V normální demokracii je policejní prezident pouze vysokým státním úředníkem - manažerem, správcem svěřeného resortu, zde konkrétně Policie ČR. Co je úkolem PČR, je dobře známé a určené docela přesně zákonem. Policejní prezident má úkol, aby tento zákon byl naplňován a dodržován. Má v podstatě minimální „svévolné" pravomoci – nemůže a nesmí se například míchat do probíhajících vyšetřování, ta musí být vedena nezávisle. Policejní prezident je také ze zákona nezávislý na politických tlacích, jinými slovy žádný politik, zákonodárce či vysoce postavený straník mu nemá co nařizovat ani po něm co žádat. Proto také ve všech normálních zemích není tato funkce nijak exponovaná, mediálně vděčná, je to prostě všude jen „nejvyšší polda", a dělat to je spíš za trest, protože pokud se něco v působnosti policie, lidově řečeno posere, padne to obvykle na hlavu nejvyššího.

U nás je to jinak. Oba poslední policejní prezidenti nebyli odvoláni, ale sestřeleni, a oba za ostudných okolností. Znamená to, že někdo měl strašlivě silný a eminentní zájem na jejich likvidaci, že volil takovéto postupy (které se mohou obrátit proti němu a alespoň doufám, že se obrátí). Proč ale?

• Protože bylo zavedeno, že policejní prezident je „spojenec politiků" a donáší jim, co se vyšetřuje (tj. „co jim hrozí")?
• Protože bylo zavedeno, že policejní prezident poslouchá ministra vnitra či jiné politiky na slovo, a nyní se jeden i druhý vzbouřil?
• Protože je potřeba tam zase dosadit někoho poslušného?
• Protože jeden policejní ředitel byl jakoby spojenec (například) ODS a druhý zase ČSSD, nebo prezidenta, nebo nějaké jiné „síly" ve státě?

Všechny tyto či podobné důvody svědčí o věci, která je nesmírně závažná: o propojení či svázání mocí, které na sobě musí být nezávislé, či mezi kterými nesmí být vůbec žádný vlivový vztah (politická strana – policie!). Politici mají výkonnou moc, což je v pořádku, ale k tomu, aby neřádili jako černá ruka, slouží na moc soudní, vyšetřující (zločiny všeobecně, tedy i jejich) právě skrze policii. Pokud je policie zkrocena politiky¸ znamená to, že tento princip je porušen či dokonce obrácen naruby a je jasné, k čemu to může vést.

Zde tedy shrnu první věc, kterou jsem se v českých médiích nedočetl: tady se odehrává jeden ze základních zápasů o zachování nebo zboření demokracie. Není to žádná „válka ministrů" nebo „osobní antipatie" či něco podobně banálního. Jde tu o to, jestli Policie bude ve vyšetřování mít svobodu a nezávislost, nebo nikoli.

Proč padl Lessy

Je to potřeba říci opět zcela jasně a nahlas. Tento policejní prezident byl odstřelen na základě zcela falešného a vykonstruovaného obvinění. Je úplně jedno, jestli to byl dobrý šéf poldů nebo ne, a zda šel na ruku nějaké mocenské skupině nebo ne – důležité je, že byl odvolán na základě nastrčeného obvinění, takové, které se nezakládalo na pravdivých podkladech.

Proč padl Červíček

I toto je potřeba říci jasně a nahlas. Tento policejní prezident byl odstřelen nikoli na základě toho, že špatně pracoval, že špatně řídil policii, že někde porušil zákon, předpisy, něco ukradl, smilnil s manželkou ministra, prostřelil kabinu služebního vozu vlastní pistolí či tak, ale zhruba na základě toho, že při jeho jmenování musel být nejdříve odvolán z předchozí funkce, a toto odvolání z předchozí funkce proběhlo tak, že na odvolacím formuláři č. 47/B se mělo vyskytovat velké kulaté razítko č. 57/C, avšak někdo tam omylem bouchl obdélníkového berana č. 27/a1.

Oba případy mají společnou hlavně tuto věc: dva policejní prezidenti byli vyhozeni nikoli za nedostatky a chyby ve své práci, ale kvůli tomu, že to někdo (aniž víme kdo!) chtěl a musel si najít či vymyslet důvod. Můžete jistě říci, že je běžné, že nadřízený odvolá svého podřízeného, třeba kvůli tomu, že má málo modré oči, je to jeho pravomoc a jeho zodpovědnost, ale  v tomto speciálním případě tomu tak není: právě kvůli tomu, aby Policie ČR nebyla závislá na politicích, ministr nemůže (ze zákona) policejního prezidenta odvolat „manažerským způsobem", tedy kdykoli a klidně i bez zdůvodnění.

