V prostoru mezi Merkelovou a Putinem

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jiří Hlavenka

Dnešní úvaha dostává nebývale velký, až globálně geopolitický rozměr. To tu ještě nebylo. Autor tím chce dokázat, že podobně jako Tomio Okamura nemá nejmenší problém se vyjádřit naprosto ke všemu, čtenáři pak posoudí, komu to jde líp.

Když se lidé nudí nebo bojí, vymýšlejí si konspirační teorie: že ve skutečnosti to „všechno" někdo řídí a my jsme jen pěšáci, jimiž je na mapě pohybováno. Ti hodně frustrovaní věří v existenci tajných skupin, o kterých nikdo nic neví, což je ovšem jasným důkazem jejich existence a potvrzením dokonalého utajení. Avšak i dost normálních lidí je názoru, že to stejně všechno rozhodují „ti nahoře", nejspíše vůdcové velmocí, kteří si rozdělí vliv a moc a na čem se domluví, to platí.

Myslím, že vysvětlení je prostší. Je pochopitelné, že v rukou velkých států je nepochybná moc a že s touto mocí pracují ku prospěchu svých zemí či svých osob (jak kde). Právě tak platí, že velká moc je v rukách obřích korporací či finančních institucí, stejně jako v rukách držitelů obrovského investičního kapitálu, se kterým dovedou nakládat jako s účinnou zbraní hromadného ničení. Ale je potřeba vidět, že těchto osob, firem a skupin jsou ve skutečnosti obrovské počty – tisícovky. Již tento počet znemožňuje to, aby „uchopili moc světa", neboť jednak je jich příliš moc na nějakou dohodu, jednak se jejich zájmy kříží, soutěží mezi sebou, či se naprosto míjejí.

A je dobré si všimnout, že zásadní události v dějinách, které naprosto mění pravidla hry, které z bezmocných učiní nové mocné přes noc, se dějí nečekaně, nepředvídatelně a nejde jim zabránit. Stačí se ostatně podívat na aktuální situaci na Ukrajině, kde řadu let panuje (jakoby) všemocný vládce, a najednou, zcela nečekaně a nepředvídatelně je či může být vše úplně jinak.

Představa světa jako šachovnice, na které velmistři rozehrávají svoje partie a my, sprostý lid, jen v údivu zíráme a nedohlédneme ani za první zátáčku hloubek jejich úvah, je atraktivní a nesprávná. Kde má černobílá šachovnice 64 polí a 32 figur, má svět osm miliard figurek a ještě více políček; a navíc, mimo běžná pravidla, občas na šachovnici spadne odněkud kámen, půl figur povalí vichřice nebo zaplaví voda. Tedy i samotná složitost a rozměrnost světa je překážkou toho, aby se na něm daly hrát velmocenské šachy. A nakonec největší vliv na naše životy, na naše štěstí i bohatství bude mít bezprostřední okolí (město, region, práce, rodina, přátelé), tedy co si s tím uděláme my sami. Tahání mocných za drátky je až někde vzadu.

Přesto však geopolitika existuje: skutečnost, že společenský i politický vývoj je ovlivňován či z nemalé části řízen a určován geografií. Znamená to, že když budeme chtít modelovat vývoj české společnosti a politiky jakýmkoli způsobem, nevyhneme se skutečnosti, že se naše země nalézá někde v prostoru mezi Merkelovou a Putinem a že to na naši budoucnost má jakýsi vliv.

Východ-západ

Staletí přetrvávající názor silně rezonující mezi slovanskými národy je ten, že představujeme jakousi skupinu, která má držet při sobě, která se má vzájemně podporovat a která se možná má nějak spojit či propojit, protože „máme společné kořeny", či „cítíme a vnímáme věci podobně", „Západ je nám cizí a my jsme pro něj cizí". Neboli, jak pravil básník, Slovan všude bratry má (Jan Kollár, a celý verš je mimochodem moc hezký a význam rčení zajímavě posouvá: Slovan všude bratry má. // Ten cit byl by věru sladký // kdybych nemusel si domyslit: // Ale nikde otce ani matky).

Od slovanského vnímání pak je už krůček k obracení se na východ, kde žije Slovan nejsilnější a vítězný – k Rusku.

