Dnes je neděle 17. ledna 2021., Svátek má Drahoslav
Počasí dnes -5°C Polojasno

Co ukázala migrační krize. Emancipovaná střední Evropa versus německá Mitteleuropa

Co ukázala migrační krize. Emancipovaná střední Evropa versus německá Mitteleuropa
Ilustrační snímek | zdroj: ThinkStock

Migrační krize k úžasu evropského veřejného mínění ukázala, že země Visegrádu nechtějí být součástí "Mitteleuropy", upozorňuje v textu pro Aspen Review CEE politoložka Varšavské univerzity Anna Sosnowska. 

Krize zasadila nečekanou ránu vůdčímu postavení Německa v Evropské unii. Kancléřka Angela Merkelová, miláček liberálních elit na celém světě, osobnost roku časopisu Time a kandidátka na udělení Nobelovy ceny, byla na začátku roku 2016 kritizována ze všech stran. Její strana ztratila v místních volbách (v březnu 2016) část podpory a její někdejší chráněnci – Donald Tusk a předseda bavorské CSU Horst Seehofer – stojí v čele koalice – ať už domácí, nebo mezinárodní –, která je připravená kancléřku svrhnout.

Migrační krize ukázala zejména na podzim roku 2015 také to, že země střední Evropy – které německý a britský tisk poměrně důsledně označuje jako východ Evropské unie – mají zásadně odlišný přístup k uprchlíkům a imigrantům z Blízkého východu než západoevropské země, zejména pak Německo. Podívejme se na evropskou migrační krizi z hlediska tohoto rozdílu.

Poučení z Webera

V létě roku 2015 jsme zjistili, že se tisíce Syřanů a obyvatel jiných blízkovýchodních států přeplavily přes moře do Řecka a pak, protože se nechtěly ztratit, šly pěšky podél železniční trati ze začátku 20. století spojující Soluň s Vídní. V týdnech, které následovaly, byla tato trasa nazvána "balkánskou cestou" a vedla z Řecka přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko do Rakouska a Německa.

Od toho okamžiku spolu v hlavách Evropanů zápasí dva způsoby myšlení – první je humanitární, druhý je založen na reálné politice. Proti sobě stojí na jedné straně humanitarismus, ať už inspirovaný křesťanskou lásku k bližnímu nebo evropskou tradicí sekulární, nebo dokonce protináboženské tolerance a otevřenosti a také přesvědčením o blahodárných důsledcích liberalismu, který je údajně neodolatelný bez ohledu na kulturu, ze které pocházíte.

Na druhé straně si pak uvědomujeme, z hlediska reálné politiky, zájmů a moci, vysoké náklady na přijímání a pomoc uprchlíkům, potíže přizpůsobit se zemím s podstatně odlišnou kulturou, nezbytné výdaje na školy, nemocnice, ubytování, jazykovou a kulturní výuku, odbornou přípravu a koordinaci mezi zaměstnavateli a migranty. Kdo toto břemeno vezme na svá bedra a ve jménu čeho?

Reálná politika často jen maskovala rasismus a xenofobii. Samotné přemýšlení o nákladech a strategiích, jak vyřešit uprchlický problém (tedy i nerovný přístup k potravinám, vzdělání a bezpečnosti), však nemusí obnášet rasovou nebo náboženskou nesnášenlivost. Přínosnější k řešení problému by byl přístup, jejž německý sociolog Max Weber nazval etika odpovědnosti.

Na rozdíl od etiky smýšlení, která definuje morálně správné cíle, ale přehlíží důsledky, zejména ty dočasné, a nezkoumá použité metody, etika odpovědnosti by měla zohledňovat všechny tyto aspekty. Takový by pak také měl být přístup profesionálních politiků.

Zdánlivý paradox

Na podzim roku 2015 docházelo na železničním nádraží v Budapešti k ponižujícím výjevům, kdy byli uprchlíci posílání do Německa, které k nim tehdy bylo stále ještě vstřícné. Pak se maďarská vláda rozhodla uzavřít hranice a Slovensko, Česká republika a Polsko, kde právě byla zvolena nová vláda, prohlásily, že nechtějí přijmout ani malý počet uprchlíků podle systému kvót, který dříve stanovila EU.

Často zaznívá otázka, jak je možné, že v Polsku, zemi s dlouhou tradicí migrace a uprchlíků, odkud odešel milion uprchlíků, jež přijaly v 80. letech 20. století západoevropské země, Spojené státy, Kanada a Austrálie, a kde je stále běžné migrovat za prací, jsme mohli být svědky nepřátelského postoje vůči cizincům, kteří potřebují pomoc.

