Dnešní úvaha dostává nebývale velký, až globálně geopolitický rozměr. To tu ještě nebylo. Autor tím chce dokázat, že podobně jako Tomio Okamura nemá nejmenší problém se vyjádřit naprosto ke všemu, čtenáři pak posoudí, komu to jde líp.

Jak to už na blocu bývá, když to, co mělo být psáno a čteno ve velkých médiích, tam nenajdu, musím si to napsat sám a doufat, že to bude čteno. Příběh „Tři policejní prezidenti“ vypadá jako další bizarní číslo z domácí politické manéže, ale je to přitom věc zásadní a podstatná. Zaslouží si proto maximální komentářovou pozornost a hlavně soustředění na to důležité. Nádavkem pak dostanete ještě jeden příběh navíc, tentokrát plný hrůzy.

Dobrý rok, se Zemanem na Hradě a Rusnokem ve Strakovce? S řadou korupčních skandálů, delší než kdykoli předtím? S médiemi přešlými do rukou domácích hodných kmotrů? Dělám si legraci?

Na výročí sametové revoluce se vyrojí komentáře a názory, typicky s víceméně převažujícím postojem. Ten letošní – kromě toho, že se vlastně ani moc neslavilo – byl v duchu „tak takhle jsme si to, když jsme cinkali klíči, nepředstavovali“. Když raději pominu, že naprostá většina z těch, která „cinkala klíči“, ve skutečnosti seděla zalezlá u televize a ven vyšla možná až okolo generální stávky, kdy bylo jasné, že je vyhráno, musím souhlasit s jedním. Ani já jsem si to takto nepředstavoval. Představoval jsem si, že to bude mnohem horší.

Je to velké téma a připravte se na delší čtení. Divný vztah Čechů k Evropě, pohybující se někde v prostoru vysmívání se “bruselským byrokratům”, pohrdání “evropskými regulacemi” právě tak jako s přijímáním evropských peněz s ostentativní štítivostí (a dychtivostí zároveň) a současně postojem vůbec k naší existenci v EU, který se zdá být až nepřijemně čecháčkovský.

Pár dnů před volbami je ten správný čas na několik poznámek.

Legendární boss železničních odborářů, který v 90. letech dokázal zorganizovat totální stávky celých Českých Drah se vrhl - stejně jako všichni odborářští předáci - do politiky. Kandiduje do sněmovny za SPOZ-zemanovce a myslí to smrtelně vážně. Tak vážně, až budete litovat chvíle, kdy jste si video pustili. Je krátké, ale jeho obsah je z říše nočních můr. Jak hudebních, tak vkusových. Jen vhoušť a raději pozor, pokud jste právě jedli. 

Je s podivem, že vykonat základní lidskou potřebu na veřejném místě stojí přibližně tolik, jako dvě čokoládové tyčinky či třináct rohlíků.