Přirovnat kohokoli k nacistickému vůdci je samozřejmě vždy problematické, přesto se podobné paralely objevují každou chvíli. K Hitlerovi například přirovnal prezident Zeman Islámský stát nebo Jásira Arafata, Karel Schwarzenberg při jmenování Rusnokovy vlády připomněl rok 1933, kdy se Hitler dostal k moci, k Hitlerovi přirovnávají syrského prezidenta Bašára Asada nebo tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a bůhvíkoho ještě.

Proč přirovnávají Trumpa k nacistickému vůdci?

Impulsem k zobrazování Trumpa se vztyčenou pravicí nebo s bílou kápí Ku-Klux-Klanu byla reakce amerického prezidenta na nedávné násilnosti ve virginském Charlottesville. Stovky bělošských rasistů a neonacistů tu protestovaly proti plánům na odstranění sochy generála Roberta Leeho z místního parku. Lee velel ve válce Severu proti Jihu armádě Konfederace, která byla pro zachování otroctví.

Pochodující nesli pochodně a svastiky a vykřikovali rasistická a antisemitská hesla. V ulicích se pak střetli s táborem místních, kritizujících neonacismus a rasismus. Jeden z bělošských radikálů najel autem proti skupině protestujících a zabil při tom jednu ženu a 19 lidí zranil.

Trump v první reakci na násilnosti hovořil o odpovědnosti "mnoha stran", po silném tlaku médií a politiků ale pak výslovně kritizoval rasisty a neonacisty. Následně ovšem řekl, že levicoví demonstranti "násilně napadli druhou skupinu". Na obou stranách byli podle něj někteří "špatní lidé, ale také velmi dobří lidé ". Jeho kritici z řad politiků i médií namítají, že neexistují dobří nacisté, členové Kukluxklanu ani teroristé. Postavit na roveň bělošské nacionalisty a jejich odpůrce označila média za surrealistický moment, který odhalil Trumpovu autentickou politickou duši a bude patřit k určujícím okamžikům jeho prezidentství.

Trump pak minulou středu couvl a na mítinku v arizonském Phoenixu kritizoval média, která prý jeho vyjádření zkreslila. "To, co se stalo v Charlottesville, zasáhlo samotnou podstatu Ameriky. Dnes v noci celá tato hala přistupuje jednotně k ráznému odsouzení gaunerů, kteří šířili zášť a násilí," prohlásil. "Jsou to opravdu nečestní lidé. Jsou to zlí lidé. Já si opravdu myslím, že nemají rádi naši zemi," řekl prezident o původcích násilností. Neopomněl dodat, že jedinými, kdo těmto nenávistným skupinám poskytují platformu, jsou média.

Vytloukat nehoráznost nehorázností

Jednou z lekcí, kterou jsme si odnesli z Trumpova prezidentování, je jeho metoda vytloukání klínu klínem, nebo přesněji řečeno nehoráznosti nehorázností. Před měsícem například v projevu k policistům prohlásil, že není třeba zacházet s podezřelými v rukavičkách, čímž nepřímo podpořil policejní brutalitu. Týden na to pak dostal svět na pokraj jaderné konfrontace se Severní Koreou a tak by se dalo pokračovat. Za více než půl roku toho stihl v tomto ohledu hodně a svět už vůči tomu pomalu otupěl.

Vykroutil se vlastně i z aféry v Charlottesville, když pozdvižení kolem svých výroků stočil na debatu o tom, které historické osobnosti je třeba si připomínat a jak. Ne že by to nebylo důležité, ale jde víceméně o nekonečnou diskusi, v níž nikdy nebude snadné najít konsensus. Pokud by například hlavním kritériem bylo držení otroků, měly by se asi strhnout i sochy George Washingtona a Thomase Jeffersona.

Trumpovi oponenti tak strávili uplynulé dva týdny debatou o amerických dějinách a konfederačních generálech, ačkoliv se měli zaměřit na to hlavní: že americký prezident vyjádřil sympatie a obdiv neonacistům, že je postavil morálně na rovinu s těmi, kdo jsou proti nim, a že se spíše obul do levicových demonstrantů než do těch, kdo papouškovali slogany Kukluxklanu a vykřikovali hesla typu "Židé nás nenahradí".

