Dohoda s Íránem jako rukojmí izraelského populismu

MAGAZÍN - Magazín autor: Aleš Smutný

Benjamin Netanjahu varoval americký Kongres, že Írán je blízko zisku jaderné zbraně. Nejen nedávno, ale už v roce 1996. Premiéru s tématem íránské bomby si odbyl dokonce už v roce 1992 v izraelském Knesetu, kde předjímal, že Írán bude mít zbraň do tří až pěti let. Jak víme, nestalo se tak. 

Benjamin Netanjahu straší íránskou jadernou bombou už mnoho let

Benjamin Netanjahu straší íránskou jadernou bombou už mnoho let,zdroj: Isifa.com

Po čase se ale strašení íránskou bombou obehrálo, a tak v roce 2002 Netanjahu pro změnu varoval americký Kongres před Saddámem Husajnem, který dle něj vyráběl nukleární zbraně. Jak to s nimi v Iráku bylo, dnes už víme. A je jen smutným mementem, že právě válka, jejímž cílem byla likvidace fiktivních zbraní hromadného ničení, dala prostor pro vznik organizací, jako je IS.

Po pádu Iráku a Husajna se Netanjahu vrátil před parlamentními volbami ke své skoro čtvrt století staré písničce. Je chytlavá a účinná. Staví Izrael do role oběti.

Zásadní ovšem je, že objektem jednání s Íránem není Izrael, ale Írán. Podle Netanjahua první, co Írán udělá po uzavření dohody a vytvoření jaderné zbraně, bude její odpálení na Izrael. S odůvodněním, že Peršané přece chtěli Židy vyhladit už před 2500 let. Jak to jde dohromady s existující židovskou komunitou v Íránu a desítkami synagog jen v Teheránu, už nevysvětluje. Stejně tak není jasné, čím přesně by dohoda, jejímž výsledkem by mělo být omezení íránského nukleárního výzkumu, nikoliv posílení, měla Izraeli uškodit.

Nicméně, nemá smysl se tvářit, že vztah Íránu k Izraeli je nějak idylický. Politická animosita Teheránu směrem k Izraeli je obrovská. Není ovšem namířena ani tak nábožensky, jako politicky, což se ovšem špatně rozpoznává, protože klerikové jsou velmi často zároveň politicky aktivními figurami a odpor vůči sionismu, který je pro Izrael logicky základem státu, je zaměňován za odpor vůči Židům celkově.

Představa šílených mullů, kteří s pěnou u úst odpalují rakety na Izrael, je ovšem poněkud primitivní. Írán se totiž momentálně o Izrael příliš nezajímá, tedy kromě obav, zda nebude bombardován. Teherán má kvůli tvrdým sankcím po letech utahování opasků problémy s mohutnou inflací, omezováním zahraničního obchodu a také dovozem základních věcí, jako jsou některé druhy léků. Což je pro regionální lékařskou mocnost, kterou je Írán, poměrně katastrofické. 

Íránci necítí nenávist k Židům a kupodivu ani Američanům. Řada z nich svaluje vinu za sankce na politiky nejen americké, ale někdy i na své vlastní. Nechtějí žádnou válku, chtějí klid a ekonomickou jistotu, zvláště v době, kdy změny na trhu s ropou přiživují nestabilitu.

Evoluce, ne revoluce

S tím souvisí další věc, která v posledních měsících postrčila "jaderná" jednání. Írán se transformuje. Zvolení prezidenta Rúháního je symbol ochoty reálného vládce Íránu, rahbara Alího Chameneího, k postupné reformaci státu, kde nastupují potomci revoluční generace, kteří nemají zájem na udržování agresivní rétoriky směrem na Západ.