Příslušnost k jakémusi „vyššímu etniku" tak je velmi silným emocionálním faktorem, který brání mozku v racionálním uvažování. Například si uvědomit, že Rusko, ke kterému se část lidí stále s důvěrou obrací, s námi nikdy nezacházelo laskavě (nejdříve nás ignorovalo a pak nás okupovalo), že z Ruska v kterékoli etapě jeho civilizačního vývoje je těžké si brát nějaký velký pozitivní příklad. A je také dobré znát tento kousek z historie Ruska. Na konci třináctého století byla prakticky zničena Kyjevská Rus, jednoznačně slovanský a křesťanský útvar, do té doby vedoucí v rámci slovanského fleku na mapě světa. Počet obyvatel klesl na polovinu, hlavní města regionu rozbita. Centrum moci se přesunulo o tisíc kilometrů směrem do Asie, do Moskvy, která byla mimochodem vazalem Tatarů. A tam už zůstala. Je opravdu velmi odvážné dávat jednoznačné rovnítko mezi „Rusko" a „Slované".

Prosím, nechápejte to jako pokus třídit lidi podle etnik, naopak: jako pokus ukázat, že považovat Rusy „za naše slovanské bratry" a podle toho hned tvořit nějaké postoje k nim, je velmi na pováženou. Měřme ne podle národů či etnik, nepaušalizujme, suďme raději podle konkrétního režimu a míry demokracie v zemi (zejména podle „demokracie v lidech").

Západ má pro nás ale také podobnou přitažlivost-odpudivost. Na jedné straně imponuje ekonomickým úspěchem (který mu ale taky tak trochu závidíme), na druhé straně odpuzuje paternalismem a poučováním „toho, kdo je dál", přílišným důrazem na pravidla, na racionálno. Historické zkušenosti jsou nám zde také na nic, protože nás chvíli týral Němec a pak zase Rus, takže to bychom si buď nikdy nevybrali, nebo bychom museli obrátit svou lásku k národům jako jsou Dánové nebo Slovinci, se kterými jsme si nikdy nic zlého neudělali, což je ale výsledkem náhody a geopolitiky, nikoli dobrotivosti těchto národů. (Naproti tomu si lze celkem úspěšně představit, jak „milují" Čechy tam, kudy ve středověku táhla husitská vojska za lupem a nechávala za sebou vykradenou zemi a pobořená města).

Klíčem k Západu je samozřejmě vztah k Němcům, který zde byl staletý a intenzivní; je popsán mnohem lépe ve velkých dílech např. T.G.Masaryka nebo Josefa Pekaře. Je nicméně dobré poznamenat, že navzdory rozšířené představě (též vsugerované Jiráskem atd.) to nebyl vztah antagonistický – počet válek či vojenských střetů Čechů s Němci není moc velký a není o nic delší než množství násilných střetů Němců s jinými národy, nebo třebas i Němců s Němci samotnými. V dvou zásadních válkách jsme byli s Němci spojenci (napoleonské, I. světová válka), ve válce třicetileté se vztah různě proměňoval.

Západu vyčítáme, že si nás chce „podmanit" ekonomicky, na čemž je kousínek pravdy i kus nepravdy. Západu vyčítáme, že nám vnucuje svoji kulturu, na čemž je taky kousínek pravdy a kus nepravdy.

Východu se bojíme. Západ nás štve.

Lze to ilustrovat i takto: „východní" způsob okradení vypadá tak, že nás dotyčný praští po hlavě apak nás obere. „Západní" metoda je pak taková, že přijdou dva pánové v oblecích a kravatách a mávají papírem od soudu. Paradoxně má spousta lidí raději východní způsob okradení, protože to je ten jediný, kterému se mohou bránit – tím, že mají rychlejší postřeh a dotyčného praští po hlavě dřív než on je. Proti pánům v kravatách obrany není.

Takže co?

Ani mezi, ani mimo

Až příliš velká obezřetnost, kterou lze také charakterizovat lidovým rčením „zásadně nelézt nikomu do prdele" (přeloženo: s nikým se moc nepaktovat, tvářit se neutrálně) tak panuje jak k Západu, tak k Východu. Proto přes dvacet let hledáme jakousi vlastní cestu, která se ale projevuje zejména tím, že už z principu odmítáme to, co je nabízeno a navrhováno. Odmítáme návrhy EU, protože jsou z EU. Odmítáme návrhy odjinud, protože jsou odjinud. Jsme přece chytří dost, než aby nám musel někdo radit.

