Františka Plamínková přišla na svět 5. února 1875 v Praze. Byla nejmladší ze tří dcer obuvníka Františka Plamínka a jeho ženy Františky. Františka mladší byla energické a velmi bystré dítě, což - vedle snahy dceru zajistit, pokud by se neprovdala - bezpochyby vedlo k tomu, že po absolvování měšťanky začala studovat učitelský ústav.

Na přelomu 80. a 90. let 19. století sice bylo v Praze založeno dívčí gymnázium Minerva, první ve střední Evropě, tato varianta však byla zřejmě pro Plamínkovy dost nákladná. Tehdy také nebyly vyhlídky na možné další vysokoškolské vzdělání dívek v Rakousku-Uhersku valné. Profese učitelky tudíž skýtala mladé Františce jistější šanci na budoucí zaměstnání a finanční nezávislost.

A volba to nakonec byla šťastná. Františka po absolvování ústavu učení milovala a jako učitelka byla u žaček i velmi oblíbená. Zpočátku pracovala na jihu Čech, později se však vrátila do Prahy. Nadále se individuálně vzdělávala a vstoupila také do Spolku českých učitelek, kde brzy zastávala výraznou pozici mluvčí. Zároveň se zapojila do aktivit v rámci ženského hnutí. Podílela se především na boji za volební právo žen.

Právě Plamínková v roce 1907 upozornila, že tehdy platné volební řády nevylučují ženy z aktivního a pasivního volebního práva do Sněmu království českého a obecních zastupitelstev. Veřejně vystupovala a s veřejnými zástupci také jednala. Praxe tehdy byla taková, že ženy mohly volit pouze ve volbách do obecních samospráv, a to jen některé.

Na tom, že v roce 1912 mohla být - a byla - zvolena spisovatelka Božena Viková-Kunětická jako první žena do českého zemského sněmu, měla největší zásluhu právě Plamínková. Tehdejší český místodržitel František hrabě Thun-Hohenstein nicméně Vikové-Kunětické odmítl uznat její mandát. Sněm byl navíc v důsledku vleklých sporů mezi Čechy a Rakušany v té době paralyzován a už v roce 1913 tzv. Anenskými patenty rozpuštěn.

Plného volebního práva se tak ženy dočkaly až po vzniku Československa. Poprvé mohly všechny ženy volit do tuzemských zastupitelstev v červnu 1919. V roce 1920 pak pro ně bylo volební právo zakotveno i v ústavě a téhož roku se konaly také první řádné volby do obou komor parlamentu.

V roce 1919 pak bylo pro ženy, které pracovaly jako učitelky, dosaženo další významné změny, na níž měla Plamínková zásadní podíl. Přestal totiž platit tzv. celibát učitelek, kvůli němuž se musely učitelky po celé dekády rozhodovat mezi svou prací a rodinou - obojí mít nemohly. Kromě dlouhodobé veřejné aktivity Plamínková záhy po vzniku státu intervenovala u prvního ministra školství Gustava Habrmana.

Učitelky, které se mohly v nové éře vdát a stát se matkami, prý Plamínkové z vděčnosti posílaly fotografie svých potomků. V praxi však prosazování změn nebylo snadné. Učitelky čelily útokům a zlomyslnostem, především ze strany některých mužských kolegů.

To, zda se vdát za svou dlouholetou lásku a opustit Prahu, či si zachovat svou práci a nezávislost, přitom počátkem 20. století řešila i sama Plamínková. Roky udržovala vztah s medikem a pozdějším lékařem Vilémem Feyrerem a kolem svých třiceti let vztah ukončila. Sama se nevdala už nikdy, vždy však prosazovala právo žen na práci i rodinu a také zdůrazňovala myšlenku, že v manželství mají být manželé rovnocennými partnery.

Vzhůru do politiky

Se vznikem Československa začala také nová etapa Františčina života. Vstoupila do Československé strany socialistické, která se v roce 1926 přejmenovala na Československou stranu národně socialistickou. Po první světové válce byla Plamínková také zvolena do pražského zastupitelstva a rady a v polovině 20. let se stala senátorkou. Svůj mandát obhájila i v letech 1925 a 1935. Přátelila se s rodinou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, už od dob Rakouska-Uherska.

Profesi učitelky Plamínková po válce opustila, i za první republiky ale pokračovala v prosazování ženských práv. V roce 1923 založila Ženskou národní radu, která sdružovala ženské liberální spolky, radě také předsedala. Snažila se, aby legislativa směřovala k lepšímu postavení neprovdaných a nemajetných žen, nemanželských dětí, ale i k tomu, aby měly důstojné podmínky vzdělané ženy pracující ve státní správě. Mimo jiné byla také proti propouštění vdaných žen ze státní správy. A soustavně narážela na konzervativní postoje a názory.

Ve 20. letech se stala také členkou užšího vedení několika mezinárodních organizací na podporu ženských práv, například Mezinárodní ženské rady. V polovině dekády se svou přítelkyní Albínou Honzákovou také odcestovala do zámoří právě na zasedání této rady. Ve Spojených státech strávila několik měsíců, kdy cestovala a mimo jiné přednášela krajanům.

Setkala se tam také s pozdějším americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem. V této dekádě s Plamínkovou začala spolupracovat mladá studentka práv Milada Horáková. A jejich společná činnost v prosazování ženských práv a zlepšení situace pak pokračovala léta. Byly přítelkyně.

Kritický dopis Hitlerovi

Poté, co v Německu nastoupil k moci Adolf Hitler, sledovala Plamínková vývoj v sousední zemi se znepokojením. Veřejně vystupovala proti ideologii nacistů a v roce 1938 napsala dopis Hitlerovi, v němž byla kritická vůči jeho prohlášením, a naopak se zastala tehdejšího československého prezidenta Edvarda Beneše.

Za druhé republiky Plamínková zůstala nezařazenou senátorkou. V roce 1939 pak sice měla možnost odcestovat do zahraničí, rozhodla se však zůstat v protektorátu. Ještě téhož roku byla zatčena a po šesti týdnech propuštěna. Stejně jako řada dalších tuzemských intelektuálů - demokratů však byla pod dohledem gestapa a čelila také útokům v tisku, například ze strany aktivistického novináře Karla Wernera. Werner byl po válce popraven.

Za druhé heydrichiády, 11. června 1942, byla Plamínková znovu zatčena, vězněna a 30. června pak zastřelena v Kobylisích. Bylo jí 67 let.

V současnosti Františku Plamínkovou, která mnohými liberálními názory předběhla svou dobu, připomíná pamětní deska na Staroměstském náměstí v Praze a také v budově Senátu. Kolektiv SdruŽeny uděluje Cenu Františky Plamínkové osobnostem, které se zasazují o rovné postavení žen ve společnosti.