Bývalý argentinský prezident Carlos Menem (vládl v letech 1989 až 1999) si minulý týden vyslechl další rozsudek, tentokrát na čtyři roky vězení. Nebo spíše nevyslechl. V soudní síni se totiž ani jednou neukázal, stejně jako v žádném ze svých procesů z posledních let.

Menem byl odsouzen za zpronevěru. Podle soudu v době své vlády užíval část peněz určených pro tajné služby na "příplatky" pro oblíbené ministry a klíčové vládní úředníky. Celkově takto přerozdělil na jedenáct miliard korun.

Pro Menema ale není soud a ostatně ani odsouzení žádnou novinkou. Před dvěma lety dostal sedm let za porušení mezinárodního embarga a pašování zbraní do Ekvádoru a Chorvatska, kromě toho se soud zabývá pozemkem prodaným asi dvě miliardy pod cenou a od letošního léta také zahlazováním stop ve vyšetřování bombových útoků na židovské centrum AMIA v roce 1994.

Nemuselo by to skončit ani těmito případy. Menem a lidé z jeho nejbližšího okolí byli známí pro napojení na mafiánské struktury a pro klientelistický způsob řízení země. Korupční a jiné kriminální případy se týkaly mnoha jeho ministrů a blízkých spolupracovníků. Odsouzeni už byli mimo jiné jeho ministři financí, spravedlnosti a obrany. Čtyřnásobného Menemova ministra Antonia Ermana Gonzáleze před stíháním za korupci zachránil jenom infarkt.

Zezačátku byl přitom bývalý argentinský prezident hvězdou doma i v zahraničí. Mezi vlastními voliči uspěl žoviálním stylem plným energie a bonmotů. Jednoduchými a srozumitelnými slogany lákal voliče, i když občasnými uklouznutími popuzoval intelektuály – třeba když tvrdil, že má na nočním stolku všechny Sokratovy spisy, ačkoli jak známo sám Sokrates nic nenapsal.

Rád se obklopoval celebritami, bavil změnami svého vzhledu (zvláště účesu) a bulváru předhazoval vděčná témata jako své plastické operace.

V zahraničí Menem jako typický peronistický populista nejprve budil obavy, jenže brzy si dokázal získat i mezinárodní publikum. Stal se nejlepším přítelem George W. H. Bushe a Billa Clintona, když prohlásil Spojené státy za nejdůležitějšího partnera, připoutal měnu k dolaru a prosadil zařazení Argentiny na seznam tzv. klíčových spojenců USA mimo NATO (Major non-NATO ally; MNNA).

Největším miláčkem se však stal mezi bankéři a finančními magnáty, z nichž řada zasedla přímo v jeho vládě. Jeho první dva ministři financí pocházeli z obřího nadnárodního koncernu Bunge & Born.

Bez ohledu na antikapitalistickou rétoriku ve volební kampani založil svou ekonomickou politiku na privatizaci státního majetku. V absolutním měřítku. Stát ztratil kontrolu nad těžbou a zpracováním strategicky důležitých surovin, zbavil se elektráren i rozvodu elektrické sítě, vodovodů nebo kanalizací. Privatizovalo se rádio, aerolinky, železnice, silnice a dálnice.

Politiku tehdejší vlády shrnul ministr veřejných služeb Roberto José Dromi, když prohlásil, že ve státních rukách by nemělo zůstat vůbec nic. Nezůstalo.

Oblibu ztratil Menem stejně rychle, jako ji získal. Už v roce 1990 mnohé voliče překvapilo, když novopečený prezident vyhlásil amnestii pro armádní špičky zodpovědné za zločiny diktatury. Na povrch začaly vyplouvat první skandály a přímo divoká obvinění, podle nichž se měl prezident podílet na zahlazení stop po vraždě vlastního syna svými "mafiánskými narkoteroristickými kamarády" (slova bývalé manželky Zulemy Yoma).

Co bylo pro veřejnost ještě důležitější, ekonomická politika vlády se zhroutila. Masivní propouštění ze zprivatizovaných firem se promítlo ve skoro dvacetiprocentní nezaměstnanosti, vrátila se vysoká inflace a země nerostla, naopak už mířila na cestu nejhorší ekonomické krize v dějinách Argentiny.

Slibovaný ekonomický zázrak se proměnil v ekonomickou katastrofu století.

Rekordní nepopularita, v době odchodu z funkce dosahující 74 procent, neodradila Menema od pokusů zůstat u moci. V kandidatuře na třetí volební období mu zabránili ústavní soud a množící se kritici ve vlastní straně. O návrat do prezidentského křesla se pokusil ještě v roce 2003, kdy dokonce zvítězil v prvním kole – kvůli tehdy už vrcholící finanční krizi, za niž nesl velkou část zodpovědnosti, však volební průzkumy naznačovaly, že ve druhém kole prohraje možná až o 50 procent, a tak raději rezignoval a na krátkou dobu se stáhl do ústraní.

Vrátil se o dva roky později ve volbách do senátu v provincii La Rioja, kde si udržoval největší vliv a za dlouhá léta navázal nejsilnější kontakty s místní ekonomickou elitou. Od té doby si jako senátor užívá imunitu a nemusí se obávat, že by se ho další odsouzení nějak dotkla.

Skandály navíc neznamenají, že se vliv zřejmě nejhoršího argentinského prezidenta v moderní historii země zcela vytratil. Mezi donedávna vládnoucími perónisty udržuje řadu příznivců – jeho bývalý protežé Daniel Scioli letos kandidoval na prezidenta a kdo ví, zda se senátor Menem nepokusí ještě jednou vstát z mrtvých.

Svou neúčast u soudů možná pětaosmdesátiletý muž omlouvá svým zdravotním stavem, že by mu docházela energie to ale nevypadá.