Je mně hloupé, že musím argumentovat historickými zkušenostmi, ale je to jediná a navíc opakovaná zkušenost, kterou máme. K Rusku nelze přistupovat jaksi „bez předsudků", jako k čistému bílému listu – je to jako přistupovat k pejskovi, který vás už třikrát pokousat, stylem „nesmím k němu mít předsudek, že mě pokouše znovu, to by bylo politicky nekorektní, pojď ke mně hafánku, dej pánečkovi pac".

Historické zkušenosti s Ruskem (či Sovětským svazem) jsou jasné. Střední Evropa je pro něj dlouhodobě tzv. zájmovou oblastí, v západním směru klíčovou. Rusko bylo, je a bude velmocí, to je dáno už jeho rozlohou (opět tedy ona „geopolitika") a ne ekonomikou – je nesmysl si myslet, že pokud padne ekonomicky na kolena, že přestane být velmocí. Vše co je na západě až po hranice Německa je v hledáčku zájmu Ruska, vždy tomu tak bylo; v  historii si Rusko tuto oblast dělilo s západními velmocemi už třikrát (1. s Napoleonem, 2. s Hitlerem, 3. s Churchillem a Rooseveltem). Je si snad někdo jistý, že žádné „4." či urputná snaha o něj nebude, nikdy, nikdy? Ale jděte.

Česká republika, i když je malá, je pro Rusko důležitá. Opět „geopolitika": podívejte se na mapu, jak jsme do toho Německa hezky zakouslí. Navíc jsme v tomto směru bezpochyby nejvíce ovlivnitelní: Poláci nikdy ne (Katyň a trojí dělení Polska), Maďaři, národ, který je na světě sám, budou spoléhat vždy jen na sebe, Balkán je nezajímavý, jak pravil už Bismarck („celý Balkán nestojí za kosti jednoho pomořanského granátníka"). Češi mají s Rusem taky svoje zkušenosti, ale jak je vidět, jsou ochotní mu to tolerovat, respektive to nepovažují za zásadní věc – jeden silně proruský prezident měl deset let nesmírně vysokou popularitu, jeho nástupce je silně proruský a opět má podporu poloviny obyvatelstva.

Shrňme si: úvahy o tom, že pokud bychom si v Evropě vytvořili nějakou svou, kvazineutrální pozici, ani tam ani tam, že nás nechá Rusko na pokoji, jsou naivní. A nejde o to, že by se na hranici už houfovaly nějaké tanky – bohatě třeba stačí ovládnutí energetického trhu, o což se Rusko prostřednictvím svých státem ovládaných podniků intenzivně snaží. Mohou pak následovat výhodné půjčky a úvěry (například na ten Temelín), vše bude stále vypadat jako „bratrská výpomoc" a budeme za ni dokonce tleskat. Do té doby, než Rusko své úvěry ze dne na den zesplatní (tak jako v případě Ukrajiny) nebo pod záminkou „technických obtíží" v dvacetistupňových lednových mrazech zavře nějaký ten kohout. Nebo tím aspoň nenápadně pohrozí. Tak jako na Ukrajině.

Putin a Merkelová

Podobně ale o vliv bude usilovat i západní Evropa. Subtilnějšími prostředky (tj. vyžehlený oblek namísto dřevěné palice), ale je silným zájmem zejména Německa, tedy hlavního hráče v regionu, abychom zůstali na jeho straně. Proč?

  • Protože pro státy západní Evropy či státy EU obecně je ekonomicky výhodnější nás mít uvnitř než vně (nejen nás, samozřejmě)
  • Protože si Německo i ostatní velké státy EU dobře uvědomují, že mít na svých hranicích nějakého kvazivazala Ruska je zásadní bezpečnostní průser. (Jak se zdá, uvědomují si to už všichni kromě nás).