Je to však pouze zdánlivý paradox. Nepřátelský postoj k imigrantům lze vysvětlit právě nedávnými zkušenostmi s migrací. Pro lidi, jejichž příbuzní museli odcházet za lepším životem do zahraničí, je obtížné pochopit, proč by Polsko mělo přijímat cizince v téže době, kdy Poláci z Polska odcházejí za prací a lepšími životními podmínkami. Proč bychom měli pomáhat jiným, aby se tu usadili, když naši vnuci, naše děti, přátelé nebo sousedé jsou nuceni se usadit v jiných zemích?

Tato otázka jistě vyvstávala častěji v Polsku než na Slovensku, v České republice nebo v Maďarsku, odkud do zahraničí odchází menší počet mladých lidí. Ve všech zemích střední Evropy však platí, že tradice spojená s emigrací se zásadně liší od té západoevropské.

Západoevropské země, zejména ty na severu Evropy, mají vysoce rozvinutou identitu imigrantských zemí. Od 40. let minulého století, tedy už zhruba tři generace, mají zkušenosti pouze s imigrací, přičemž příchozí pocházejí z více či méně geograficky a kulturně vzdálených oblastí. Už 150 let, tedy šest generací, lidé z Německa, Beneluxu a Skandinávie neemigrují. V případě Anglie a Francie se emigrace zastavila dokonce ještě dříve.

Střední Evropa a imigrační reálpolitika

Zkušenosti střední Evropy se více podobají zkušenostem jižní Itálie, Řecka nebo Portugalska, které – ačkoliv byly členy Evropské unie déle – mají v čerstvější paměti vzpomínky na emigraci do rozvinutějších zemí. Z jedné srovnávací studie, kterou v roce 2014, tedy před migrační krizí, provedla v sedmi zemích Evropské unie společnost Pew Global, vyplynulo, že Italové a Řekové chovají k imigrantům mnohem méně sympatií než Němci, Britové, Španělé, nebo dokonce Poláci.

Ve střední Evropě jsou migranti stále většinou spojováni s emigrací – a vzpomínkami na migraci za prací do průmyslových center v Německu, Francii a Spojených státech na přelomu dvacátého století, často předávanými v rodině, ale také se současnou emigrací (zejména v Polsku). Imigrantů je zde stále málo.

Středoevropské země nemají na rozdíl od Francie nebo Velké Británie zkušenosti s přijímáním imigrantů z bývalých kolonií, protože nikdy nebyly koloniálními mocnostmi. Nejsou tak ekonomicky rozvinuté a jejich demografická situace dosud není tak špatná, aby zvaly pracovníky z jiných zemí do svých továren a zemědělských podniků, jako to dělá Německo a Rakousko.

Z dnešního pohledu se zdá, že středoevropské země byly vedeny logikou reálné politiky, logikou nákladů a moci, již v létě a na podzim roku 2015, zatímco západoevropské země – snad s výjimkou Velké Británie – stále uplatňovaly logiku humanitarismu.

Dnes, kdy logika reálné politiky dominuje v celé Evropě, platí střední Evropa za hájemství zdravého rozumu, schopnosti předvídat a skepse vůči německým nápadům na změnu politického uspořádání v Evropě. Přála bych si, aby se reálné politika z loňského podzimu nestala politikou sobeckého nacionalismu, ale politikou, která vychází z etiky odpovědnosti.

Střední Evropa, která nemá špatné svědomí kvůli kolonialismu a osudu obyvatel bývalých kolonií, která je chudší než Západ a má zkušenosti s emigrací, jež ji řadí do zbytku světa mimo Západ, by se mohla stát nositelem etiky odpovědnosti v evropské migrační politice. Má-li k tomu dojít, musí si země Visegrádské skupiny ujasnit svůj postoj vůči Německu, evropským zemím mimo EU a vůči Blízkému východu.

Návrat "Mitteleuropy!

Pojem "Mitteleuropa" proslavila stejnojmenná kniha Friedricha Naumanna vydaná roku 1915. Mitteleuropou se zde rozumělo území, na němž v historii dominovali Němci nebo kde k tomu měli potenciál. Podle této knihy tvořilo tento region Německo a země s významnými skupinami německého obyvatelstva, na které měla velký vliv německá kultura. Kromě Německa tak zahrnovalo rozsáhlá území na východ od pruských hranic v ruském vnitrozemí a směrem k pobřeží Černého moře, ale také území bývalé habsburské říše.

Mitteleuropa byla zde chápána jako prostor pro německý Drang nach Osten, oblast, kterou je třeba dobýt a osídlit a která může poskytnout Lebensraum pro rozvíjející se německý národ. Součástí tohoto rétorického trojúhelníku je i to, že v současném Německu se pojem Mitteleuropa používá záměnně s pojmem Zentral Europa. Odhlédneme-li od jiných následků mezinárodní migrační krize, ukázalo se, že – ke značnému úžasu evropského veřejného mínění – země Visegrádu nechtějí být součástí Mitteleuropy.