Znamená to tedy, že někdo strašně moc chtěl, aby padl jeden policejní prezident, a pak zase někdo strašně moc chtěl, aby padl druhý policejní prezident. Nevíme kdo, nevíme proč. Víme však, že to nebylo proto, že by jeden nebo druhý nejvyšší polda něco strašlivého spáchal a ani proto, že by velmi špatně dělali svoji práci.

Tedy, druhá zásadní věc, která komentátorům uniká, je tato: oba poslední prezidenti byli odvoláni z funkcí zcela nestoudně, v rozporu se smyslem nezávislosti PČR na výkonné moci. Naopak, oba případy potvrzují to, že politická moc si  u nás s Policií ČR dělá co chce, a dělá to opakovaně a bohužel úspěšně.

Horror právního pozitivismu

O mnoha věcech říkáme, že je to „dědictví socialismu"; jedním z nich je vyzdvihování tzv. právního pozitivismu. Tento pojem lze vysvětlit jednoduše: je to upřednostnění práva pinktlich tak jak je to napsáno v zákoně, nad právem tzv. přirozeným, nad smyslem zákonů.

Za socialismu totiž zde byl zákoník, který nebyl vysloveně zrůdný, v podstatě po odstranění pár bizarností by mohl fungovat v běžné demokratické zemi (například ukotvoval svobodné volby!). V praxi byl ale mocí i justicí nerespektován, ohýbán, deformován, ba přímo popírán (viz už zmíněná svoboda voleb). A ostatně Charta 77 nechtěla nic nad rámec platných (!) zákonů, nic nad rámec toho, co zákonodárný sbor ČSSR přijal a ratifikoval, nic než dodržování toho, co je psáno. Celé naše životy v socialismu ostatně byly poznamenány tím, že něco jiného bylo psáno a něco jiného byla realita – je tedy oprávněné chtít, aby „to, co je psáno, platilo".

Jenomže ani to není návod ke štěstí. Nelze myslet na všechny možné situace zákonnými ustanoveními. Čím více slov v zákonech, tím více prostorů pro skulinky. A absolutní důraz na psaný zákon – současně s absencí přemýšlení v intencích přirozeného práva – pak vede k situacím, které dnes zažíváme právě na policejním prezidiu, ale nejen tam. Byť možná ve spleti vnitřních předpisů policie lze nalézt formulace, ze kterých by mohlo vyplývat, že pokud policejní náměstek, který se má stát policejním prezidentem, není tím přesně správným způsobem odvolán z funkce náměstka, tak ač je pak správným způsobem jmenován na policejního prezidenta a tuto práci dva roky dělá, tak že se vlastně policejním prezidentem „nestal" – což je přesně případ Červíčka, takováto konstrukce nemůže obstát ani proti použití miniaturního užití přirozeného práva. Neboli zdravého rozumu, což je víceméně totéž.

A takových případů je více: ostatně i celý táhnoucí se spor o prezidentské pravomoci, které si na sebe uzurpuje Zeman a zdůvodňuje to krkolomnou právní argumentací, je přesně další zoufalou ukázkou právně pozitivistického myšlení. Tedy pokud v zákoně není vysloveně napsáno prezident musí, pak to lze vykládat tak, že prezident může, takže klidně nemusí když nechce. To, že takovýto výklad popírá jednak osmdesátiletou praxi (tj. jakési „common law", založené na historii, na precedentech) a jednak logickou stavbu celého systému vládnutí u nás – tedy přirozené právo, smysl celého uspořádání – jaksi nedovedeme vyhodnotit.

Do tohoto soudku částečně platí i vlekoucí se soud s Rathem & spol., kde se neustále pouštějí nekonečné desítky hodin odposlechů, a obžalovaní zapírají jako malé děti. Dosti věřím, že pokud by se toto stalo v Británii, soudce by vše v klidu prostudoval a odposlechy si vyslechl, a pak by na nějaký den svolal jednání, každému by dal tak půl hodiny na sdělení stanoviska a následně by je všechny tři poslal do basy. To holt jen v právně pozitivistických Čechách je možné tvrdit, že melouny nejsou milióny, ale ovoce, že kapříci nejsou úplatky, ale že šlo o ryby, že přepočítávání peněz není přepočítávání peněz, ale že třeba Pancová zadržela dech a Kott jí počítal jak dlouho to vydrží a podobně.

