Rostislav (nebo také Rastislav či Rastic) druhý z velkomoravských knížat. Datum a místo narození neznáme, víme však, že pocházel z rodu Mojmírovců, vládnoucí dynastie Velké Moravy. Jeho život byl, ostatně jako celá tehdejší doba, bohatý na nejrůznější zvraty. Inu, pohnuté deváté století!

Rostislav byl zřejmě synovcem Mojmíra I., zakladatele rodu Mojmírovců, po jehož pádu roku 846 zaujal strýcovo místo přičiněním Ludvíka Němce (805 až 876), panovníka mocné Východofranské říše. Proč? Je možné, že nějakou dobu strávil u franského dvora jako rukojmí, byl tedy považován za vhodného a loajálního nástupce.

Což tak úplně nevyšlo. Rostislav se totiž podřizovat nehodlal, ba naopak. Ludvík sice obsadil důležité posty svými lidmi, mladý panovník se však postupně osamostatňuje, přijímá do země Ludvíkovy odpůrce, pokouší se o spojenectví s Bulhary, kvůli omezení franského vlivu vypudí ze země i latinské kněze. Takhle si to Ludvík asi nepředstavoval.

Roku 855 vpadne na Velkou Moravu. Nedokáže ovšem dobýt Rostislavovu hlavní "nepředstavitelnou pevnost", ba co víc, sám je obrácen na útěk a pronásledován až za hraniční Dunaj. O tři roky později se bývalý chráněnec dokonce spojí s Karlomanem, Ludvíkovým synem.

Církev jako cesta k nezávislosti

Ačkoliv jejich spojenectví dlouho nevydrží, Rostislav je na vrcholu moci. K úplné nezávislosti mu ovšem chybí samostatná církevní organizace. Morava byla křesťanskou už před příchodem Cyrila a Metoděje, od počátku 9. století sem totiž z Franské říše přicházeli bavorští kněží. Spolu s vírou však přinášeli i nežádoucí vliv politický.

Rostislav využije rozporů v Říši i momentální chaotické situace v pasovské diecézi, pod níž moravské ovečky spadají, a obrátí se na papeže se záměrem být podřízen přímo Svatému stolci. Ostatně něco podobného se později podaří polskému panovníkovi.

Rostislav sice nepochodí, nevzdává se však a vysílá další poselstvo, tentokrát do Byzance. A má úspěch. Byzantský císař Michael III. (pro zajímavost, je mu tehdy něco přes dvacet let) vysílá na vzdálenou Moravu dva vzdělané bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje.

Vybráni byli více než vhodně, Metoděj vystudoval práva a po nějakou dobu působil coby císařský prefekt, o třináct let mladší Konstantin nazývaný Filozof byl zase typickým vědcem a geniálním filologem. A především oba velmi dobře ovládali slovanský jazyk, kterým tehdy hovořila nemalá část obyvatelstva makedonské Soluně, odkud pocházeli.

Příchod na Moravu

Koncem roku 863 či počátkem roku následujícího dorazili oba bratři na Moravu, Konstantin už zřejmě coby kněz. Kromě vzácných ostatků svatého Klimenta s sebou přinesli Písmo svaté a bohoslužebné knihy, z velké části přeložené do staroslověnštiny, pro jejíž zápis navíc geniální "Filozof" vytvořil nové písmo, tzv. hlaholici ("glagol"=slovo). Uvítání bylo slavné, i když Rostislav byl zřejmě poněkud zklamán, že nedorazil žádaný biskup.

"Když s Božím přispěním přišli do oněch území a tamní obyvatelé se dozvěděli o jejich příchodu, velmi se zaradovali, zejména když uslyšeli, že přinášejí ostatky svatého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filozofa do jejich jazyka. Vyšedše jim z města vstříc, přijali je s úctou a s velikou radostí." (Římská legenda)

Východofranské říši nezůstávají sousedovy odstředivé snahy utajeny. V srpnu roku 864, tedy nedlouho po příchodu soluňských bratří, přitáhne Ludvík Němec na Moravu, a tentokrát se mu podaří Rostislava překvapit. Je obležen v pohraniční pevnosti Dowina (zřejmě Děvín), přinucen k závazku věrnosti, odevzdání rukojmí a odvodu poplatků. A také k návratu latinských kněží, s nimiž budou mít v budoucnu Konstantin s Metodějem stálé spory a problémy.

Na jaře roku 867 se oba věrozvěsti vracejí do vlasti i s novými žáky, které je třeba vysvětit. V Benátkách, náležejících tehdy Byzanci, je zastihnou neblahé zprávy z domova, a také papežský vyslanec. K vysvěcení žáků i schválení staroslověnské liturgie nakonec dojde v Římě, kam se oba po papežské intervenci odeberou. V Římě Konstantin těžce onemocní, a uchyluje se do kláštera, kde přijímá řeholní jméno Cyril. V únoru roku 869 umírá.

