Démon Írán: Mýty a propaganda versus realita bez iluzí i předsudků

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Když se v Česku mluví o uzavření dohody mezi pěticí velmocí v čele se Američany a Íránem ohledně kontroly nukleárního výzkumu a zrušení sankcí, člověk má pocit, jako by se pomalu blížila apokalypsa. Dokonce i veřejnoprávní Česká televize referuje o dohodě především z pozice amerických republikánů a vystrašených, nepříliš objektivních izraelských médií. 

Protest proti smlouvě s Íránem na Times Square v New Yorku

Protest proti smlouvě s Íránem na Times Square v New Yorku,zdroj: Profimedia.cz

Ve stylu římských klasiků z dob vzájemných zničujících válek se Írán stal synonymem šílené, barbarské a nenávistné země, připravené v případě získání jaderných zbraní zničit Izrael a ideálně i celý civilizovaný svět a bez problémů přitom obětovat vlastní obyvatelstvo.

V oficiálním diskurzu však zaniká řada "nevhodných" informací a zcela mizí pohled z druhé strany, který přitom nemusí být zdaleka tak démonický, jak by se mohlo na první pohled zdát. 

Mýtus 1: Írán je významná vojenská hrozba pro Blízký východ a pro svět

Těžko říct, který ze současných úhlavních nepřátel hovoří častěji o íránském hrozivém vojenském potenciálu, jestli státy Perského zálivu nebo Izrael. Podle zpráv ze Saúdské Arábie by se mohlo zdát, že íránské Revoluční gardy stojí v pozoru na hranicích, připraveny bezmocnou ropnou supervelmoc obsadit.

Podle zpráv z izraelských médií už zřejmě všechny dosud neexistující jaderné zbraně míří na židovský stát – přestože ten sám má jaderných hlavic nejméně několik desítek. Rétorika zakrývá fakt, že Írán nevlastní žádný ohromující vojenský potenciál a jeho prostředky se nemohou rovnat jeho "ohroženým" sousedům.

Stačí se podívat na vojenský rozpočet. V případě Íránu se pohybuje okolo deseti miliard dolarů ročně (2,8 procenta HDP). Pro srovnání Saúdská Arábie vydává osmkrát vyšší částku (víc než 10 procent HDP) a je v současnosti největším vojenským importérem na světě. Větší peníze na armádu dávají dokonce maličké Spojené arabské emiráty (23 miliard a pět procent HDP).

Osmimilionový Izrael má rozpočet na armádu dvojnásobný, navíc každoročně štědře podporovaný ze strany Spojených států, zákonem zavázaných udržovat vojenskou převahu židovského státu nad všemi potenciálními nepřáteli.

Izrael získal od Američanů od roku 1962 přes 100 miliard dolarů jako vojenskou pomoc, každý rok více než tři miliardy, a má přístup k nejnovějším technologiím.

Součástí nové dohody s Íránem bude navíc další pomoc pro Izrael a arabské spojence v regionu, přičemž Izraeli zřejmě Spojené státy poskytnou mimo jiné ještě víc nadzvukových stihaček F-35 vybavených technologií stealth a pomůžou mu financovat již existující štít proti balistickým raketám – Izrael má možná nejlepší protiraketovou obranu na světě, účinnou jak proti malým střelám ze strany teroristů, tak proti střelám dlouhého doletu potenciálně vybavených jadernými zbraněmi.

Oproti tomu Írán je technologicky zaostalý a musí se spoléhat na vlastní vývoj, starou ruskou techniku, případně na spolupráci s režimy ještě zaostalejšími a hůře vybavenými, jako je Súdán a Severní Korea. Tak je tomu už od 70. let a představa, že by íránský režim dokázal během krátké doby po zrušení sankcí (navíc nikoli vojenského embarga) dohnat 40 let technologického pokroku, je naivní.

I irácký režim Saddáma Husajna byl vybaven výrazně lepšími zbraňovými systémy, mimochodem často pocházejícími z Francie a USA, a jeho obrovská armáda se v konfrontaci s malou částí americké armády zhroutila jako domeček z karet.

Írán vojensky nemůže čelit ani žádnému ze sousedů, natož sousedům s přímou nebo nepřímou podporou Spojených států. Postrádá navíc spolehlivé nebo mocné přátele v regionu.

