Teherán byl už v minulosti několikrát přistižen, že k uzavřeným dílčím dohodám přistupoval poněkud "kreativně" a svým jaderným výzkumem překračoval dohodnuté hranice.

Jako příklad může posloužit smlouva o nešíření jaderných zbraní, kterou sice Írán podepsal, ale v roce 2002 íránská exilová skupina – Lidoví mudžahedíni – světu oznámila existenci dosud utajované obrovské jaderné elektrárny na obohacování uranu v Natanzu a těžkovodního reaktoru v Aráku. Družicové snímky v prosinci téhož roku tyto zprávy potvrdily.

A právě tato íránská "kreativita" rozhodne o osudu nově uzavřené rámcové dohody. Ať už budoucí smlouva vypadá na papíře sebelépe (snížení kapacity pro obohacování uranu o dvě třetiny, snížení zásob uranu, přestavba těžkovodního reaktoru a pravidelný přístup inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii do zařízení i dolů), záleží pouze na Íránu, zda ji bude dodržovat a zaslouží si důvěru mezinárodního společenství.

Nasnadě je otázka, jaký postih připraví Západ pro Írán, pokud dohodnuté hranice překročí? Zatím se mluví hlavně o znovuzavedení sankcí, které Írán sice nakonec donutily ustoupit, trvalo to ale dlouhá léta. A tentokrát bude potřeba postupovat mnohem rychleji. 

Trest pro neposlušný Írán

Sankční hrozba se může ukázat jako příliš slabý kalibr. Například Indie a Pákistán ve svém nukleárním programu pokračovaly i přes pohrůžku ze strany USA, že s nimi ukončí ekonomickou a vojenskou spolupráci. Stejně tak Izrael, jehož jaderný program je jakousi "paní Columbovou", o níž všichni slyšeli, ale nikdo ji nikdy neviděl. Celý svět přitom ví, že židovský stát má ve svém arzenálu přibližně 200 jaderných hlavic a těžko si lze představit, že by se Izraelci vzdali jádra jen kvůli sankcím.  

Jediné dva státy, pohrůžka sankcemi fungovala, byly Tchaj-wan a Jihoafrická republika. První jmenovaný se zalekl ztráty ekonomické spolupráce se Spojenými státy, na druhého zase platilo vyřazení ze světového šampionátu v ragby - sportu, který má pro Jihoafričany stejný význam jako pro nás hokej nebo fotbal.

Pokud tedy sankce jako trest za porušení dohodnutých úmluv efektivně nestačí, je třeba přijít s jiným řešením. Může jít třeba o sekvenci trestů, které odstartuje požadavek Rady bezpečnosti OSN (či nějaké "koalice ochotných"), aby se Írán rychle vrátil do hranic vytyčených dohodou z Lausanne. Odmítne-li, mělo by následovat zmražení veškerého íránského obchodu na světových trzích.

Pokud by ani toto nepomohlo, následovalo by zakázání veškerých komerčních letů a plaveb na íránské území. Neotevřel-li by Írán ani přes to svá zařízení pro inspektory MAAE, měly by Spojené státy a spojenci letecky zaútočit na íránské jaderné továrny, elektrárny či výzkumná zařízení.

Udrží si Západ svůj vliv?

Přestože takovýto scénář je spíše hypotetický, světové společenství by si mělo uvědomit jednu zásadní věc: pokud Írán bude dál porušovat dohodnuté smlouvy ve snaze jadernou zbraň získat, povede to k tomu, že už nyní nestabilní Blízký východ se promění v "jadernou horkou zónu".

Saúdská Arábie má dostatek prostředků, aby si pořídila jadernou technologii od Pákistánu, který Smlouvu o nešíření jaderných zbraní nepodepsal. Stejně tak Izrael by v případě pocitu ohrožení mohl sáhnout po jaderných hlavicích.

Můžeme sice doufat, že Írán svoji část dohody z Lausanne dodrží, Západ by ale měl být připraven i na nejčernější scénář. Kromě bezpečnostního rizika, které by představovalo nedodržení smlouvy Íránem, totiž mezinárodní obci hrozí, že definitivně přijde o zbytky svého vlivu. 

Autorem je externí spolupracovník redakce Miloš Krejčí