Informace podávané turistům o světoznámé soše, již v průměru navštíví na pět a půl tisíce návštěvníků denně, bývají poměrně strohé. Zpravidla se omezují na výčet parametrů: Spasitel z Ria je i s podstavcem vysoký 38 metrů, váží 1142 tun a až do roku 1994 byl nejvyšší sochou Krista na světě, než ho předběhli Bolivijci a před sedmi lety i Poláci. Brazilci se také rádi chlubí s tím, že je jejich Kristus jedním z takzvaných Nových sedmi divů světa, když se v globální anketě z roku 2007 umístil jako jediná moderní stavba třeba po bok jordánské Petry nebo peruánského Machu Picchu.

Kvůli politickým tahanicím dokončili sochu až v roce 1931

O něco pozornější čtenář se občas může dočíst třeba to, že ačkoli byla socha dokončena roku 1931, už o skoro století dřív představil podobný návrh kněz Pedro Maria Boss princezně Isabele, pro podíl na zrušení otroctví přezdívané "spasitelka". Nebo že se jednotlivé části sochy mohly dostat na Hrbáčův vrchol díky staré železniční trati, postavené ještě na sklonku císařství za vlády Isabelina otce Pedra II. Co se však obvykle nezmiňuje, jsou politické konotace Spasitelovy stavby, kvůli nimž se realizace snu pátera Bosse protáhla o celá desetiletí.

Pozapomenutá historie sochy Krista Spasitele se ve skutečnosti začala psát 15. listopadu 1889. Pět let poté, co otevíral trať parního vláčku na vrch Corcovado, byl císař Pedro svržen armádním pučem a odeslán do vyhnanství. Vítězní generálové se rozhodli zrušit monarchii - a spolu s ní rozpustit staleté spojení mezi státem a katolickou církví.

Dominantní brazilská církev během dvou let od revoluce postupně přišla o veškerá privilegia. Přestala být národní církví, ztratila automatické dotace ze státního rozpočtu a byla vykázána ze škol, kde dříve museli studenti povinně navštěvovat hodiny náboženství. Co víc, Brazílie vyhlásila náboženskou svobodu a katolická konkurence - především protestanti a na sklonku století tak módní spiritisté - najednou začala pronikat do médií a dokonce do politiky.

Idea velkolepého náboženského monumentu, ještě posílená stavbou sochy Krista Spasitele na hranici mezi Argentinou a Chile v roce 1904, spolu se vznikem první republiky nezmizela. Místo symbolu úcty k princezně-spasitelce otroků se však proměnila v symbol odporu katolické církve k novému režimu.

Katolický symbol odporu vůči novému režimu

Ne náhodou takový symbol vyvolával ve významné části tehdejší brazilské společnosti odpor. Projekt Krista Spasitele dlouhá léta provázely divoké přestřelky v médiích, kde se za použití často nevybíravých urážek přetahovali konzervativní katolíci s širokou paletou kritiků. Protestanti velkou sochu považovali za typický příklad katolického modlářství, republikáni si pak stěžovali, že takový monument flagrantně porušuje vyhlášenou náboženskou neutralitu.

Objevovaly se i výčitky proti způsobu, jakým se na objekt katolické propagandy vybíraly peníze: "na chodnících, na rozích ulice, v obchodních centrech, na úřadech, prostě úplně všude", za pomoci mobilizace tisíců dobrovolníků, které federální poslanec Adolfo Bergamini posměšně označoval za "žebráky". Katolíci svoje kritiky pro změnu nálepkovali jako sektáře, pohany a nepřátele brazilského státu a národa, podporované z kapitalistické Ameriky a komunistického Sovětského svazu.

Spory zhatily původní plán na odhalení sochy v roce 1922 u příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti Brazílie na Portugalsku. Nutno dodat, že to nebylo jen vinou kritiků. I mezi katolickými věřícími samotnými se dlouhou dobu táhl boj o umístění a podobu katolického monumentu. Soše Krista konkurovalo vztyčení výrazně méně nákladného a zároveň méně kontroverzního kříže, vrchu Corcovado zase srovnatelně proslulá hora Pão de Açúcar ("Cukrová homole").

Arcibiskupstvím ustavený organizační výbor nakonec ke vzteku mnohých jednostranně zvolil právě Corcovado a návrhem sochy pověřil stavebního inženýra Heitora da Silva Costu. Za výslednou podobu Krista Spasitele byl ale paradoxně odpovědný hlavně tým okolo francouzského sochaře polského původu Paula Landowského. Paradoxně z toho důvodu, že Landowski o několik let dříve vyhotovil památník protestantským reformátorům v Ženevě.

Kristus Spasitel je dnes především turistickou atrakcí

Dokončený Kristus Spasitel byl slavnostně odhalen 12. října 1931 v úplně jiné době, než v jaké vznikal. Katolíky nenáviděná "stará republika" zanikla o rok dříve stejným způsobem, jakým se dostala na svět - převratem - a Spasitel se stal symbolem nového režimu nakloněného opětovnému sblížení církve a státu. Po boku arcibiskupa Sebastião Lemeho tak stál provizorní prezident a budoucí fašizující diktátor Getúlio Vargas spolu se svými ministry.

"Stejně jako se v srdci země na vrcholu Corcovada tyčí obraz Krista, mělo by být v ústavě, srdci nové republiky, vztyčeno Desatero Boží," osvětloval arcibiskup z Porto Alegre João Becker věřícím ve svém pastýřském listu očekávání katolického kléru od Vargasovy vlády.

Dnes, víc než sedmdesát let od autokratova pádu, si jen málokdo spojuje Krista Spasitele s náboženstvím. Stal se jednoduše součástí milovaného i nenáviděného města, vykukující na návštěvníky z pohlednic a z děl pouličních umělců. Původní účel sochy přesto úplně nezapadl, alespoň ne mezi katolickou církevní hierarchií. V době, kdy se stále více Brazilců nehlásí k žádnému náboženství nebo vyznává právě protestantství, se arcibiskupství v Riu de Janeiru čas od času pokusí připomenout, že emblematický Kristus měl být symbolem jejich historického práva na Brazílii.

V areálu sochy tak postupně vznikla kaple, kde se pořádají pravidelné bohoslužby, křty a svatby a v roce 2006 se celé místo oficiálně přejmenovalo na "svatostánek Krista Spasitele", což by mělo místo turistů lákat katolické poutníky. Arcibiskupství zároveň tvrdí, že má autorská práva na zobrazení sochy, a pokouší se zabraňovat jeho údajnému zneužívání třeba při karnevalových průvodech.

Zatím se však nezdá, že by tyto aktivity mezi statisíci návštěvníků ročně vzbuzovaly velkou pozornost. Kristus Spasitel se stal úplně běžnou turistickou atrakcí, jejíž návštěva se příliš neliší třeba od návštěvy stadionu Maracaná. Možná s tou výjimkou, že většina Brazilců jsou dnes o poznání zapálenější fotbaloví fanoušci, než katolíci.