Vítězství velkomoravského vládce?

Metoděj se musí na Moravu vrátit sám, ovšem už jako arcibiskup s církevní pravomocí pro oblast zahrnující Moravu, Nitransko a Panonii. Svébytné postavení Velké Moravy je tak fakticky stvrzeno, staroslověnština dokonce uznána dalším bohoslužebným jazykem. Velkomoravský vládce má tedy vyhráno. Nebo ne?

Rostislavovi se v té době nedaří nejlépe. Pod jeho "nepředstavitelnou pevností, nepodobné i všem nejstarším" stojí totiž téhož roku (869) znovu franské vojsko. Naštěstí mohutné opevnění opět nezklame, navíc se knížeti podaří nepozorovaně z pevnosti uniknout. Netuší ovšem, že ne nadlouho. Postará se o to Svatopluk.

Ano, synovec Svatopluk, který se stále více spolupodílí na vládě, je velmi ctižádostivým mužem. Nevíme, zda měl Rostislav syna a počítal s ním jako nástupcem. V každém případě narůstají mezi oběma příbuznými nepřekonatelné rozpory. "Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se v ochranu Karlomana spolu s celým královstvím, které držel," sdělují nám "Fuldské letopisy" z roku 870.

A dále: "Proto se Rostislav na synovce rozhněvá, tajně mu činí úklady a rozhodne se jej, nic zlého netušícího, při hostině zavraždit; ten však milostí boží vysvobozen z nebezpečí smrti, neboť dříve než by ti, kteří ho měli zabít, vstoupili do domu, vstal od hostiny, když mu to někdo, kdo o tom úkladu věděl, naznačil, a jako by se chtěl bavit se sokoly, vyvázl z připravených nástrah. Když pak Rostislav viděl, že jeho záměr byl prozrazen, pronásleduje synovce se svými bojovníky, aby ho jal, ale spravedlivým soudem božím se chytil do léčky, kterou nastrojil, neboť právě tímto synovcem je jat, spoután a vydán Karlomanovi; a jím také za doprovodu vojáků, kteří na něho dohlíželi, aby neunikl, poslán do Bavorska a uvržen do vězení, aby tu byl střežen až do příchodu králova."

Rostislav v řetězech

Inu, kdo jinému jámu kopá, řeklo by se. Je však také možné, že vše bylo trochu jinak. V každém případě se Svatoplukovi celá situace více než hodila. Nelení a Rostislava vydá do rukou jeho nepřátel.

"Vlastního svého strýce úkladně přepadl, z trůnu ho svrhl, oslepil a pokusil se ho jedem o život připraviti. Ačkoliv však tento vypil smrtonosný nápoj, přece chráněn jsa Boží milostí, neutrpěl žádné škody." (Kristiánova legenda)

Řetězy spoutaný Rostislav je odtransportován do Řezna a odsouzen k trestu smrti. K tomu nakonec nedojde, Ludvík Němec dá svého někdejšího chráněnce "pouze" oslepit a internovat v kterémsi z klášterů. Už z něj nevyjde. Rostislav definitivně mizí ze své říše i z kronikářských zpráv. Po mnoha staletích jej roku 1994 pravoslavná církev svatořečí.  

A zatím? Velkomoravský trůn je volný, Svatopluk může být spokojen. Ale poněkud ostrouhá, Ludvík totiž svěří většinu Velkomoravské říše pod správu franských hrabat Viléma a Engelšalka. A ejhle, roku 871 je "Svatopluk, synovec Rostislavův, u Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení" (Fuldské letopisy).

Běh dějin

Metoděj, vracející se na Moravu coby nový archipresbyter, je v prosinci roku 870 povolán do Řezna. Zde je souzen krajně popuzeným bavorským klérem za účasti Ludvíka Němce. Budoucí světec se sice nedá lehce vyvést z míry: "Jedenkráte tázali se jistého filozofa: Proč se tak potíte? Protože, odvětil prý, mám právě mluvit s idioty," odpoví údajně asi pětapadesátiletý věrozvěst na královy posměšky, rozsudek ovšem zní - doživotní žalář a internace ve švábském klášteře.

Po dvou letech je naštěstí dík setrvalým papežským intervencím propuštěn. Na podzim roku 873 přichází na Moravu, kde se konečně může ujmout svého stáda. Další intriky bavorských kněží v čele se zrádným Wichingem jsou dostatečně známy. Metoděj umírá 6. dubna 885 v pověsti svatosti, a je pohřben "ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky". Jeho hrob zůstal dodnes neobjeven.

A Velká Morava? Při následném moravském povstání přijímají Frankové dosti nepochopitelně nabídku pomoci od uvězněného Svatopluka, kterého postaví do čela svého vojska. Co se nestane - Svatopluk se přidá k moravským povstalcům a způsobí svěřeným franským vojům téměř dokonalou záhubu. Díky tomu se konečně stane knížetem. Inu, běh dějin...