Zatímco arabským státům se podařilo vybudovat úzce kooperující Radu pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC), z níž by Saúdská Arábie v budoucnosti ráda viděla federaci se společnou armádou a vedením, Írán za svého spojence může počítat pouze oslabeného syrského vůdce Bašára Asada. Proti sobě má ještě Izrael, Turecko a klientské státy Egypt a Pákistán, závislé na sauúdské rozvojové a vojenské pomoci.

Je určitě pravda, že Írán podporuje a bude podporovat šíitské síly v regionu a teroristická hnutí jako Hamás a Hizballáh, nicméně to mu samo o sobě nedává potenciál své konkurenty významně ohrozit.

Podobně své spojence podporovaly a podporují právě Saúdská Arábie nebo Turecko, obě země zřejmě stojící na počátku vzestupu tzv. Islámského státu, a teoretickým přítelem Západu je přece Pákistán - jaderná velmoc, kde bývalý šéf její tajné služby nedávno otevřeně hovořil o vytvoření, manipulaci a využívání Talibanu, jenž západním zemím přivodil mnohem větší ztráty a navíc byl napojen na teroristické útoky z 11. září.

Pákistán pak do poslední chvíle zřejmě ukrýval Usámu bin Ládina a afghánskou větev Talibanu podporuje dodnes. To vše s přístupem k americké vojenské pomoci, bez tíživých sankcí a zařazení do bushovské Osy zla.

Mýtus 2: Írán je iracionální režim ochotný zničit ostatní i sám sebe

Druhým často opakovaným mýtem je představa, že íránský režim je ovládán "šílenými ajatolláhy" připravenými pro svůj cíl – buď zničení Izraele, Spojených států nebo rovnou celého západního světa – pohřbít i sebe sama.

Pokud by takový režim získal jadernou zbraň, jeho prvním úkolem by tedy bylo doslova "vymazat Izrael z mapy", jak kdysi prohlásil přímo nejvyšší vůdce země, ajatolláh Chameneí. Bez ohledu na to, že Spojené státy a Izrael by byly připraveny k rychlé jaderné odvetě.

Odhlédněme nyní od toho, že na světě určitě neexistuje šílenější a bizarnější režim než je ten v Severní Koreji; režim, který již jaderné zbraně vlastní a přestože tím mnohokrát vyhrožoval, nikdy se ani nepřiblížil jejich použití. A odhlédněme i od toho, že v Íránu by byly jaderné zbraně určitě bezpečnější než v Pákistánu, protože nemá zdivočelou tajnou službu a velkou část jeho území neovládají teroristické organizace.

Důležité je říct, že v Íránu prostě žádný šílený, iracionální režim nepanuje. Prvním faktorem je historie a tradice. Ačkoli se formy vládnutí v průběhu staletí a tisíciletí měnily, Írán je přímým nástupcem starověké a následně islamizované Persie, jež prakticky nepřetržitě existovala a vládla na jeho současném území.

To je zásadní rozdíl oproti okolním státům, které obvykle vznikaly nepřirozeně na základě tahu koloniální tužkou, případně dobyvačným sjednocováním ve 20. století (Saúdská Arábie).

Persie patřila mezi zakladatele diplomacie a byla vyhlášená, podobně jako jsou dnešní íránští politici, uměním vyjednávat. Tomu je ostatně přizpůsoben i perský jazyk, rovněž moderní nástupce antických tradic.

Typickou záležitostí i pro současný Írán je složité vyvažování moci, spočívající na spolupráci a někdy souboji náboženských autorit a relativně demokraticky volených zástupců lidu, jako je prezident a parlament. Také uvnitř nich je možné nalézt různé frakce, ať už jde o reformisty typu současného prezidenta Rúháního a bývalé hlavy státu Chátamího, nebo o populistické konzervativce kolem Mahmúda Ahmadínežáda.

Stejně tak mezi tzv. ajatolláhy, šíitskými náboženskými vůdci, panují rozdílné názory a často se objevuje i umírněnější přístup a volání po dohodě.

Žádný z hráčů na íránské scéně dosud neprojevil ani náznak sebevražedných sklonů, právě naopak. Racionalita ve vyjednávání se Západem byla zřejmá a hrálo se spíš o to, zda převáží kalkulace větší výhodnosti íránského jaderného programu se související prestiží a odstrašující silou, nebo zda se misky vah přikloní k ekonomickým dopadům tvrdých sankcí, což se nakonec stalo.

Dokonce i bývalý šéf Mossadu Meir Dagan před pár lety pro CBS prohlásil: "Režim v Íránu je velmi racionální." A kdo by to měl vědět lépe než nejvyšší izraelský špion?

