Když v srpnu naposledy usedl po boku svého parťáka Filipa Dvořáka k soutěžnímu závodu, měl jasný sen: medailový.

Brazilské slunce pálilo na jezero Rodriga de Freitase, na obzoru svítila socha Krista Spasitele na vrcholku Corcovado. Radoň s Dvořákem v olympijském finále v Riu dřeli, ale jejich touha zůstala nenaplněná. Dojeli sedmí a Radoň tehdy vykládal, jak chtějí určitě podniknout další medailový útok na domácím mistrovství světa v Račicích.

Konat se už však nebude. Po olympiádě nakonec Radoň kariéru uzavřel a vydal se na dráhu trenéra, která ho nakonec zavedla až do exotických indonéských končin. "Poslední dva roky už mi trénink nepřinášel takovou radost," vysvětloval své rozhodnutí 30letý kouč.

Během sportovní kariéry se obvykle procestuje slušný kus světa. Proč vás lákalo vyrazit zase někam pryč, a ne se třeba usadit?

Kus světa jsem projel, ale cestování mě moc baví a usadit se mi zatim nechtělo. Vždycky jsem věděl, že chci u sportu zůstat. A možnost spojit novou práci ještě s cestovatelským dobrodružstvím byla skvělá. Nelituji.

Ještě loni na olympiádě jste byli s parťákem Filipem Dvořákem sedmí. Co bylo vlastně impulzem k ukončení kariéry?

Původně jsem si myslel, že se rozloučím až na mistrovství světa v Račicích, které bude letos v srpnu. Vždycky jsem se na něj těšil, ale poslední dva roky mi každodenní trénink už nepřinášel takovou radost. Cítil jsem, že je čas jít dál a jít za něčím novým.

Zabezpečí se medailista z mistrovství světa aspoň na nějakou dobu? Nebo jste musel s hledáním práce spěchat?

Spěchat s hledáním práce jsem nemusel, protože jsem něco měl našetřeno, ale věčně by to trvat nemohlo. Navíc jsem od nového roku pracoval jako trenér-pomocník na KVS (Klub vodních sportů) Praha, takže jsem nějaké peníze měl. Každopádně jsem měl po olympiádě relativně volnější období, kdy jsem nemusel nic "hrotit", ale to je taky dané mou spořivou povahou...

Řada sportovců se konce kariéry a potenciální prázdnoty děsí. Vám se nestýskalo?

Po sportu se mi nestýká, tedy ne po vrcholové formě. Jinak sportuji víceméně každý den. Běhám, posiluji, na vodu také zajdu. Když jsem byl v Čechách, tak jsem chodil i na box.

Jak jste se dostal do Indonésie? Původně jste toužil po nějaké anglicky mluvící zemi...

Chtěl jsem vyrazit do světa a čekal jsem na nabídky. Lákala mě Kanada, ale nabídka nepřišla. Rozhodoval jsem se mezi Tchaj-wanem a Indonésií.

A zvítězila druhá možnost. Kde přesně tedy nyní trénujete?

Trénuji na přehradě Jatiluhur mezi Jakartou a Bandungem. Od Jakarty jsem sto kilometrů, ale při místních zácpách to jedete čtyři hodiny. Podmínky na trénink jsou poněkud odlišné než u nás. Vybavení je skromné, máme starou rezavou posilovnu. Na druhou stranu počasí je pro náš sport ideální a každý z mých svěřenců má pádlo a loď. Takže není důvod nějak naříkat. Ubytování pro závodníky je také skromné, ale na druhou stranu máme jídelnu, kde je velice zdravá strava.

Jaké jsou v Indonésii podmínky pro život?

Já se nacházím na skutečné indonéské vesnici, takže mě obklopuje relativní chudoba. To však místním rozhodně nebrání usmívat se na ostatní. Já sám mám pokoj od místní federace s výhledem na přehradu a jedná se o standardní hotelový pokoj v Evropě.

Kulturní šok to byl, ale nijak hrozný. Na ulicích je docela nepořádek, ale největší překvapení byla doprava. Pravidla se moc nedodržují, předjíždí se vlastně kdykoliv a kdekoliv. Stačí zatroubit, že jedete, a ostatní se vám vyhýbají. Já jsem dostal motorku a musím říci, že to na ní bývá zážitek. Každopádně v životě jsem se nesetkal s pokornějšími a milejšími lidmi, než jsou v Indonésii.

Jak se pracuje v tamním horkém podnebí?

Horko tu skutečně je, ale není to tak hrozné, protože všude je klimatizace. Navíc na první trénink vstávám v pět, což znamená, že v šest začínáme trénovat a v osm už je po tréninku. Tak se vyhýbáme extrémnímu horku. Nyní je v Indonésii období sucha, respektive začíná, ale každý den se spustí neskutečný liják, který místní horko dost kompenzuje.

Stesk po domově zatím nepřišel?

Ještě ne. Ale samozřejmě, že si na rodinu a kamarády vzpomenu. Hlavně začátek byl náročnější. Neměl jsem nějaký čas internet, nejbližší kavárna je čtyřicet kilometrů daleko a třeba nabídka supermarketů je doopravdy skromnější, než jsme zvyklí. Na druhou stranu je to dáno také tím, jak jsme v současnosti zhýčkaní. Pozoruju to i na sobě.

Jaký byl za měsíc v Indonésii nejzajímavější zážitek?

O dopravě už jsem mluvil, ta je opravdu veselá. Drobné srážky jsou na denním pořádku. Jinak se o žádný bizár nejedná, jde o normální vyspělou civilizaci, jen je místní společnost jiná, než na co jsme zvyklí.

Vše má své klady a zápory. Trochu bojuji s ještěrkami, které tady lezou po stropech a vylézají v noci, takže pár bojů na mém pokoji už proběhlo.

Každý trénink začíná a končí modlitbou. Mezi závodníky není jakékoli napětí, hlavní je pro ně radost z práce a případně co nejlepší reprezentace jejich země. 

A dnes jsem se dočetl, že v roce 2009 mělo připojení k internetu 12,5 procenta místních obyvatel, tudíž mé trable s připojením byly skutečně trable "moderního" člověka!

Jak dlouho plánujete v Indonésii zůstat?

Rád bych vydržel do Asijských her v roce 2018. A pak se uvidí. Chci, aby moji svěřenci šli s výkonností nahoru a předvedli se před domácím publikem (Asijské hry budou v Indonésii, pozn. red.) v co nejlepší formě. Na druhou stranu, Indonésie je rozvojovou zemí, co se kanoistiky týče. Hlavně věřím, že má práce bude mít výsledky a že svěřence bude můj trénink bavit.