Největší ratingové agentury jsou známé jako velká trojka ze Spojených států. Standard & Poor's, Moody's a Fitch vládnou už více než sto let nejen tamní ekonomice. Když v 19. století vypukl ve Spojených státech železniční boom, místní banky nezvládaly pokrýt úvěry z vlastních zdrojů. Průmyslové podniky začaly samy vydávat dluhopisy, aby získaly penze na výstavbu.

Jenže bylo potřeba, aby někdo zhodnotil schopnost firem splácet dluhy. A právě této role se ujaly ratingové agentury. Rating zde znamená nezávislé hodnocení různých subjektů a výsledná známka určuje míru schopností dluhy nakonec zaplatit. 

Agenturám se jejich rozhodčí role zalíbila natolik, že v ní pokračují dodnes. Časem se jejich zájmy přesunuly z oblasti průmyslu k cenným papírům, posuzování bank a nakonec i celých států.

Ratingové známky jako nástroj moci

Přiřazování známek státům se brzy stalo zásadním politickým nástrojem. Nejedna země se dnes třese před soukromými agenturami, které mohou poslat jakýkoli stát do kolen. Stačí, když mu vystaví vysoce spekulativní hodnocení zvané "šrot" (Moody’s: Ba1, S&P: BB+, Fitch: BB+).

Centrální banky se totiž musejí takto hodnocených dluhopisů zbavit. A to může mít nedozírné následky pro tamní ekonomiku a hlavně obyvatelstvo.

Hodnocení ratingových agentur přitom není tak objektivní, jak se může na první pohled zdát. Výzkum ekonomů Andrease Fuchse a Kaie Gehringa porovnal hodnocení ratingových agentur z celého světa a zjistil, že na každý stát má jiný metr.

Například během finanční krize kolem roku 2008 si ono velké trio dalo obzvláště záležet na vylepšování dojmu americké ekonomiky, zatímco sráželo ratingy všech ostatních. Na to si ostatně stěžoval i tehdejší italský premiér Silvio Berlusconi v roce 2011. "Ratingy Standard & Poor's mají s realitou společného jen velmi málo a byly ovlivněny politickými tlaky," prohlásil.

Ve jménu vlasti a provozní licence

Výrazné rozdíly nejsou ale dílem jen amerických agentur. Japonská agentura Japan Credit Rating hodnotí japonské státní dluhopisy nejlepší možnou známkou. Americké a evropské banky už podobný optimismus nesdílejí. Není divu, když současný státní dluh asijské země dosahuje 245 procent HDP.

V hodnocení ratingových agentur se očividně odráží vlastenectví víc, než je záhodno. Výzkum prokázal, že především americké agentury rády snižují ratingy evropským ekonomikám. I když jsou na stejné úrovni jako ta americká.

Proč tomu tak je? I když jsou ratingové agentury soukromými společnostmi, v jedné věci závisí na státu. Pro svoji činnost potřebují licenci. A pokud ratingová společnost nedostane povolení, může se ocitnout v existenciálních problémech.

Státy tak mají možnost agentury krotit podle vlastních potřeb, jak dokonale ukázala kauza americké agentury Egan-Jones, která v roce 2013 přišla na 18 měsíců o licenci potřebnou k hodnocení státních dluhopisů. Oficiálně kvůli administrativním chybám. Pravdou ale je, že v roce 2011 byla první agenturou, která snížila rating půjček USA.

Jen o pár let později měla stejný problém i slavná agentura Standard & Poor's, když také snížila rating americkým dluhopisům. Licence sice zůstala nedotčena, americká vláda ale firmu zažalovala o pět miliard dolarů kvůli údajně chybnému ratingu z doby finanční krize. Soudní proces loni ukončila dohoda a odškodné ve výši jedné miliardy dolarů.

Mýtus ekonomické racionality

Jak je to vůbec možné? Nevycházejí snad odhady agentur z "tvrdých" ekonomických dat jako velikost HDP, míra zadlužení nebo demografický vývoj? Jistěže jsou odhady výsledkem složitých matematických operací, jenže jejich problém je v samotné snaze predikovat budoucnost. Ratingové odhady tuto "predikovanou" budoucnost samy spoluvytváří.

Dochází k takzvanému sebenaplňujícímu se proroctví, kdy dobré ratingy zvyšují chuť investorů investovat do ekonomiky, což podporuje ekonomický růst, který ve výsledku potvrzuje původní pozitivní ratingové odhady.

Proces má i odvrácenou stránku, kdy se například zadluženým státům těžko vybředává z dluhů, když nemůžou nastartovat svou ekonomiku prostřednictvím investic z úvěrů.

Ekonomika se chová víc iracionálně, než se předpokládá. Navíc pojišťovny nebo penzijní fondy musejí často povinně nakupovat cenné papíry pouze s určitým ratingem. V momentě, kdy jsou ratingy výsledkem spíše subjektivních a iracionálních úvah než analytické diagnózy odrážející realitu, nedávají podobné povinnosti a regulace žádný smysl.

Pokud k jevu sebenaplňujícího se proroctví připočteme vlastenecká pnutí investorů, kteří preferují akcie domácích společností navzdory nižší výkonnosti, nebo nižší bankovní úvěry pro domácí firmy, výsledkem je ekonomické zvýhodnění zemí, kde sídlí velké ratingové agentury.

Podle odborníků by spravedlivější a objektivnější hodnocení zajistila například povinnost využívat srovnání ratingů od agentur z různých částí světa. V opačném případě budou ratingové agentury sloužit jako politický nástroj soukromých firem, ale i států, kde sídlí.