ČSSD hledá záchranný kruh a pokukuje směrem k Hradu

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Diskuzní platforma Zachraňme ČSSD, která nedávno vznikla, se snaží mobilizovat sociální demokracii. Jaké stinné stránky má její aktivita? A jak do budoucnosti strany, která letos oslaví své 140. narozeniny, zasáhne výsledek prezidentské volby?

Milan Chovanec

Milan Chovanec, zdroj: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

V Táboře se o víkendu konalo setkání diskuzní platformy Zachraňme ČSSD. Mezi její signatáře patří třeba bývalý hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola, poslanec Jaroslav Foldyna, bývalý jihomoravský hejtman Michal Hašek, někdejší senátor Zdeněk Škromach či poslanec a hejtman kraje Vysočina Jiří Běhounek. Sociální demokracie podle platformy hraje doslova o svoji další existenci. Tvrdí, že teď je poslední příležitost stranu vzkřísit z totální povolební agónie, kdy vyčkávání bez akce a skutečné činnosti ČSSD dovede k záhubě.

Představu o tom, jaké jsou podle platformy první kroky k záchraně sociální demokracie, si lze udělat ze závěrů táborského setkání. Mimořádný sjezd ČSSD, který se uskuteční 18. února v Hradci Králové, by neměl skončit, ale být přerušen a během roku pokračovat ve formátu permanentního sjezdu, aby se sociální demokraté mohli vyjádřit k programovým a personálním otázkám a stanovám.

Stranický předseda či předsedkyně by se měli v budoucnu vybírat pouze přímou volbou. Platforma by také chtěla nové jednoduché stanovy a o účasti ve vládě či opoziční roli sociální demokracie by měl rozhodnout minimálně sjezd, ideálně však celostranické referendum. 

Být úspěšný jako SPO  

Charakter návrhů, se kterými platforma přichází, je především burcující. Budíček, je třeba stávat a něco dělat! Jednoduché stanovy straně umožní pružněji reagovat na situaci, ve které se ocitla. Podobný smysl má i permanentní sjezd: vnutit sociálním demokratům mimořádný stav, který si žádá nadstandardní aktivitu a neustálou bdělost. Platforma také sází na přímé rozhodování členů, ze kterého chce čerpat legitimitu pro jednání stranického vedení.

Něco takového lze přivítat. Sociální demokracie potřebuje vzpruhu a tu nejsnadněji získá činností, plodnou diskuzí a realizací nutných změn. Platforma je také nástrojem, jak se chopit vlivu a rozhodujících postů ve straně.

Je to logické. Kdo v době apatie nejvíce burcuje, zákonitě na sebe upozorní, převezme iniciativu a získá pozice, díky kterým může své vize realizovat.

Horší je, o jaké představy v tomto případě jde a jací lidé za nimi stojí. Platforma například už od svého vzniku na začátku ledna tvrdí, že je načase, aby ČSSD a Miloš Zeman opět kráčeli spolu. Zdůrazňuje, že pokud chce sociální demokracie znovu získat lidi, kteří ji dříve volili, musí je oslovit otevřenou podporou Zemana jako prezidentského kandidáta.

Ucházet se o voliče bývalého předsedy a aktuálně čestného předsedy krajně neúspěšné Strany práv občanů tím, že ho sociální demokraté podpoří v prezidentských volbách, není příliš rozumné. Kdyby bylo možné jeho voliče takto jednoduše přetavit ve voliče strany, která kráčí po jeho boku, jistě by to SPO už dávno učinila. Bohužel či bohudík to tak nefunguje.

Miloš Zeman tak v prvním kole letošní prezidentské volby získal 38,56 procent, tedy 1 985 547 hlasů a SPO v říjnových volbách s 0,36 procent jen 18 556 hlasů. Pokud by ji ČSSD měla následovat, je lepší se od svého někdejšího šéfa držet dál. Zimolova platforma tak spíše něž o Zemanovy voliče usiluje o jeho přízeň a vliv a váhu pramenící z toho, že se odkazuje na Zemana coby hlavu státu a politického giganta, který je schopný získat ve volbách takový výsledek. 

