Skoro jako z Jurského parku působí nález fosilizovaných červených krvinek patřících opičím předchůdcům člověka z doby před 20 až 30 miliony let. Zkamenělou životodárnou tekutinu totiž vědci nalezli v klíštěti archivovaném uvnitř jantaru. Detailní analýza krve však překovala příběh alternativní verze Jurského parku v horor. Uvnitř vzorku totiž vědci našly stopy ještě něčeho ještě překvapivějšího – nejstarší dochovanou fosilii buněčných parazitů. 

Konzumace lidského masa je ve většině kultur, včetně té naší, tabu. Hloubku tohoto zákazu dobře ilustruje mrazení, které nám přebíhá po zádech při sledování Hannibala Lectera. Přesto se občas vyskytnou - zpravidla psychicky nemocní - jedinci, kteří se ke kanibalismu uchýlí. Výjimečně dochází k pojídání lidí také při hladomorech nebo za jiných krizových situací. Na druhou stranu ale nalezneme kultury, které se kanibalismu oddávaly zcela běžně. Proč se tato praktika nerozšířila univerzálně? 

Před pár dny proletěla médii zpráva, že paleontologové identifikovali nejstarší známé zkameněliny rostlin. S uvedeným stářím 1,6 miliardy let mají tyto pozůstatky ambice posunout naše představy o vývoji řas pěkných pár milionů let dozadu. Jak moc průkazné ale nalezené fosilie jsou? Liší se nějak od dalších "nejstarších" ale později zpochybněných nálezů?  A pokud skutečně mají uvedený původ, jak se to odrazí na našich představách o evoluci pozemského života?

Podmínky na povrchu naší planety se stále mění. Úrodné oblasti vznikají a zanikají, nebo se alespoň přesouvají. Nemusíme hned myslet na katastrofické události typu zemětřesení, sopečných výbuchů či záplav. Třebaže i ty hrají ve vývoji krajiny důležitou roli, v dlouhém časovém měřítku jsou daleko významnější relativně pomalé změny mořských proudů nebo postavení Země vzhledem ke slunci. 

Naše představy o evoluci rostlin mají stále povážlivé mezery. Nemusíme se ani vracet do dávných prvohor, kdy cévnaté rostliny odstartovaly svou expanzi na souš. Jasná zatím není ani evoluce konkrétních skupin cévnatých rostlin, čeledí, jako jsou třeba brukvovité nebo růžovité rostliny. Porozumění jejich historii a příbuzenským vztahům by přitom mohlo mít zásadní důsledky mimo jiné pro šlechtitelství. 

Pohřební rituály jsou tak pestré, jako lidstvo samo a dalo by se říct, že ty standardní, evropské, patří mezi "nejnudnější". Zejména různé kultury lovců a sběračů často nakládají s lidskými ostatky velmi neobvykle. Mumifikace, nebo naopak destrukce či rituální kanibalismus, nejsou žádnou výjimkou. Všechny podobné praktiky jsou přitom svázané rituálními příkazy. Nejedná se tedy o žádné bezhlavé řádění.

Kukuřice je jednoděložnou rostlinou z čeledi lipnicovitých. Jinými slovy, ač se to může zdát neuvěřitelné, kukuřici můžeme zařadit mezi "obyčejné" trávy. Pravda, do stejné skupiny spadá i pšenice a rýže, tedy potraviny, které jsou spolu s kukuřicí zodpovědné za zhruba 60 procent ročního kalorického příjmu lidské populace. Žádná jiná obilnina se ale svému divokému předku nevzdálila tolik, jako kukuřice. 

Orkneje jsou malým souostrovím vzdorujícím bouřlivému Severnímu moři pár kilometrů od nejsevernějšího výběžku Skotska. Historicky spadaly pod vliv Skotů, Vikingů i Britů, vždy si ale udržely svůj specifický charakter. Na ostré útesy a zelené pláně bičované větrem bychom zde ale nenarazili vždy.