Jaké prostředky má Rusko, to historicky známe. Jaké má EU? Především ekonomické – a to není málo. EU směřuje k vyšší integraci, k povinnosti mít Euro jako národní měnu (!) a kdo na to nekývne, dostane kravatou po hlavě:

  • žádné dotace, soudruzi. Že si český zemědělec zvykl na peníze z Bruselu? Tak si zase odvykne.
  • žádné ručení za vaše finanční průsery (bankovní, dluhy státu), krach vaší směšnoměny = váš problém, ne náš
  • svobodný trh práce po celé EU? No, máme přece ještě jakási přechodná opatření a výjímečky, ty mohou platit i pro dalších pět let. Nebo stopadesát.
  • svobodný pohyb po Schengenu? To ale neznamená, že se na hranicích zase nepostaví nějací financi s plácačkama, že. Máme přece suverenitu národních států, chápejte, nemůžeme to nikomu bránit.
  • koukneme se trošku bystřejším očkem na vaše výrobky, zda splňují všechny předpisy EU a zda tedy mohou být v rámci celé EU volně prodávány. Pořádek muší bejt!
  • a co takhle nějaká obchodní bariérečka na to nebo ono zboží? Že je to proti principům? Však jo, principy platí, prostě jenom Německo a Francie dostaly takovo malou výjímečku. Že vy nemáte žádnou výjímečku? Asi jste o ni nějak dost nežádali nebo co.

Možná trochu přeháním a možná vůbec nepřeháním. To nikdo neví, jelikož se bavíme o jednom z budoucích scénářů. Důležité je, že Česká republika nemůže být „mimo", jelikož – mimo jiné geopoliticky – mimo není. Buď se stane součástí těch vlevo nebo těch vpravo. „Mimo" může být – například – taková Moldávie. Ta je tak (geopoliticky) mimo, že ještě za sto let po ní pes neštěkne. Na geopolitické mapě tato země vůbec není – jen bílý flek a přes něj nápis „tedy nic není". Česko na velmocenských mapách je.

Proč nemůžeme být aspoň jako Rakousko?

Vždyť Rakousko je přece jaksi neutrální, mimo velmoci atd.

Prosím, prozradím jedno tajemství: žádné Rakousko neexistuje. Rakousko je prodloužené a převlečené Německo. Kvůli taktnosti vůči starším obyvatelům země se sice pořád jmenuje Rakousko a dokonce předstírá jakýsi samostatný politický ruch a ševel, ale fakticky není.

Proč nemůžeme být jako Švýcarsko?

Protože nejsme Švýcarsko, tupče. Ale především: Švýcarsko má ponechánu svou výsostnou pozici právě proto, že je naprosto pevně zakotveno v západoevropském prostoru. Ono není „své" – ono je pevně a příkladně západoevropské. A odjakživa.

Není žádné rovnítko

Geopolitika není sranda a lidé mají často z neznalosti detailů (nebo historie) paušalizovat: jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Předtím RVHP, dnes Euro-RVHP. Jedno špatný, druhý špatný. Výsledek: ať si to dopadne jak chce, já se balím a jedu na chatu.

Špatně. Jestli něco nejde, pak je to kladení rovnítka mezi tyto dvě cesty. Je to jako dát rovnítko mezi lež a loupežné přepadení s tím, že „obojí je špatné" a že teda je to jedno.

Že se silnější snaží uplatnit svoji sílu, platí od počátku světa, v přírodě i v civilizaci. Jde ale o to, jakým způsobem, jaká pravidla tato hra má. Ta východní zná jen totální ovládnutí a totální podřízení silou; v historii to ostatně všechno je. Kdo se nepodřídí, zemře, v plném významu slova. Ta západní síla je „měkká", funguje spíše jako jakýsi obchodní tlak, se kterým samozřejmě je možné hrát a nepodřizovat se mu – kdo se nepodřídí a je šikovný, uspěje. Všimněme si ostatně toho, že i v západní Evropě jsou malé země, často menší než my: Dánsko, Irsko, Belgie. Žijí v koexistenci s místními velmocemi staletí – a žijí úspěšně, dokonce dovedou být často silnější a úspěšnější než místní velmoci. Cítí své silné sousedy, ale naučili se s nimi hrát ke svému prospěchu. My to zvládneme taky, když budeme chtít (a mnoha dobrým českým podnikatelům se to daří).

Máme možnost volby? Ne, máme povinnost volby

Vždycky je možnost volby. Můžeme se přidat k Rusku zcela otevřeně, například si podat přihlášku za člena té jejich euroasijské unie. To neuděláme, protože by to bylo bráno jako řiťolezectví; na to jsme moc hrdí, my se raději necháme praštit po hlavě a budeme hrdě ukazovat tu bouli.

