Představa o vývoji lidského rodu jako řady na sebe navazujících druhů, čím dál podobnějších moderním lidem nebo dokonce "dokonalejších", už dávno vzala za své. V posledních statisících až milionech let naší planetu obývalo mnoho různých příslušníků lidského rodu. Tyto druhy a poddruhy se po jejím povrchu šířily, specializovaly a zase mizely. 

V knihách Eduarda Štorcha se násilím nešetří. Lovci mamutů se mnohdy pouští do křížku mezi sebou, ale ještě častěji vedou boje s jinými tlupami pravěkých lidí. Pazourkové nože, oštěpy a sekeromlaty létají vzduchem, až čtenář nabyde dojmu, že je boj o kořist a území prostě v lidské nátuře. O to překvapivější je fakt, že antropologové shromáždili jen málo přímých důkazů násilí mezi různými skupinami lidí doby kamenné. 

Pohádky toho s vědou na první pohled mnoho společného nemají. Leckdo by dokonce mohl pochybovat, jestli je vůbec výzkum ústně tradovaných příběhů k něčemu dobrý. Rázně se tyto spekulace rozhodla utnout dvojice originálních vědců – literární historička a evoluční biolog. Dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů a aplikovali na ně metody, kterými se normálně studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily všechna očekávání.

Vědní obory se někdy potkávají na opravdu neobvyklých místech. Vezměme si třeba historickou parazitologii – výzkum toho, jakými cizopasníky trpěli naši předkové. Aby na tuto zajímavou otázku mohli odborníci najít odpověď, tak si musí zahrát na detektivy. Ve stylu Indiana Jonese cestují po muzeích a archeologických nalezištích a vyhledávají dobře zachované lidské pozůstatky. Jen jim, pravda, nejde o zlaté artefakty, ale cosi mnohem titěrnějšího – mikroskopické zbytky parazitických organismů. V tom ovšem potřebují pomoc archeologů, takže jejich bádání vyžaduje dobrou znalost biologie, lékařství i historických disciplín. Zachovaných těl je však poskrovnu, a tak se výzkumníci musí poohlédnout i jinde. Jedním z nejvydatnějších zdrojů informací se překvapivě ukázaly být lidské výměšky.

Není žádný tajemstvím, že prvním zvířetem, které si člověk kdy ochočil, byl pes. Jaká hospodářská zvířata ale stála u počátků prvních zemědělských společností? Nedávný výzkum poskytl překvapivou odpověď. Mezi prvními zvířaty, která začali lidé cíleně chovat a využívat, byly určitě včely medonosné.

Kdo se jen trochu zabývá archeologií, dříve či později narazí na pojmy "kultura řivnáčská a únětická". Tyto názvy jsou odvozeny od dvou míst nedaleko Prahy – skalnatého vrchu Řivnáč u Roztok a blízké vsi Únětice. Objevil je pro Čechy Moravan Čeněk Rýzner.

Každé malé dítě ví, že hadi nemají nohy. Jako skoro všechna "zaručená" tvrzení v biologii má ale i tohle pár výjimek. U hadů ze starobylé čeledi hroznýšovitých můžeme v zadní části těla nalézt malé drápky, poslední zbytky zakrnělých končetin. Ve zbylých čeledích se ale žádné takové struktury nevyskytují a na první pohled by nikdo nečekal, že se mezi jejich geny objeví nějaké úzce spojené s tvorbou předních či zadních nohou.

Mumifikace  mrtvých je spojována především s egyptskou civilizací. Nové archeologické výzkumy odhalily, že totéž dělali i pravěcí obyvatelé Británie a to zhruba ve stejné době. Britové se tímto způsobem snažili zajistit, aby tělesné schránky jejich blízkých přežily celá desetiletí.