Životní příběh druhé nejstarší hlavy státu na světě po britské královně Alžbětě je pozoruhodný. Politické angažmá Sibsí započal už ve svých patnácti letech, kdy se připojil k mládežnickému křídlu strany usilující o nezávislost na Francii a vedené pozdějším prvním prezidentem samostatného Tuniska Habíbem Burgibou. Během studií právnické fakulty v Paříži se díky přátelství s jeho synem s vůdcem osvobozeneckého hnutí osobně seznámil a v příštích několika desítkách let pokračoval po jeho boku. Nejprve jako šéf volební kampaně v provincii Džendúba, následně ve stále významnějších pozicích jako ministr vnitra, obrany a nakonec zahraničí.

Politická kariéra ve dvou kapitolách

K modernizujícímu prezidentu Burgibovi, srovnávanému občas s tureckým Mustafou Kemalem, vyjadřuje Kaíd Sibsí dodnes velký obdiv a od mládí mu byl oporou. Vždy však projevoval nezávislé myšlení, kvůli němuž byl na několik let mezi svým působením na ministerstvu obrany a zahraničí ve faktickém vyhnanství na pozici velvyslance v Paříži. Poté, co byl Burgiba svržen ambiciózním premiérem Zín Abidínem bin Alím, sloužil Sibsí velmi krátce na pozici předsedy parlamentu. Po ukončení poslaneckého mandátu se stáhl z politického života, nakrátko se vrátil k úspěšné právnické kariéře a následně užíval zaslouženého důchodu. Tehdy mu bylo osmašedesát let.

Druhá, opravdu nečekaná kapitola Sibsího politické kariéry se začala psát o sedmnáct let později. Tunisko se tehdy po masových protestech v reakci na sebevraždu mladého prodavače, které odstartovaly tak zvané Arabské jaro, nacházelo v mimořádně těžké situaci. Autokrat bin Alí uprchl s nashromážděným bohatstvím do Saúdské Arábie, ve vedení státu zavládl chaos, na ulicích se rozmohlo rabování a násilnosti. Ve zmatečných lednových dnech roku 2011 utekly tisíce lidí z věznic, mnohé budovy včetně tuniského hlavního nádraží lehly popelem.

Předseda parlamentu Fuád Mebaza, určený ústavním soudem za úřadujícího prezidenta, nejprve ponechal ve funkci stávajícího premiéra spolu s řadou příslušníků bin Alího vládnoucí elity. Po měsíci stotisícových demonstrací do horkého premiérského křesla posadil právě Sibsího, kterému se podařilo alespoň částečně zklidnit situaci rozpuštěním nenáviděné tajné policie a legalizací opozičních stran a hnutí a dovést zemi ke svobodným parlamentním volbám. V nich zvítězilo umírněné islamistické hnutí Ennahda, tuniská odnož Muslimského bratrstva.

Sibsí se do důchodu nevrátil

Sibsí, povolaný jako kompromisní a dočasný kandidát, se ale odmítl vrátit do důchodu. V aktivní politice zůstal a o pouhý rok později se mu podařil husarský kousek: usmířit rozhádané straničky opoziční k islamistické vládě a založit Volání Tuniska (Nidaa Tounes), stranu vzniklou na principech sekulárního, moderního a sociálně ohleduplného státu. V jejím čele islamisty porazil v roce 2014 nejprve v parlamentních a následně i v prezidentských volbách. Kaíd Sibsí se tak stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Tuniska. Zajímavostí může být, že se mu to podařilo mimo jiné díky umnému využívání sociálních médií a velké popularitě mezi nejmladší generací, s níž dokáže komunikovat jazykem, kterému rozumí.

Od svého zvolení hýří Sibsí pozoruhodným množstvím energie. Prokázal schopnost kompromisu, když překonal dlouhé spory s Ennahdou a dohodl se na vládě národní jednoty, jež od té doby řídí Tunisko. Na mezinárodní scéně se snaží vystupovat jako svorník mezi arabským světem a Západem, kde se mu podařilo obnovit pověst Tuniska jako stabilní, úspěšné a demokratické země. Zároveň byl důležitým hráčem při všech pokusech řešit táhnoucí se konflikt v sousední Libyi.

Přitom neustoupil v důležitých otázkách společenských reforem. V době jeho působení v prezidentském úřadu byla přes hlasitý odpor náboženských konzervativců prosazena řada zákonů směřujících k narovnání práv žen a proti domácímu násilí. Z vlastní iniciativy zrušil desítky let starou normu, jež muslimským ženám zakazovala provdávat se za muže jiného vyznání, a otevřel z hlediska islámského práva obzvlášť citlivou diskusi o rovnosti dědických práv.

Co bude po odchodu "tuniského Adenauera"?

V žádném případě se neprokázalo, že by stařičký státník, občas přezdívaný "tuniský Adenauer", vzhledem ke svému věku funkci nezvládl. Právě naopak - jeho oponenti mu mnohdy vyčítají až příliš železnou ruku a tendenci posilovat autoritu prezidentského úřadu, jak prokázal například letos na podzim při zamíchání ministerskou sestavou. Sibsí se netají svou inspirací mentorem, kolegou a přítelem Burgibou, podle jehož vzoru by rád směřoval spíše k centralizované prezidentské republice. Sibsí usilovně pěstuje Burgibův obraz - svou prezidentskou kandidaturu oznámil v jeho mauzoleu v Monastiru a nedávno dal obnovit monumentální jezdeckou sochu zakladatele samostatného státu na hlavní třídě přímo v Tunisu, odstraněnou za dob bin Alího.

Tři roky Sibsího působení v prezidentském úřadu jediné demokratické země v arabském světě přirozeně nemá smysl idealizovat. Přestože od roku 2015 nedošlo k žádnému teroristickému útoku a politická scéna se díky přelomové dohodě umírněných islamistů a sekularistů zklidnila, Tunisko nadále trpí celou paletou problémů. Nejpalčivějším z nich je přetrvávající vysoká nezaměstnanost mládeže a obrovské rozdíly mezi vyspělým severem a zaostalým jihem. Obrovské rezervy jsou i v aplikaci principů oddělení státu a náboženství. Policie často vynucuje zavírání obchodů a restaurací v pátek nebo v období ramadánu, objevují se případy, kdy jsou páry líbající se na ulici odsouzeny na několik měsíců do vězení, a domácí násilí je i podle oficiálních zpráv stále masivně rozšířeným fenoménem.

A pak je tu citlivá otázka nástupnictví. Spekuluje se, že by snad prezident mohl ještě jednou kandidovat ve volbách v roce 2019. Jenže co potom? Už nyní se v parlamentu štěpí Sibsího strana, opuštěná částí radikálnějších reformátorů. A mnoha dalším osobnostem se nezamlouvá připravované nástupnictví Sibsího syna, který Volání Tuniska fakticky ovládl a intrikami se pokoušel proniknout do parlamentních lavic.

Hrozí tak, že po Sibsího smrti či jeho opětovném návratu do důchodu se těžce budované dědictví rozpadne jako domeček z karet.