno nezkušeností - Macron nebyl nikdy zvolen do veřejné funkce.

"Mluvil jste sedm minut a já nemám ani ponětí, co jste vlastně řekl," vyčetla mu Le Penová v první debatě, že mluví ve frázích bez obsahu.

Macronova popularita je sice stále vysoká, ale jeho voliči nejsou definitivně rozhodnutí, rekrutují se ze středu ostatních stran a řada z nich ho vnímá jen jako menší zlo. To může být výhodou ve druhém kole proti kontroverznímu kandidátovi, v prvním kole s tak roztříštěnou podporou by to ale mohlo být smrtící.

François Fillon

Nesmrtelný kandidát, "politický Ježíš Kristus". Tak by se dalo mluvit o bývalém Sarkozyho premiérovi a kandidátovi pravicových Republikánů, François Fillonovi. Překvapivý vítěz republikánských primárek, který s přehledem porazil svého mentora Sarkozyho i bordeauxského starostu Alaina Juppého, byl dlouhé měsíce favoritem voleb. Jenže pak přišly aféry s placením příbuzných ze státního rozpočtu za funkce, které nevykonávali, a málem i odvolání vlastní stranou.

Křeslo kandidáta Republikánů si Fillon udržel tvrdohlavým odmítáním odstoupit, díky Sarkozyho podpoře i kvůli neochotě neúspěšného Juppého znovu se ucházet o prezidentský post - nyní jej tento bývalý soupeř podporuje na posledních předvolebních shromážděních.

Úspěšně navíc dokázal konsolidovat voličskou základnu, sestávající z konzervativních katolických kruhů. Radikálním odpůrcům sňatků homosexuálů z katolické organizace Sens Commun - jakési obdoby slovenské Aliance pro rodinu, jež organizovala masové akce na Fillonovu podporu - dokonce přislíbil místa ve vládě.

V epicentru Fillonovy kampaně stály hodnoty křesťanské Francie, spolu s důrazem na boj proti terorismu a tvrdší imigrační politiku. V tom má bývalý premiér hodně společného s Marine Le Penovou, na jejíž voliče pravděpodobně míří.

Oba mají i velmi vřelý vztah k ruskému vůdci Vladimiru Putinovi a volají po zrušení protiruských sankcí. Na rozdíl od šéfky FN ale považuje opuštění eurozóny a návrat k franku za "zaručený chaos", podporuje členství v mezinárodních organizacích a je velkým stoupencem liberalizačních reforem inspirovaných Margaret Thatcherovou.

Skandály proměnily Fillona v mimořádně neoblíbenou osobu mezi širší veřejností a průzkumy ukazují, že by v případném druhém kole drtivě prohrál se Macronem a dokonce i s "komunistou" Mélenchonem.

Ukazuje se však, že jeho věrní příznivci, posílení o nerozhodnuté voliče na poslední chvíli dávající přednost ověřené jistotě, by svým počtem vzhledem ke slabosti ostatních mohli stačit na postup. V ideální konstelaci by se potom mohl postavit ve druhém kole Le Penové, proti níž má největší šance stát se francouzským prezidentem.

Jean-Luc Mélenchon

Překvapivou hvězdou závěrečných týdnů předvolební kampaně je učitel, bývalý socialistický ministr a lídr nového ultralevicového hnutí Nepoddajná Francie (La France Insoumise), Jean-Luc Mélenchon. Mezi možné favority se vyšplhal po dvou veřejných debatách s ostatními kandidáty, kde prokázal svoje řečnické schopnosti a hlavně zadupal do země zoufale nevýrazného socialistického kandidáta Benoîta Hamona.

Mélenchon ovšem nadchl i svou schopností využívat sociální sítě a rétorikou plnou odkazů na francouzskou revoluční minulost láká davy na předvolební shromáždění. Na tom největším, pařížském "Pochodu za šestou republiku", pochodovalo od Bastily k Náměstí republiky asi 130 tisíc lidí.

Kandidát podporovaný nepříliš vehementně také komunistickou stranou je skutečný radikál: navrhuje stoprocentní zdanění nejbohatších Francouzů, zkrácení pracovního týdne na čtyři dny, opuštění jaderné energetiky, vystoupení z NATO a opakované vyjednání evropských smluv. V případě neúspěchu i on plánuje opuštění Evropské unie. Dále chce ukončit "monarchistickou republiku", v níž má prezident příliš velké pravomoci, a touží po zavedení spravedlivějšího parlamentního systému, takzvané šesté republiky.

Průzkumy ukazují, že jeho energické vystupování a odlišnost od ostatních kandidátů do Mélenchonova tábora přilákalo mnoho nerozhodnutých, často mladých voličů. Většina ale přichází právě od socialisty Hamona, který se postupně propadl hluboko pod deset procent. Významná část elektorátu má naopak vůči Mélenchonovi odpor a ostatní kandidáti se ani nemusí moc snažit, aby ho - slovy Emmanuela Macrona - vylíčili jako "komunistického revolucionáře".

Duel jako z nočních můr

Mainstreamová média, politické elity i mezinárodní pozorovatele děsí představa finálového souboje mezi Le Penovou a Mélenchonem. Konzervativní deník Le Figaro to označil za "černý scénář pro ekonomiku", liberální Le Monde zase programy obou kandidátů považuje za "stejné nebezpečí pro Evropu".

Upozorňuje se na nápadnou podobnost jejich programů, které spojuje odpor vůči globalizaci, Evropě, NATO a podpora světových diktátorů, včetně ruského prezidenta Putina a syrského vůdce Bašára Asada.

Faktem ale je, že takový scénář zdaleka není možné vyloučit. Mélenchon neustále posiluje na úkor Hamona a voliči socialistického kandidáta si snadno mohou říct, že nemají důvod vyhodit hlas někomu, kdo nemá šanci na umístit se na volitelném místě.

Logickou volbou většiny z nich je Mélenchon; umírnění socialisté stejně už dávno volí Macrona, pro ně byl už Hamon příliš radikální. Mélenchonův potenciál je tedy kolem pětadvaceti procent a to je číslo, které by mohlo pohodlně dostačovat k postupu.

A Marine Le Penová sice v průběhu dubna oslabovala, zlomovým okamžikem pro její podporu však mohou být teroristické útoky z poslední doby. Nikdo nezaručí, že se nezopakují třeba ještě přímo v den konání voleb.

Slovy Bruna Jeanbarta, ředitele výzkumného institutu OpinionWay: "Teroristický útok oživuje témata, která jsou velmi blízká Marine Le Penové. Je možné, že by si díky nim mohla zabezpeřit umístění ve druhém kole? Uvidíme v neděli."