Naopak pojem střední Evropa zažil znovuzrození v 80. a 90. letech 20. století, tedy v době začátku konce společenství socialistických států a rozdělení světa za studené války. Mezi těmi, kteří propagovali "střední Evropu", byli spisovatelé, intelektuálové, antikomunističtí disidenti, často též emigranti lobbující za kulturu své země – Polska, Československa, Maďarska a řidčeji též Jugoslávie.

Ohrazovali se proti na Západě převažujícímu názoru, že jejich země jsou ztotožnitelné se Sovětským svazem a z historického hlediska s Ruskem. K nejznámějším z nich patří Czesław Miłosz a Milan Kundera.

Analytici středoevropského diskurzu zdůrazňují, že emancipační hnutí v 90. letech za vydělení České republiky, Maďarska a Polska z východní Evropy mělo výlučně politickou úlohu. Vytvořilo nové rozdělení a stalo se ideologií upřednostňování několika zemí v tom, kdo první přistoupí k Evropské unii.

Historik Larry Wolff, nejvyváženější a nejopatrnější z uvedených analytiků, v roce 1994 napsal v úvodu své knihy Inventing Eastern Europe: "Zastánci střední Evropy jsou oddáni cíli intelektuálně rozbít skličující představu východní Evropy a vymanit z ní Českou republiku a Maďarsko, možná Polsko a patrně asi i Slovinsko. Stále je ale možné používat škatulku "východní Evropa", chceme-li i nadále vyčleňovat ostatní země [země mimo střední Evropu] a zachovávat rozdíl, z něhož pramení naše vlastní [západoevropská – pozn. aut.] identita."

Hledání rozumu

V 90. letech, během válek v Jugoslávii a úsilí o přistoupení k EU, střední Evropa přestala být emancipačním pojmem a stala se restriktivním a vyčleňujícím pojmem. Ten již nesloužil k emancipaci slabších zemí z imperiálních spárů Sovětského svazu a Ruska, ale k vydělení se, k odsunutí ještě slabšího Balkánu a postsovětských zemí dál od Evropy a Evropské unie.

Po přistoupení k EU v roce 2004 byla Visegrádská skupina mrtvá, neboť splnila svůj jediný cíl. Současná migrační krize však ukázala, že pokud jde o zájmy a identitu střední Evropy, má blíže k Balkánu než k západoevropským zemím.

Poprvé za 30 let se nyní zdá, že se střední Evropa (tedy východní země Evropské unie) může znovu stát politickým hráčem s pozitivním programem, který určuje další jednání a neslouží jen k tomu, aby se vůči někomu vymezoval. V kontextu migrační krize se tedy zdá, že střední Evropa má příležitost stát se regionem, který není pouze sférou německého vlivu a který se pouze pokouší odlišit se od Západu a zbytku východní Evropy.

Její zkušenosti s migrací za prací a migrací z politických důvodů, závislost na impériích (a nikoliv kolonialismus) a hospodářská slabost ji zřetelně odlišují ani ne tak od zbytku světa, jako spíše od západní Evropy a zejména Německa. Tyto prvky mohou přispět k utváření společné identity. Bylo by dobře, kdyby se střední Evropa vrátila na evropskou scénu jako síla politického realismu a etiky odpovědnosti, ne jako výspa Evropy nebo křesťanství, ale jako strážce zdravého rozumu a lakmusový papírek německého radikalismu.

Etika odpovědnosti vzešlá z historických zkušeností střední Evropy, by nám měla umožnit, abychom pochopili touhu migrovat jako problém, který je dán rozdíly v ekonomických podmínkách a životním stylu, a to včetně rozdílů v bezpečnostní situaci. Rozdíly v míře rozvoje a životní úrovni jsou nejenom nespravedlivé, ale v globalizovaném světě z dlouhodobého hlediska též neudržitelné – hrozí, že kvůli tomu dojde k povstáním, migračním invazím, jako je ta současná, nebo ke zintenzivnění teroristických útoků.

Současná migrační politika Německa a Francie, která se zakládá na využívání zdroje levné pracovní síly z chudších zemí (první generace migrantů je možná fascinování novou zemí), není rozumná. Čerstvé zkušenosti obyvatel střední Evropy s emigrací by mohly mít vliv na utváření rozumné migrační politiky Evropské unie.

Anna Sosnowska

Autorka působí na Varšavské univerzitě, napsala knihu Zrozumieć zacofanie. Spory historyków o Evropu wschodnia (1947-1994)

Zdroje:

Kurzy

Finance

Kurzovní lístek: Exchange s.r.o.

EUR 26,150 26,230
USD 21,660 21,780
Kurzovní kalkulačka

Více měn / Porovnání kurzů bank / Europlatby zdarma