Františka Zeminová, později řečená Fráňa Zemínová, se narodila 15. srpna 1882 v Dolních Chvatlinách na Kolínsku do chudé rodiny. Její rodiče pracovali v zemědělství, byla nejmladší z dvanácti dětí a už v dětství přišla o otce. Zřejmě i v důsledku těchto zážitků se u ní rozvinulo silné sociální cítění, ale i touha studovat. Vzdělání vnímala jako cestu k možnosti podílet se na změnách ve společnosti.

Bojovnou náturu prokázala už v mládí. I přes finanční těžkosti se jí podařilo vystudovat obchodní školu, po níž nastoupila do knihkupectví a nakladatelství, a ještě během studií se také vrhla do veřejného života, byť 90. léta 19. století veřejnému angažmá žen zrovna nepřála.

Už v šestnácti letech Zeminová vstoupila do tehdejší České strany národně sociální, byť pouze neoficiálně - i proto, že členství v politických stranách u nás ženám umožnil zákon až v roce 1912. Na počátku 20. století pak už Františka Zeminová působila také v Ženském klubu českém, který podporoval práva pracujících žen, a počátkem 20. století také spoluzaložila Zemskou jednotu pracujících žen a dívek. V ní se pak mimo jiné věnovala zlepšení pracovních podmínek služebných, ale podporovala i dělnice.

V Ženském klubu českém se také v roce 1904 seznámila s další výraznou osobností ženského hnutí - o sedm roků starší Františkou Plamínkovou, s níž nedlouho poté iniciovala vznik Výboru pro volební právo žen.

Zeminová, která postupně působila i v dalších emancipačních organizacích, byla prostě vidět a slyšet. Ostatně už jako dvacetiletá se dostala do hledáčku tehdejších úřadů. Nakonec dokonce stanula před soudem, byla obviňována z podrývání monarchie. Měla však velmi dobrého obhájce, který ji zachránil před vězením. Byla sledována, od veřejného působení ji to však neodradilo. To naopak nabralo na obrátkách a její známost v ženském hnutí i mimo něj nadále rostla.

Zásadní přelom v profesním životě pak přinesl Zeminové vznik Československa. Díky svým schopnostem i zkušenostem se už krátce poté stala poslankyní za národní socialisty. Pak byla opětovně volena a v politice zůstala až do roku 1938. A v poslanecké lavici neseděla jen tak.

V roce 1919 například patřila mezi osobnosti, které se zasloužily o zrušení celibátu učitelek. Věnovala se třeba i tématu pojištění služebných či zestátnění dívčího školství a vystupovala proti propouštění vdaných státních úřednic. Kritizovala také nízké zastoupení žen v institucích. I v politice projevovala svou kuráž a měla i velký řečnický talent. Také však zůstávala v kontaktu s běžnými lidmi, což přispívalo k její popularitě. Mimo politiku byla mezi lety 1933 až 1938 šéfredaktorkou Listu československých žen.

Co se osobního života týče, nikdy se nevdala a o jejích partnerských vztazích se dodnes nic neví. Známo je, že se starala o svou stárnoucí matku, udržovala vztahy se svými početnými příbuznými, ale i řadou přítelkyň a přátel.

Omyl, který jí možná zachránil život

Po Mnichovské dohodě Zeminová odešla z politiky. Za protektorátu pomáhala odboji a pozornosti nacistů unikla zřejmě díky kurióznímu omylu. Tehdy totiž zemřela její švagrová, jménem taktéž Františka Zeminová, a v médiích se omylem objevila zpráva o úmrtí poslankyně Zeminové, což nakonec nikdo nevyvrátil. Musela se mít na pozoru, okupaci však přežila - na rozdíl od své přítelkyně, spolustranice a spolupracovnice Františky Plamínkové zavražděné nacisty během heydrichiády.

Po konci války a obnovení Československa se téměř třiašedesátiletá Zeminová vrátila do poslaneckých lavic. Nadále se věnovala tématům souvisejícím se ženskými právy a sociální otázkou, zároveň však těžce nesla a s obavami reflektovala postupně vzrůstající vliv komunistů. Komunistický puč v únoru 1948 ji zdrtil.

Neustoupila ani ve vězení

Zeminová pak odešla z politiky a stáhla se do ústraní, režim ji však z očí už nepustil. Žena, která svůj život zasvětila snaze o lepší sociální podmínky, pro něj byla nežádoucí. V roce 1949 ji zatkli a soudili ve vykonstruovaném procesu, v němž byli její spolustranice i kolegyně z ženského hnutí Milada Horáková, Oldřich Pecl, Záviš Kalandra a Jan Buchal odsouzeni k trestu smrti. Dále v něm padlo devět mnohaletých trestů. Sama Zeminová dostala 20 let. Tehdy jí bylo téměř 68 let a rozsudek pro ni mohl znamenat v podstatě doživotí.

Ve vězení nakonec strávila 10 let. Prodělala v něm dva infarkty a trápily ji i další vážné zdravotní potíže. Hlavu však nesklonila ani za mřížemi. Organizovala například vězeňskou protestní hladovku a nikdy osobně nepožádala o milost. Na svobodu byla propuštěna až v roce 1960 v důsledku hromadné amnestie tehdejšího prezidenta Antonína Novotného.

Františka Zeminová zemřela 26. srpna 1962 ve vsi Velichovky na Náchodsku. Bylo jí 80 let.