Jejich rodiče prchali před chudobou a beznadějí, jenže v Evropě je čekala špatně placená práce a život v uzavřených komunitách. Děti přistěhovalců, které se narodily už na evropském území, stojí tváří v tvář deziluzi a frustraci. Ztráta naděje a tím i smyslu pro budoucnost z nich činí snadný sousto pro islamistická uskupení. Evropská generace džihádu se rekrutuje ze zklamaného přistěhovaleckého dna. 

Těžko hledat dvojici státníků, který se nemají v lásce tak moc jako americký prezident Barack Obama a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Přesto se oba muži pokoušejí aspoň o normalizaci vzájemných vztahů. Stejně jako se jejich národy potřebují z důvodů geopolitických, oni dva se potřebují také kvůli vnitřní politice ve Spojených státech a Izraeli.

NATO pomalu umírá. Alespoň soudě podle toho, jak reaguje na současné výzvy. Někdejší vojensko-politický kolos Západu se nedokáže poučit z dosavadních chyb a dál se nechává unášet proudem dějin s klapkami na očích. 

Americký časopis Forbes už potřetí v řadě označil ruského prezidenta Vladimira Putina za nejvlivnějšího člověka planety. Druhé místo letos patří Angele Merkelové, které loni uzavírala první pětku. Šéfa Bílého domu Baracka Obamu tak odsunula až na třetí místo.

Bývalý britský premiér Tony Blair se před čtyřmi lety pokusil ušetřit trápení libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Vyplývá to z jeho emailové korespondence s tehdejší americkou ministryní zahraničí Hillary Clintonovou.

Rusové se chlubí takřka dojednanou dohodou s Američany o náletech v Sýrii. Přestože na podrobnosti dokumentu byli zatím skoupí, ruské ministerstvo obrany ho považuje za „výchozí bod“ rusko-americké spolupráce v Sýrii. Jenže mezitím se ozval Washington s tím, že si slovo „spolupráce“ kategoricky vyprošuje. 

Bílý dům odmítl přijmout ruskou delegaci v čele s premiérem a někdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem, který chtěl s Američany jednat o Sýrii. Podle Washingtonu je ruský prezident Vladimir Putin zoufalý a Američanům se snažil Medveděva nastrčit místo sebe. 

V letech 2008 a 2009 se světem prohnala největší ekonomická krize od ropných šoků v 70. letech minulého století. Někteří hovoří dokonce o krizi srovnatelné s Velkou hospodářskou krizí 30. let. Množí se spekulace a předpovědi, že jde o neklamné znaky soumraku kapitalismu. Paul Mason, držitel prestižní Wincottovy ceny, hovoří o "době postkapitalistické". Resuscituje se Karel Marx jakožto guru protikapitalistického "odboje". Jiní naopak kapitalismus obhajují. Kdo má tedy pravdu? Skutečně končí éra kapitalismu, jak ho známe?