Je dobře známé, že pozitivistický přístup (juspositivism) je pro soudce snazší (protože jen porovná materiály s textací zákona a má rozhodnuto) než větší aplikování přirozeného práva, tzv. jusnaturalismus, kdy soudce musí brát v potaz jak zákon, tak i zásady práva přirozeného, kdy tedy musí činit velmi nelehká rozhodnutí, opírající se o jeho rozum, nikoli o metr vysoký sloupek knih.

A zde je tedy třetí výtka vůči médiím: že okamžitě po zjištění důvodů odvolání aktuálního policejního prezidenta okamžitě nevyběhla s komentáři prudce tento postup odsuzující coby jednoznačně účelový (tj. že byl nejdříve znám účel, „vyhodit Červíčka" a pak se teprve hledalo „a za co?", až se cosi našlo), a že šlo zcela zhovadilé aplikování nějakého vnitřního předpisu, nejspíše kolidujícího i s právem psaným, natož tak právem přirozeným.

Co s třemi prezidenty?

Ano, vím že tu máme zatím jen dva, ale vážně hrozí tři: nový ministr vnitra jmenuje někoho jiného, mezitím to dá k soudu jak Lessy, tak Červíček, oba vyhrají a místo pouhé dvojice tu už máme biblickou trojku.

Takže tu máme čtvrtou a prozatím poslední vážnou výtku vůči médiím: že v komentářích nenavrhla správné a průzračně jasné řešení celé problematiky. Je následující (a pokud vím, nic z toho se nestalo):

1) Lessymu patří v první řadě velká a ponížená omluva ze strany státu – ten jej totiž na základě vykonstruovaných obvinění zbavil funkce, práce a vystavil nemalé újmě a ponížení.

2) Dále mu nepochybně patří okamžité finanční odškodnění, a to jednak za ušlou mzdu, jednak za způsobenou újmu, která není zrovna malá. (edit: dle zprávy v médiích k úhradě mzdy dojde)

3) Současně však musí stát konstatovat, že není možné provést „nápravu" jeho opakovaným jmenováním do funkce, neboť tam už nějakou dobu pracuje jiný prezident, a toho by bylo nutné vyhodit, jenomže k tomu není důvod – byla by to tedy náprava nespravedlnosti spácháním přesně stejné nespravedlnosti. Lessy musí dostat jednak nabídku dobré práce u PČR a současně nabídku ucházet se v příštím výběrovém řízení o místo prezidenta, až tomuto vyprší funkční období.

4) Dále je nutné přísně a důsledně vyšetřit, jak (z čího podnětu atd.) obvinění Lessyho vzniklo, dokázat a potrestat.

5) Co se týká Červíčka, není pochopitelně nic jednoduššího než situaci s nějakým jeho formálně nesprávným odvoláním napravit tím, že se to „přeodvolá a přejmenuje" – tedy provede se náprava chyby, aniž je způsobena nespravedlnost. To je postup, který by samozřejmě napadl každého manažera soukromé firmy, který ví, že lidé dělají chyby a že za chybu se nestínají hlavy (to by mu ve firmě nikdo nezůstal a první by musel pod gilotinu strčit tu svou), ale že chyby se napravují, a to co možná nejméně bolestným způsobem.

Pokud zde konstatuji, že zápas o demokracii není v Česku dokonán, zní to jako od chartisty. Ale je to pravda a platí to všude na světě. Příběh českých policejních prezidentů je jen další kapitolou nekonečného zápasu o „uchvácení státu", momentálně s jakýmsi spíše nerozhodným výsledkem, či přestávkou před dalším kolem. V tomto případě pak o to víc mrzí, že česká média nedokázala toto dění označit pravým jménem a zabývá se podružnostmi (jako třeba „bude se Červíček bránit?" nebo „bude se Lessy mstít?"). Většinou dokáží správně upozornit na to, co je důležité a vytáhnout skryté na světlo, v tomto případě se to ale vůbec nepovedlo.

Článek byl původně zveřejněn na webu bloc.cz