Kdo by neslyšel o nemoci SARS, česky syndromu náhlého selhání dýchání. Toto závažné virové onemocnění se světem prohnalo na přelomu let 2002 a 2003, zasáhlo více než 8000 lidí a zanechalo po sobě 774 mrtvých. Jen s mimořádným úsilím lékařů, hygieniků a epidemiologů se jeho šíření podařilo zastavit. I tak ale bylo šíření koronaviru SARS označeno za první pandemii 21. století. 

Výběr partnera není žádnou prkotinou – pro nezadané ani pro vědce, kteří jejich tužby a motivace zkouší mapovat. V průběhu času vykrystalizovaly dvě hlavní teorie, na jakém základě si lidé vybírají své druhy. 

O inteligenci krkavcovitých ptáků nemůže být pochyb. Seznámit se s ní mohl ostatně každý, kdo někdy navštívil sokolnické představení. Krkavcovití mají skvělou paměť, jsou vynalézaví a dokáží řešit složité problémy vhledem, stejně jako vyrábět a sofistikovaně používat jednoduché nástroje. Kromě toho běžně spolupracují, rychle se učí a v hejnu utvářejí koalice podobné nepsaným dohodám primátů. 

Pod mořským dnem nalezneme obrovské zásoby metanu. Částečně jsou uložené v permafrostu, vrstvách trvale zmrzlé půdy, například u pobřeží Sibiře. Metan je ovšem uzamčený také v metanových klatrátech, vrstvách plynem nasyceného ledu. Ze všech těchto ložisek se vlivem oteplování oceánu začíná stále rychleji uvolňovat.

To, co si myslíme o domestikaci kočky, je jedna věc, ale co by nám o tom pověděly šelmy samy, může být pohádka úplně jiná. Není sporu o tom, že ochočení koček probíhalo jinak než třeba u psů a naše malé domácí společnice si uchovaly daleko více rysů svých divokých předků. S jejich původem je to ovšem složité a příliš jasno v něm neudělaly ani moderní výzkumy. Začíná se ale blýskat na lepší časy. 

Austrálii máme obvykle spojenou s klokany a koalami, zkrátka zástupci vačnatců, kteří mezi místními obratlovci naprosto dominují. Kromě toho zde nalezneme také poslední zástupce starobylé savčí linie ptakořitných, ježury a ptakopysky. V tomto ohledu se izolovaný kontinent liší od zbytku světa, kde převážili placentální savci, a zůstává vzácnou, ale zranitelnou ukázkou toho, jakými cestami se evoluce může vydat.

Hvězd s planetárními systémy nalezneme v naší galaxii více než dost. Dokonce i planety, které by teoreticky mohly hostit život, patrně nejsou výjimkou. Živé organismy podle našich poznatků povstaly na Zemi relativně rychle, během několika stovek milionů let, takže se nezdá, že by vznik života byl extrémně vzácnou událostí. Zůstává otázkou, za jakých podmínek se mohou vyvíjet komplikovanější a potažmo inteligentnější bytosti, potenciální zakladatelé celoplanetárních a mezihvězdných společností.

Představte si tvora, který přebývá takřka celý život pod zemí, v koloniích čítajících několik desítek až stovek jedinců. Dorůstá zhruba velikosti myši, ale absencí srsti a jemnou růžovou kůží připomíná spíše cosi mezi krysou a mexickým naháčem. Zcela mu chybí receptory pro bolest a fungování jeho kolonií v mnohém připomíná spíše společenský hmyz – včely, mravence, nebo termity.