Dnešní padesátníci jsou unavení mizernou ekonomickou situací a nejistotou. Na jejich místo se dostává generace Facebooku, Youtube a Twitteru, která chce cestovat a podnikat po celém světě. Sice ani jeden z těchto webů není v Íránu oficiálně povolen, přesto na nich mají účty takřka všichni. Ostatně na Twitteru najdete prezidenta Rúháního i samotného Chameneího. Právě Chameneího opakované fatwy zavrhující jaderné zbraně a lehká podpora Rúháního jsou vodítkem, že by se po několika dekádách mohly vztahy obou zemí změnit. Írán chce a potřebuje vystoupit z izolace.

Zároveň jde o možný sňatek z rozumu. Teherán je totiž spolu s Tureckem posledním možným pilířem, o který se může opřít rozpadající se region Blízkého východu. Rozvrácený Irák doplnila rozvrácená Sýrie, pod jejíž pád se Západ výrazně podepsal. Z jejího popela pak povstala smečka džihádistických skupin v čele s IS. Džihádisté ohrožují i Libanon a zdá se, že je jen otázkou času, kdy se nějaká skupina ohlédne směrem k Jordánsku. V politickém chaosu se zmítá i Jemen. Nestabilita tím pádem olizuje hranice velkého spojence Američanů a rivala Íránu - Saúdské Arábie.

Nepřítel mého nepřítele

K určitému sňatku z rozumu už došlo. Zatímco v Sýrii jednotky Hizballáhu a milice cvičené íránskými specialisty ještě bojovaly proti skupinám, které Západ bral jako spojence, v Iráku je už cíl Íránu i USA stejný - porazit IS. Američané využívají letectvo, stejně tak i Írán (podle nepotvrzených zpráv a v omezené míře). Hlavně ale poskytuje logistickou pomoc šíitským milicím a Kurdům, přičemž na území Iráku operují i nepřiznané íránské jednotky, jejichž členové slouží spíše jako poradci a cvičitelé.

Dokonce se tam přesunul i velitel speciálních jednotek Kuds, Kásim Sulejmání, který předtím působil jako poradce v Sýrii. I přes oficiální popírání se dají v íránských novinách zachytit zprávy o pohřbech íránských "mučedníků" z řad Revolučních gard, kteří padli v Iráku.

Spojené státy tak přítomnost a aktivitu Íránců v Iráku tolerují a neoficiálně zřejmě i vítají, byť jsou samozřejmě ve střehu, jak velký vliv Írán na svého souseda získá. Američané se přitom už zřejmě smířili, že Írán bude mít na iráckou politiku významný vliv – měl ho už před nástupem IS. Právě kolaps předchozí irácké vlády Núrího Málikího přispěl k posunům v íránské politické sféře. V ní ztratily část vlivu kruhy, které podporují Málikího zaslepený útisk sunnitů ze strany šíitů, jenž také částečně vedl k úspěchu IS.

USA navíc ustupují z pozice světového dozorce. Tato role je totiž příliš drahá. Je lepší vyjednávat s racionálním "nepřítelem", kterým je Írán, než s nekontrolovatelnými skupinami typu IS či Džabhat al-Nusrá.

Navíc je možné, že Spojené státy budou potřebovat íránský vliv v Jemenu, kde šíitští Houthiové násilně převzali moc. Společným nepřítelem Washingtonu a Teheránu navíc nejsou jen ozbrojenci IS a džihádisté v Iráku, ale také skupiny napojené na al-Kájdu, která má silnou pozici právě v Jemenu a je ve válce s místními šíity, s nimiž má Írán silné vztahy.

Nástup Houthiů krom toho znervózňuje Saúdskou Arábii, spojence USA, která svou podporou despotického prezidenta Sáleha přispěla k jejich povstání. Právě Írán tak může situaci zklidnit. Stejně tak ovšem může Houthie začít ještě víc brojit proti svému saúdskému rivalovi, pokud jednání s Íránem zkrachují.

Zákulisní politika na scénu

Případný krach rozhovorů kromě všeho ještě více nažene Írán do náručí Putinova Ruska, což Spojené státy rozhodně nepotřebují. A v sázce je mnohem víc.

