Skoro to mohlo vypadat, že jde o úplně obyčejnou schůzku dvou státníků ze spojeneckých zemí. Když americký prezident přijal v pondělí v Bílém domě izraelského ministerského předsedu 'Bibiho', oba muži se na kamery usmívali, ujišťovali se navzájem o své důležitosti a "výjimečný svazek" mezi USA a Izraelem stvrdili neobvykle dlouhým stiskem ruky.

"Naše spolupráce v oblasti armády a tajných služeb je pevnější než kdykoli dřív," prohlásil Obama, zatímco Netanjahu ho ubezpečoval o odhodlání k mírovému řešení izraelsko-palestinského konfliktu. "Naděje na mír se nikdy nevzdáme," řekl a dodal: "Zůstávám oddaným stoupencem mírového řešení ve formě dvou států pro dva národy, ve formě demilitarizovaného palestinského státu, který uznává židovský stát."

Nebylo to nic jiného než dobře zinscenované divadlo. Není žádným tajemstvím, že se oba politici nejen nemají v lásce – dokonce se podle mnohých přímo nesnášejí a jejich vzájemné spory v posledních několika letech vyvolávaly neobvyklé napětí v tradičně přátelských vztazích mezi blízkými spojenci.

Americký prezident i izraelský premiér mají pro vzájemné nepřátelství vlastní důvody. Netanjahuovi leží v žaludku hlavně dohoda s Íránem o jaderném programu, kterou jeho země považuje za hrozbu existenčních rozměrů.

Ovšem Bibi vnímal Obamu od samého počátku jako slabého a nedostatečně proizraelského. Tento dojem odstartovala památná řeč amerického prezidenta v Káhiře v roku 2009, kde Obama slíbil navázat nové a silnější vztahy s arabským světem.

Spojené státy pak opakovaně a hlasitě kritizovaly Izrael za výstavbu nových osad na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě, odmítly se jasně postavit na izraelskou stranu během invaze do Gazy v roce 2012 či automaticky blokovat rezoluce v Radě bezpečnosti OSN namířené proti Izraeli, jak bývalo zvykem.

Pro Obamu byl Netanjahu zase permanentní překážkou – nejprve v jeho vizi na uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Palestinci, kterou premiér židovského státu torpédoval právě výstavbou nových osad a řadou kontroverzních výroků.

Když se plán na řešení v podobě dvou států ukázal (opět) jako nerealizovatelný, zasvětil Bibi veškerou svou energii likvidaci dalšího velkého Obamova díla, dohody o íránském nukleárním programu. To, co šéf Bílého domu považoval za jediný způsob, jak se vyhnout další válce, a co mělo v jeho očích sloužit také k ochraně Izraele před jaderným Íránem, Netanjahu nejen neschvaloval.

Byl dokonce ochotný Obamu veřejně ponížit přímo ve Spojených státech, na půdě amerického Kongresu, kde vystoupil (zřejmě protiústavně) na pozvání opozičních republikánů.

Netanjahuova třídenní návštěva Spojených států tedy měla být jakousi formální "normalizací" vztahů. Zejména proto, že přes veškerou vzájemnou nevraživost se oba politici nutně potřebují. Nejen ze zjevných geopolitických důvodů, jako je spolupráce v boji s terorismem a Islámským státem či řešení konfliktu v Sýrii.

Jde také o velké finance a domácí politiku. Bibi chce od Američanů víc peněz – ze současných tří miliard amerických dolarů ročně by se rád vyhoupl na pět miliard.

Zhoršení vztahů s Američany je navíc doma v Izraeli velmi nepopulární, jak dokládá mimo jiné poslední průzkum společnosti Mitvim, podle kterého se premiérova zahraniční politika nelíbí až 60 procentům Izraelců. 

Úplně nejdůležitější jsou ale blížící se americké volby. Demokraté mají čím dál větší strach, že kvůli izraelsko-americkému napětí ztratí část svých tradičních židovských voličů. Přední republikánští kandidáti v kampani intenzivně portrétují prezidenta Obamu jako protiizraelského, ne-li přímo antisemitu, a naopak se zaklínají svou vlastní nehynoucí přízní židovskému státu.

Ben Carson, bývalý neurochirurg a momentálně nejsilnější republikánský kandidát, už minulý rok podnikl návštěvu Izraele a nechal se slyšet, že o jeho loajalitě k židovskému státu by se v případě zvolení nedalo nikdy pochybovat. Č

Čím dál oblíbenější mladý senátor Marco Rubio, který se jinak Obamovi v mnoha ohledech podobá, zase nedávno tvrdě kritizoval Obamovu administrativu za to, že neodsoudila dostatečně důrazně palestinské útoky z poslední doby.

S výjimkou několika outsiderů všichni republikáni bojující o Bílý dům slíbili, že zruší nenáviděnou dohodu s Íránem – někteří dokonce tvrdili, že tak učiní hned první den v úřadu.

Jenže tak silná vazba pouze na jedinou stranu americké politiky už není po chuti ani samotnému Netanjahuovi. Ačkoli má k republikánům ideologicky blíž, rád jich využil před vlastními volbami a jistě by se mu zamlouval prezident z jejich řad, musí brát jako reálnou možnost, že se novou hlavou Spojených států stane znovu demokrat.

Respektive demokratka. Hillary Clintonová má dosud přes všechny potíže v kampani nejvyšší šance na vítězství. Izraelská vláda si dobře uvědomuje, že úspěch židovského státu stál vždy na budování blízkých vztahů s oběma póly amerického politického spektra.

Ostatně jak Bill Clinton v době svého prezidentství, tak samotná Hillary jako první dáma a později jako senátorka, měli k Izraeli historicky velmi blízko. A na rozdíl od republikánů mezi demokraty zasedá řada židovských kongresmanů, včetně druhého nejsilnějšího uchazeče o demokratickou nominaci na prezidenta, senátora Bernieho Sanderse.

I proto se Netanjahu tentokrát zdržel provokativních vyjádření. Naopak v úterý navštívil na demokraty navázaný think-tank Centrum pro americký pokrok (CAP) a sešel se také s klíčovými politiky z vedení strany.

Podobně opatrně našlapoval sám prezident Obama, který nejenže svého nenáviděného protivníka po více než roce oficiálně přijal v Bílém domě, ale ještě osladil schůzku zbrojními kontrakty ve výši 30 miliard dolarů, díky kterým se Izrael dostane k úplně nejmodernější americké vojenské technice.

Po dlouhém napjatém období nastupuje z pragmatických důvodů oteplení, které by mělo vyvrcholit zvolením nového amerického prezidenta, ať už bude z jakékoli strany.

Jak upozorňuje elitní americký diplomat Dennis Ross, osobní vztah dvou státníků nemůže nikdy změnit podstatu americké ani izraelské zahraniční politiky.

Řevnivost Bibiho a Baracka ostatně není ve složité historii americko-izraelských vztahů nijak bezprecedentní: podobně se neměli v lásce George H. W. Bush a izraelský premiér Jicchak Šamir na počátku 90. let a Izrael i Spojené státy si prošly řadou konfliktních epizod.

Přesto je blízké spojenectví těchto států Rossovými slovy "odsouzeno k úspěchu". Především proto, že se navzájem tolik potřebují.