Můžeme „hrdě" hledat nějakou cestu mezi – například že vystoupíme z EU či budeme dělat nadále takové problémy, že třeba formálně zůstaneme in, ale fakticky budeme už bráni jako stát, nad kterým už Unie zlomila hůl. Výsledkem bude, že si nás dříve nebo později podmaní Rusko, nenápadnými a postupnými kroky.

Nebo zvolíme cestu podobnou té, kterou si vybrali Poláci: že se k EU a k „Západu" jasně přihlásíme a řekneme, že chceme být na této lodi a ne na té druhé. A samozřejmě se nebudeme bát kritizovat to, co se nám na EU nelíbí a že nebudeme mít strach sbírat hlasy dalších nespokojených a společně usilovat o změnu. Něco možná neprojde a něco zase projde – všimněte si třeba na této velmi pěkné volební kalkulačce, že šestice největších států EU (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko) nemůže přehlasovat zbylé malé státy EU.

A pozor – jasné přihlášení k Západu vůbec neznamená, že nebudeme spolupracovat s Východem, tedy vyrábět a prodávat tam, tvořit i třeba společné podniky, spolupracovat v řadě oblastí. I zde dává Západ dobrý příklad: to, že vyjadřuje odpor a nevůli k nedemokracii na východě, mu vůbec nebrání s ním čile obchodovat.

Možnost volby znamená v civilizovaném světě povinnost volby, nikoli klausovskou „nevolbu". Znamená, že si vyberu jednu stranu a za tu pak bojuju – v dobrém i ve zlém. Českou tradicí bohužel je, že když máme volbu, zareagujeme nevolbou – vymlouváme se na to, že vždycky když jsme něco hlasitě zvolili, byli jsme za to potrestáni a že tedy je lepší „do ničeho se nemíchat" a ono to pro nás dopadne nejlíp jak může.

V roce 1989 u nás umřel totalitní systém a nějak jsme zvládli přechod k demokracii a tržnímu hospodářství. To byla ta lehčí část práce. Ta těžší nás čeká – vybojovat si v tomto prostředí místo na slunci. Nikdo nám nic nedá zadarmo, Evropská unie nebo kdokoliv jiný. Rus dá, ale vezme si to pak stonásobně zpět.

Jak to dělají u sousedů

Stačí se přitom podívat, jak to dělají vedle, v Polsku. Jejich přístup je bojovný a pragmatický zároveň. Coby lidé s obchodním talentem vědí, že musí svoji zemi a svoje zájmy „zobchodovat". Vystupují proto v rámci EU jako silná, pozitivní a euro-pozitivní síla – ale současně nepřijímají euro, protože vědí, že to ještě není obchodně dobrý tah. Jsou aktivní a říkají, že není budoucnosti Evropy bez EU, ale „za to" si vyjednají jedny z největších evropských dotací do zemědělství vůbec. Silně podporují integraci Evropy, ale současně nikdy nedají klíčové segmenty (např. energetiku, ale i třeba důležitá média) do cizích rukou. V zahraničních vztazích se Polsko prezentuje jako skálopevný spojenec Německa – což Němci dovedou ocenit, když zase pro změnu protlačí zájmy Polska v EU. Polsko velmi čile obchoduje se zeměmi na východ a hraje dokonce roli jakéhosi evropského „ambasadora" na východě, ale současně moc dobře ví, že si musí Rusko držet na distanc.

Polsko si tak svým bojovným a aktivním postupem vybojovalo v Evropě pozici „silného hráče": přesně to, co chtěli. Oni jsou také v prostoru mezi Merkelovou a Putinem, ale dokázali z toho vytěžit výhody na obou stranách – o jejich přízeň dnes stojí jak Berlín, tak Moskva.

My jsme se svou pasivitou, v horším případě kazišuckým okopáváním kotníků dostali do situace, kdy o naši přízeň nestojí nikdo.

Poláci vědí, jaké mají zájmy a dovedou si je tvrdě hájit. O nás je těžké říci, zda máme vůbec nějaké zájmy.

Není to ale situace, která by se nedala napravit.

Článek vyšel původně na webu Bloc.cz

 

Tagy: Rusko Německo

Zdroje: bloc.cz