Stejně jako Obama čelí tvrdému křídlu primárně z řad republikánů, i proti Rúhánímu stojí silně konzervativní křídlo z řad íránské opozice. Na společná jednání oba vsadili nejen vlastní kariéru a de facto odkaz, ale také následný vývoj ve svých zemích. Obama s Kerrym dokonce vzdali jakoukoliv aktivitu v oblasti Palestiny, kde se snažili dlouho působit.

Případný krach dohod bude pro americké demokraty další ranou, a pro Rúháního to bude znamenat nejspíš kolaps jeho mocenských kruhů, které směřují k uvolňování vztahů mezi oběma státy a celkové liberalizaci země. Ostatně, podle izraelských zdrojů íránští diplomati varovali Kerryho, že krach jednání politicky zlomí Rúhánímu vaz. Jako kdyby to sám nevěděl.

Stranou těchto jednání stojí Izrael, respektive jeho současná vláda, která využívala situaci kolem Íránu pro své vlastní cíle a předvolební PR kampaň. Zároveň je Izrael i využíván, a to paradoxně oběma stranami. V americké politice je podpora Izraele nezpochybnitelná bez ohledu na to, zda jde o demokraty či republikány. Jednání s Íránem a Netanjahova agresivní rétorika nicméně nahrávají republikánům, aby se mohli bušit v prsa, předhánět v podpoře Izraele a obviňování demokratů z nedostatečné loajality. A pro Írán je Izrael, taktéž díky Netanjahově agresivní politice i rétorice, dobrým hromosvodem, který rádi využijí konzervativní odpůrci jednání s Američany.

Výsledkem jsou pak prazvláštní prohlášení, jako je to Chameneího během nedávných nepokojů kvůli uzavření mešity al-Aksá. Vyslovil tehdy devítibodový plán, který má vést k pádu "sionistického režimu". Plán přitom stojí na balancování na dvou židlích.

Na jednu stranu volá po konci "sionistů", aby uspokojil zastánce tvrdé linie, na druhou je hlavním prostředkem tohoto pádu nikoli vojenský útok (který důrazně odmítá a to ze strany jakéhokoliv muslimského státu, byť připouští ozbrojený odpor Palestinců), ale pohádkové referendum, kterého se zúčastní všichni původní obyvatelé Palestiny bez ohledu na to, zda jde o muslimy, židy či křesťany. A v tomto utopickém referendu se jistě rozhodnou odvrhnout sionismus a vytvoří ideální stát.

Chameneí zvládl v jednom plánu potěšit odpůrce Izraele i zastánce přímé demokracie.

Obtížné lámání ledů

Jednání o íránském jaderném programu tak není jednáním v Mnichově, ale jednáním o narušení dlouhodobého statusu quo, v němž jednající vědí, že do určité míry druhou stranu potřebuje, ale protože se před lety strašlivě pohádali, mají problém přiznat, že spolu vůbec mluví. Jenže situace se mění. Nestabilita regionu včetně místní ekonomiky nutí hledat obě strany způsob, jak znovu a opatrně navázat vztahy. I kdyby došlo k dohodě, rozhodně si nepadnou kolem krku. A dohoda zároveň rozhodně neotevře cestu k okamžitému jadernému útoku na Izrael.

Tváří reálné politiky Íránu totiž nejsou "šílení klerici", ale třeba generál Revolučních gard a šéf speciálních jednotek Kuds Kásim Sulejmání, který stojí za výcvikem syrských jednotek v boji proti rebelům a organizuje podporu Kurdů a šíitů bojujících proti IS.

A ačkoliv je pro spolupráci s Hizballáhem a podporu iráckých šíitských milic v boji proti USA veden na americkém seznamu teroristů, jedním dechem analytici CIA poznamenají, že jde o brilantního, chladně uvažujícího vojenského taktika s velkým politickým vlivem. A ten sotva povede sebezničující útok proti nukleární velmoci, kterou Izrael ve skutečnosti je.

Tagy: Írán Izrael mezinárodní vztahy izraelská politika íránský jaderný program íránská politka

Zdroje: Vlastní