Stařec, který zachránil mladou demokracii

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Za návrh, aby se srovnaly podmínky dědictví pro ženy a muže, se Bádží Kaíd Sibsí dočkal z okolních muslimských zemí nesčetného množství výhrůžek smrtí. Prezident Tuniska, nejliberálnější země islámského světa, se tomu však může jenom smát. Ve svých jednadevadesáti letech zažil doslova celou moderní tuniskou historii, prošel si mnoha vzestupy a pády a vzhledem ke skutečně požehnanému věku si může dovolit některé odvážné kroky, jichž by se někdo mladší možná zalekl.

Bádží Kaíd Sibsí

Bádží Kaíd Sibsí,zdroj: Profimedia.cz

Životní příběh druhé nejstarší hlavy státu na světě po britské královně Alžbětě je pozoruhodný. Politické angažmá Sibsí započal už ve svých patnácti letech, kdy se připojil k mládežnickému křídlu strany usilující o nezávislost na Francii a vedené pozdějším prvním prezidentem samostatného Tuniska Habíbem Burgibou. Během studií právnické fakulty v Paříži se díky přátelství s jeho synem s vůdcem osvobozeneckého hnutí osobně seznámil a v příštích několika desítkách let pokračoval po jeho boku. Nejprve jako šéf volební kampaně v provincii Džendúba, následně ve stále významnějších pozicích jako ministr vnitra, obrany a nakonec zahraničí.

Politická kariéra ve dvou kapitolách

K modernizujícímu prezidentu Burgibovi, srovnávanému občas s tureckým Mustafou Kemalem, vyjadřuje Kaíd Sibsí dodnes velký obdiv a od mládí mu byl oporou. Vždy však projevoval nezávislé myšlení, kvůli němuž byl na několik let mezi svým působením na ministerstvu obrany a zahraničí ve faktickém vyhnanství na pozici velvyslance v Paříži. Poté, co byl Burgiba svržen ambiciózním premiérem Zín Abidínem bin Alím, sloužil Sibsí velmi krátce na pozici předsedy parlamentu. Po ukončení poslaneckého mandátu se stáhl z politického života, nakrátko se vrátil k úspěšné právnické kariéře a následně užíval zaslouženého důchodu. Tehdy mu bylo osmašedesát let.

Druhá, opravdu nečekaná kapitola Sibsího politické kariéry se začala psát o sedmnáct let později. Tunisko se tehdy po masových protestech v reakci na sebevraždu mladého prodavače, které odstartovaly tak zvané Arabské jaro, nacházelo v mimořádně těžké situaci. Autokrat bin Alí uprchl s nashromážděným bohatstvím do Saúdské Arábie, ve vedení státu zavládl chaos, na ulicích se rozmohlo rabování a násilnosti. Ve zmatečných lednových dnech roku 2011 utekly tisíce lidí z věznic, mnohé budovy včetně tuniského hlavního nádraží lehly popelem.

Předseda parlamentu Fuád Mebaza, určený ústavním soudem za úřadujícího prezidenta, nejprve ponechal ve funkci stávajícího premiéra spolu s řadou příslušníků bin Alího vládnoucí elity. Po měsíci stotisícových demonstrací do horkého premiérského křesla posadil právě Sibsího, kterému se podařilo alespoň částečně zklidnit situaci rozpuštěním nenáviděné tajné policie a legalizací opozičních stran a hnutí a dovést zemi ke svobodným parlamentním volbám. V nich zvítězilo umírněné islamistické hnutí Ennahda, tuniská odnož Muslimského bratrstva.

Sibsí se do důchodu nevrátil

Sibsí, povolaný jako kompromisní a dočasný kandidát, se ale odmítl vrátit do důchodu. V aktivní politice zůstal a o pouhý rok později se mu podařil husarský kousek: usmířit rozhádané straničky opoziční k islamistické vládě a založit Volání Tuniska (Nidaa Tounes), stranu vzniklou na principech sekulárního, moderního a sociálně ohleduplného státu. V jejím čele islamisty porazil v roce 2014 nejprve v parlamentních a následně i v prezidentských volbách. Kaíd Sibsí se tak stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Tuniska. Zajímavostí může být, že se mu to podařilo mimo jiné díky umnému využívání sociálních médií a velké popularitě mezi nejmladší generací, s níž dokáže komunikovat jazykem, kterému rozumí.

