Úderníkům s pádem komunistického režimu neodzvonilo. Aspoň v parlamentu. Najdete je jak mezi třešničkáři, tak mezi zaměstnanci Babišovy politické firmy, kteří "nekecají, ale makají pro lidi". V poslední době však dává všem na frak Tomio Okamura.

Nedávno měl samuraj ve sněmovně jeden ze svých brífinků. Byl to jako vždy kolovrátkový monolog opakujících se vět a univerzálních frází s klíčovým slovem práce. Okamura jimi prokládal odpovědi na všechny dotazy. Pustil jsem si tiskovku ze záznamu a počítal slovo práce vyslovované v různých obměnách. Padlo osmnáctkrát.

"My chceme pracovat pro lidi… Kdy konečně bude sněmovna pracovat?… My nechceme zbytečně diskutovat, my chceme schvalovat zákony pro lidi… ale oni nechtějí pracovat… My bychom rádi pracovali… My pracujeme pro lidi, chceme, aby lidi měli víc peněz…," rozčiloval se Okamura nad "zdržováním" stran, kterým říká "tradiční".

Tak vida, rodák z Tokia a přitom hotový politický úderník. A že nezdraví "čest práci"? I toho se můžeme jednou dočkat.

Masaryka na vás!

Od úderníků však zkusme odbočit k T. G. Masarykovi. Prezident-osvoboditel vyslovil prostou podmínku, bez které se demokracie neobejde: "Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi."

Jenže to byl "tatíček". Členové nynější neformální (hlasovací) koalice – ANO, KSČM, SPD – to vidí jinak. Komunisté mají svůj demokratický centralismus (vysvětleno zde), který od nich převzali okamurovci. Proč ne? Vždyť Okamura dospěl k poznání, že "komunismus je nejdemokratičtější systém, který svět poznal." (tady)

Babišovci zase vyznávají firemní řízení politiky – ve firmě se nekecá, natož, aby někdo otevřeně kritizoval vedení. To je povoleno až večer u piva.

Pro tuhle trojici je demokracie příliš pracná a zdlouhavá.  Výměna názorů ji zdržuje od hlasování. Diskuse překáží a pro mnoho poslanců je také náročná. Pro některé z nich (zejména zástupce SPD) dokonce intelektuálně nedosažitelná. Tak proč se s ní zatěžovat?

Snem je mít bezproblémový parlament.

Když vládla KSČ…

A víte, že takový jsme už jednou měli? Bylo to před rokem 1989. Tehdy vládla zemi "firma" KSČ. Federální shromáždění (československý parlament) zasedalo tři čtyři dny v měsíci. Zákony přitom poslanci schvalovali jako na drátkách.

Nediskutovali. Jak jinak. Byli to diskutéři typu Okamurova experta přes kulturu Miroslava Roznera. Nikdo se proto do ničeho nezabrušoval. Proč taky? Všichni měli stejný a jediný správný názor a politika byla organizována stranovládou (demokratický centralismus).

Hlasovací fabrika vedle muzea (dnes je součástí muzea) fungovala spolehlivě. Poslanci makali. Nejenže zvedali ruce v parlamentu, ale kromě toho ještě chodili makat do "řádného" zaměstnání.

Pravda, vyskytly se i politováníhodné výjimky, nezodpovědní remcalové, kteří chtěli sypat písek do soukolí socialistického zřízení a debatovat nebo dokonce proti stranovládě hlasovat. To se ale stávalo, jak by pravil doktor Chocholoušek, "maximálně jednou za deset let".

… a když se chytaly blechy

Demokracie je zdlouhavá a leckomu (nejen Okamurovi) připadá ukecaná. Jenže i přes její ukecanost se v minulých desetiletích přijímaly zákony tempem mnohdy expresním. Vlády a poslanci vládních stran protlačili parlamentem horu zákonů.

Spěch, jak pravil klasik, je dobrý jen při chytání blech, a tak mnohé z přijatých zákonů byly plné chyb. Proto se opravovaly, anebo opravovat ještě budou.

Některé zákony se už po několika letech rušily. Strany se například trumfovaly v zavádění a rušení poplatků ve zdravotnictví. Prosadily a teď se chystají zavrhnout superhrubou mzdu. Spustily druhý pilíř důchodové reformy, aby ho po několika letech zrušily.

Příkladem "hurá legislativy" byla rovněž elektronická evidence tržeb. Když ji vláda Andreji Babišovi schválila a odeslala sněmovně, přišel ministr financí na koaliční radu a tam oznámil, že jako poslanec k zákonu, který EET zavádí, podá ve sněmovně pozměňovací návrhy.

Míň může být víc

Pracovitost politiků může leckomu ztrpčit život. Jejím příkladem je zákon o daních z příjmů. Od svého vzniku v roce 1993 ho zákonodárci pozměnili 140krát! Zákon o dani z přidané hodnoty (DPH) byl novelizován 42krát. A živnostenský zákon byl "vylepšen" víc než stodvacetkrát!

Dodržovat zákony v této zemi proto není žádný med. A děkovat se za to patří zejména těm, kteří je podle svých představ vylepšují a kteří pořád chtějí něco "prohlasovávat".

Pokud bude sněmovna míň hlasovat a víc diskutovat – a nejen o "zákonech pro lidi" – udělá "pro lidi" víc. Také v politice platí, že "méně může být vlastně více".