Češi stále pouvažují členství v Severoatlantické alianci za důležitější než například členství v Evropské unii. Důvěru v mezinárodní vojenský blok vkládá na 70 procent české populace, jak vyplývá z nejnovějšího průzkumu agentury STEM.

Obdobně jsou na tom s důvěrou i ostatní východoevropské země, o Pobaltí nemluvě. Východní křídlo aliance se na nedávném summitu v Bukurešti dokonce shodlo na tom, že NATO musí být trvale přítomno v nárazníkových zemích na hranicích s Ruskem lačnícím po upevnění moci na mezinárodním poli.

Jenže ani trvale dislokované jednotky na východě Evropy, ani regionální velitelství, které tam NATO otevírá, reálně nemohou zastrašit mocného souseda.

"Ruští vůdci zcela mylně vyhodnotili úmysly Západu a vyvolali naprosto zbytečnou konfrontaci, která podrývá zájmy obou stran," napsal nedávno generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v článku pro Project Syndicate s titulkem 'Tragický omyl Kremlu'.   

Jenže ve skutečnosti nešlo o žádný "tragicky špatný odhad", vlastně naopak. Ruský prezident Vladimir Putin s vládními špičkami za zády postupoval celkem systematicky. V průběhu mnoha let Kreml opakovaně poukazoval na to, že je aliance zkostnatělá a bezzubá.

Západní vojenský blok bral rétorické provokace Moskvy na lehkou váhu a byl rád za drobné ústupky typu povolení zásobovacích letů pro afghánskou misi nad ruským územím. Jak se to má se schopností aliance reagovat na výzvy, si pak Rusko vyzkoušelo naostro během pětidenní války v Gruzii.

Moskva zároveň mnohokrát varovala, že ač považuje NATO za kosmetickou záležitost, na svém prahu alianci nesnese. Už jen z vnitropolitických důvodů – ruská populace chová k NATO historickou nedůvěru.

Spíš než úsudek Kremlu by se za tragický omyl dalo označit rozhodnutí Západu přetáhnout Ukrajinu na svou stranu. Nejde ani tak o samotný princip – pakliže Ukrajinci chtějí patřit do NATO či EU, je to jejich rozhodnutí, na které mají právo – jako o nešťastné načasování a diletantský přístup.

Evropě a Spojeným státům muselo být jasné, jak zareaguje Rusko na takový zásah u svých hranic. Přesto Západ nepodnikl žádné kroky, které by zmírnily hněv Rusů nebo alespoň ochránily Ukrajince.

Buď se alianci rozpoutání konfliktu na východoukrajinském zápraží Ruska hodilo, nebo NATO tragicky podcenilo situaci. A vzhledem k postupu Západu v jiných koutech světa, je pravděpodobnější spíše druhá zmíněná možnost.

Tragický přístup má NATO také k mediální stránce věci. Alianční PR je, kulantně řečeno, na odstřel.

NATO stále trvá na tom, že zatímco jeho počínání je zcela nevinné a vlastně Rusko nijak neohrožuje, zato případní ruští vojáci na ruských hranicích s aliancí nebo ruské rakety namířené na Evropu vyvolávají na Západě paniku a vztek. Trochu nefér, nemyslíte?

Problém přitom není v samotném posilování ochrany Evropy, ta je vzhledem k růstu vojenské síly Ruska naopak žádoucí. Problém je v podání, kterému se jednoduše nedá věřit a které provokuje Rusy k dokazování opaku. 

Základní chybou alianční propagandy je prezentace NATO jako kvazipolitické organizace s mírumilovnými úmysly. V mediální konfrontaci s Ruskem se tím aliance latentně odsuzuje k nezdaru.

"Pravdou je, že mladé demokracie ve střední a východní Evropě usilovaly o členství v Evropské unii a NATO – a pracovaly tvrdě na tom, aby ho získaly – protože toužily po míru, pokroku a prosperitě. Byla to právě jejich ctižádost, a nikoli nějaká vendeta proti Rusku, co pohánělo rozšiřování EU a NATO," píše Rasmussen.

Kdepak "pokrok a prosperita",  pokud členské země od aliance něco potřebují, tak je to jednoznačně ochrana. O kolik by se celá situace zjednodušila,  kdyby NATO otevřeně přiznalo svou vojenskou podstatu a začalo také podle toho jednat.

Kvalitní PR ovšem nestačí. Alianci chybí také reálná moc a schopnost účinně reagovat. Stejně jako Rusko demonstrovalo, jak je na tom v současné době jeho armáda, mělo NATO už dávno učinit totéž. K tomu by ale potřebovalo revitalizaci zastaralých struktur, které možná fungovaly v časech studené války, neodpovídají ale současným potřebám.

Alianci navíc chybí jednota – Spojené státy, Británie či Francie stále vévodí organizaci, menší členové pak mají mylný dojem, že za ně odvede veškerou práci někdo jiný. Členským zemím navíc chybí odvaha, která je za současné situace klíčová a podmiňuje budoucnost aliance.

Pokud se NATO netransformuje v organizaci tvořenou sebevědomými a odhodlanými státy (nezávisle na jejich velikosti či ekonomické výkonnosti), aliance bude dál chátrat až jednou definitivně zanikne ve víru dějin. Korzovat sem tam s obrněnými vozy napříč Evropou nestačí. Nastal čas jednat.