Od svého zvolení hýří Sibsí pozoruhodným množstvím energie. Prokázal schopnost kompromisu, když překonal dlouhé spory s Ennahdou a dohodl se na vládě národní jednoty, jež od té doby řídí Tunisko. Na mezinárodní scéně se snaží vystupovat jako svorník mezi arabským světem a Západem, kde se mu podařilo obnovit pověst Tuniska jako stabilní, úspěšné a demokratické země. Zároveň byl důležitým hráčem při všech pokusech řešit táhnoucí se konflikt v sousední Libyi.

Přitom neustoupil v důležitých otázkách společenských reforem. V době jeho působení v prezidentském úřadu byla přes hlasitý odpor náboženských konzervativců prosazena řada zákonů směřujících k narovnání práv žen a proti domácímu násilí. Z vlastní iniciativy zrušil desítky let starou normu, jež muslimským ženám zakazovala provdávat se za muže jiného vyznání, a otevřel z hlediska islámského práva obzvlášť citlivou diskusi o rovnosti dědických práv.

Co bude po odchodu "tuniského Adenauera"?

V žádném případě se neprokázalo, že by stařičký státník, občas přezdívaný "tuniský Adenauer", vzhledem ke svému věku funkci nezvládl. Právě naopak - jeho oponenti mu mnohdy vyčítají až příliš železnou ruku a tendenci posilovat autoritu prezidentského úřadu, jak prokázal například letos na podzim při zamíchání ministerskou sestavou. Sibsí se netají svou inspirací mentorem, kolegou a přítelem Burgibou, podle jehož vzoru by rád směřoval spíše k centralizované prezidentské republice. Sibsí usilovně pěstuje Burgibův obraz - svou prezidentskou kandidaturu oznámil v jeho mauzoleu v Monastiru a nedávno dal obnovit monumentální jezdeckou sochu zakladatele samostatného státu na hlavní třídě přímo v Tunisu, odstraněnou za dob bin Alího.

Tři roky Sibsího působení v prezidentském úřadu jediné demokratické země v arabském světě přirozeně nemá smysl idealizovat. Přestože od roku 2015 nedošlo k žádnému teroristickému útoku a politická scéna se díky přelomové dohodě umírněných islamistů a sekularistů zklidnila, Tunisko nadále trpí celou paletou problémů. Nejpalčivějším z nich je přetrvávající vysoká nezaměstnanost mládeže a obrovské rozdíly mezi vyspělým severem a zaostalým jihem. Obrovské rezervy jsou i v aplikaci principů oddělení státu a náboženství. Policie často vynucuje zavírání obchodů a restaurací v pátek nebo v období ramadánu, objevují se případy, kdy jsou páry líbající se na ulici odsouzeny na několik měsíců do vězení, a domácí násilí je i podle oficiálních zpráv stále masivně rozšířeným fenoménem.

A pak je tu citlivá otázka nástupnictví. Spekuluje se, že by snad prezident mohl ještě jednou kandidovat ve volbách v roce 2019. Jenže co potom? Už nyní se v parlamentu štěpí Sibsího strana, opuštěná částí radikálnějších reformátorů. A mnoha dalším osobnostem se nezamlouvá připravované nástupnictví Sibsího syna, který Volání Tuniska fakticky ovládl a intrikami se pokoušel proniknout do parlamentních lavic.

Hrozí tak, že po Sibsího smrti či jeho opětovném návratu do důchodu se těžce budované dědictví rozpadne jako domeček z karet. 

Tagy: zahraničí islám muslimové Tunisko penzijní reforma islamismus arabské jaro nárok na dědictví

Zdroje: vlastní