Já nic, já muzikant 

Není náhoda, že na setkání v Táboře vystoupil i statutární místopředseda ČSSD Milan Chovanec, který rovněž zdůraznil, že volí Miloše Zemana, protože na sebe váže voliče sociální demokracie i ty bývalé a ocenil, že prezident říká srozumitelné názory, kterým tito lidé rozumí. Bývalý ministr vnitra mluvil odhodlaně a rázně a nikoho nenechal na pochybách, jaké názory ve straně zastupuje.

V několika případech se také vymezil vůči zbytku stranického vedení. Například uvedl, že nesouhlasil s předvolebním triumvirátem, kdy premiérem byl Bohuslav Sobotka, statutárním místopředsedou on a volebním lídrem Lubomír Zaorálek. Navrhoval prý, že odstoupí a lídrem i faktickým šéfem strany by byl Zaorálek.

Vymezil se i vůči podepsání memoranda o těžbě lithia. Údajně také nesouhlasil s demonstrací, kterou před volbami sociální demokraté svolali za vyšší mzdy, šel tedy alespoň ve druhé řadě a nesl transparent Volte bezpečnou zemi.

Pro pořádek dodejme, že se stejným transparentem kráčel i současný místopředseda Poslanecké sněmovny a místopředseda ČSSD Jan Hamáček, který je zatím hlavním kandidátem na stranického předsedu. Jestli do vedení strany bude kandidovat i Chovanec, statutární místopředseda oznámí až na své narozeniny 31. ledna. Z dosavadních jeho vystoupení se zdá, že ambice vést stranu mu nechybí.

V porovnání s Hamáčkem je na tom výrazně lépe. Působí rozhodněji, je přece jen víc na očích a je výraznější postavou.

Čekání na zvolení hlavy státu 

Vliv na vnitrostranické dění v ČSSD bude mít bezesporu také to, zda Miloš Zeman uspěje v prezidentské volbě. To by jistě posílilo nejen Zimolovu platformu, ale všechny další Zemanovy podporovatele Milana Chovance nevyjímaje. Stojí za připomenutí, že lánská schůzka po volbách v 2013, která měla za cíl odsunout z vyjednávacího týmu o nové vládě Bohuslava Sobotku, se konala v atmosféře, kdy se Miloš Zeman triumfálně vrátil z Vysočiny a stal se hlavou státu. 

I letošní výsledek prezidentské volby tedy pravděpodobně ovlivní rozložení sil v ČSSD a možná i samotné Chovancovo rozhodnutí kandidovat do čela strany. Není bez zajímavosti, že například pražská sociální demokracie na stejné krajské konferenci nominovala na předsedu Hamáčka a jako kandidáta na prezidenta podpořila Jiřího Drahoše.

Samozřejmě nejde jen o Zemana, ale hlavně o příklon k politickému stylu a myšlenkám, které reprezentuje. Z toho, co říká Zimola a další, to vypadá, že sociální demokracie pohořela na tom, že necílila na své tradiční voliče, nevěděla, co chtějí a ostrakizovala straníky s jiným názorem a své vnitrostranické spory si vyříkávala veřejně a zbytečně vyhroceně.

Způsob, jak řešit stranické rozepře, si sociální demokracie musí určit sama. To, že přitom využívala veřejnost a často sahala ke krajním řešením či zbytečným justům, je pravda, ovšem vinu za to nenese jeden proud či skupina, šlo spíše o běžnou stranickou praxi.

Složitější je to s programovým vymezením sociální demokracie. Zdá se, že platforma Zachraňme ČSSD minimálně z části vidí za propadem strany její posun k menšinovým tématům, lidským právům, problematice genderu zkrátka tomu, co Václav Klaus mladší hanlivě označuje za neomarxismus.

Pokud tomu tak je, není nic snazšího než vrátit stranu zpátky na vrchol. Ve vedení sociální demokracie či ve vládě byli za ČSSD opravdu politici a političky, kteří se snažili nesoustředit pouze na socioekonomická témata, ale pořád tomu bylo tak, že to hlavní, na co se strana ve vládě zaměřila a s čím šla do voleb, byla právě problematika mezd, důchodů a také bezpečnosti. Zkrátka ono to s tou záchranou ČSSD nebude jen tak.

Tagy: ČSSD Česko domácí Parlamentní volby přímá volba prezidenta SPOZ - Zemanovci český prezident česká politika kauza lithium

Zdroje: Vlastní