Mýtus 3: Írán a Íránci nás nenávidí

Zmíněný mýtus o iracionalitě a sebevražednosti vychází z velmi populární představy na Západě, že Írán a Íránci jsou náboženští fanatikové, kteří nás nenávidí prostě proto, že jsme zkažený Západ. Důkazem má být pravidelné volání po "smrti Americe" v proslovech nejvyššího vůdce Chameneího a samozřejmě více než nelichotivé výroky na adresu Izraele –  ne nutně Židů jako takových, jež mají v Íránu uznávaný minoritní status a alespoň oficiální ochranu, což se rozhodně nedá říct o jeho sousedech.

Řada indicií však naznačuje, že všechno je trochu jinak. Z průzkumů veřejného mínění například opakovaně vyplynulo, že mezi státy Blízkého východu není Amerika nikde populárnější než právě v Íránu.

V roce 2009, v době největšího napětí a hrozby vojenského útoku ze strany USA nebo Izraele, sympatizovalo s Američany podle průzkumu World Opinion Poll 51 procent Íránců. V případě "našich spojenců" Turecka a Egypta přitom šlo o výrazně nižší čísla, 14 procent a 27 procent. 

"Íránci jsou ve skutečnosti nejproameričtější národ Blízkého východu," tvrdí americký spisovatel íránského původu Húman Madžd. "Volání po 'smrti Americe' nic neznamenají – odkazují na americkou zahraniční politiku hegemonii a imperialismus."

S touto politikou má právě Írán dlouholeté špatné zkušenosti, v případě potřeby přirozeně oživované režimní propagandou. CIA pomáhala v roce 1953 Britům zorganizovat převrat demokraticky zvoleného předsedy vlády kvůli ropným zájmům, americká administrativa dlouho podporovala autokratického šáha a jeho legendárně brutální tajnou policii SAVAK, která měla na svědomí mučení a smrt tisíců odpůrců režimu sotva demokratičtějšího nežli je ten současný.

V 80. letech Západ podporoval iráckou vládu Saddáma Husajna, který Írán napadl a neváhal na jeho území použít chemické zbraně. A republikánští jestřábi dodnes otevřeně hovoří o nutnosti Írán vybombardovat, násilně změnit režim, tak jako se to povedlo u bývalého spojence Husajna.

K tomu je třeba dodat, že protiamerická a protizápadní rétorika i na základě této historické zkušenosti slouží jako propagandistická zbraň režimu k udržení vlastní moci a vidiny společného nepřítele – podobně jako slouží jestřábům na Západě Írán jako odlidštěný bubák.

Íránci by nám přitom měli být z celého regionu nepodobnější, ať už kvůli dlouhé, bohaté a kultivované historii nebo v oblasti nevídané míře gramotnosti, vysokoškolského vzdělání a kontroly porodnosti.

Bez iluzí – bez předsudků

Ze zmíněného zdaleka nevyplývá, že režim v Íránu je svobodný, sympatický a Západu a tedy potažmo nám přátelsky nakloněný. Je to režim autokratický, i když ne víc než s námi přízněné režimy typu Saúdské Arábie, kam Česká republika vyváží rekordní množství zbraní (režim potlačující opozici, režim krutý vůči vlastním obyvatelům).

A pro Izrael logicky představuje potenciální hrozbu – jenže Izrael je stát ohrožený všemi státy v blízkém i vzdálenějším okolí a na své straně má nejmocnější vojenskou mašinérii světa v podobě armády Spojených států, vlastní supermoderní ozbrojené síly a třeba i sám český prezident by se s puškou v ruce mohl zapojit do obrany jeho státnosti.

Nemá cenu si dělat o Íránu iluze. Je to stát s vlastními zájmy, připravený destabilizovat okolní země a podporovat teroristické organizace a podobně autokratické režimy.

Jenže takové (a často mnohem horší) jsou i státy, s nimiž máme vztahy bez nánosu iracionální nenávisti a téměř antických mýtů.

Jestli bude dohoda o íránském jaderném programu plněná a výhodná pro obě strany ukáže teprve čas. Vznikala však s trochu jiným Íránem, než jakým si ho na Západě představujeme. S Íránem, který na naší straně bojuje proti Islámskému státu v první linii a který je jeho skutečným nepřítelem číslo jedna. I to bychom měli brát v potaz.

Tagy: Írán zahraničí íránský jaderný program dohoda s Íránem

Zdroje: Vlastní