Sedm důvodů, proč Trump není jako Hitler

Navzdory tomu všemu ale srovnání Trumpa s Hitlerem značně pokulhává, i když je americkému prezidentovi třeba přiznat velký destrukční potenciál. Mezi ním a nacistickým vůdcem existuje několik podstatných rozdílů, píše německý Die Welt.

Volby

Trump byl do své funkce řádně zvolen. Je sice pravda, že celostátně získal o tři miliony hlasů méně než jeho demokratická soupeřka Hillary Clintonová, ale na jasné vítězství mu to podle platných amerických zákonů bohatě stačilo. Navíc zvítězil ve třiceti z padesáti amerických států.

Hitlera naproti tomu v lednu 1933 jmenoval prezident Paul von Hindenburg říšským kancléřem v podstatě protiústavním způsobem. Chtěl totiž omezit jeho moc prostřednictvím reakčních politiků a ministra obrany jmenovaného na základě vlastního rozhodnutí. To ovšem nebylo vůbec v kompetenci hlavy státu, která směla ministry jmenovat výlučně na návrh kancléře.

Strana

V nebývalé agresivně vedených primárkách jmenovali republikáni Donalda Trumpa svým prezidentským kandidátem spíše zdráhavě a se značnou nevolí. Prosadil se proti šestnácti konkurentům, s tradicemi Republikánské strany jej toho ale pojí velmi málo. Přední republikánští poslanci a senátoři proto také často odmítají požadavky Bílého domu, za což to přes twitter pořádně schytávají.

Hitler naproti tomu byl jasně hlavou NSDAP a stranu zásadním způsobem formoval. Nebylo by přitom správné omezovat tuto stranu jen na jejího vůdce, protože bez nasazení jejích členů by se nedostal k moci ani omylem. Aparát nacistických funkcionářů byl nezbytný k tomu, aby se Hitlerovy představy realizovaly na všech úrovních.

Ideologie

Jakou ideologii vlastně hájí Donald Trump? To nikdo moc přesně neví, protože ve skutečnosti je populistou bez jasného přesvědčení. Jakýsi obsah mu dodal až jeho mezitím už "odejitý" hlavní stratég Steve Bannon. Vždyť ani svou knihu Umění udělat dohodu nenapsal Trump sám. Jeho jedinou ideologií je on sám, jakožto personifikovaný narcismus.

Je sice pravda, že i Hitler byl těžký narcis, ale zastával jakousi (byť zvrácenou) ideologii, kterou prezentoval ve svém pamfletu Mein Kampf. Knihu částečně napsal v roce 1924 sám a částečně ji v letech 1925-1926 nadiktoval. Jejími hlavními tématy byla nenávist vůči Židům a šílená myšlenka získat jakýmikoliv prostředky životní prostor na východě.

Efektivita

Od nástupu do funkce o sobě Trump prohlašuje, že je nejlepším prezidentem, jemuž se daří prosadit neuvěřitelnou spoustu věcí. Pokud to poměřujeme těmito slovy, nepovedlo se mu vlastně skoro nic. Jeho ministři sice bez velké pozornosti ruší důležitá bankovní, ekologická nebo pracovní pravidla, která obtížně prosazovaly předchozí vlády. Ale pokud jde o jeho volební sliby ohledně zdravotnické reformy, stavbu zdi na hranicích s Mexikem, zákazu migrace z muslimských zemí a obecně jeho tezi America first, je třeba konstatovat, že Trump vlastně neuspěl.

Hitler si sice také potrpěl na velkohubá prohlášení, ale s pomocí svých spolustraníků a spousty oportunistů zároveň během krátké doby udělal z Německa diktaturu, která vyvrcholila genocidou. Protivníci NSDAP byli pronásledováni, zavíráni a fyzicky likvidováni.

Média

Jen málokterý šéf vlády vedl tak vytrvalé tažení proti médiím ve své zemi jako Trump. Nadávkami a zlostnými výpady na adresu CNN, New York Times nebo Washington Post ale spíš jen vymezuje hranice své vnitropolitické moci. Nemá prostě páky na to, aby nezávislá americká média dokázal kontrolovat.

U Hitlera to bylo úplně jinak. Už dva týdny po svém jmenování říšským kancléřem začal srovnávat do latě prakticky všechny německé redakce. Kdo se mu nehodlal přizpůsobit, byl vyhozen nebo rovnou zatčen, v koncentrácích skončily stovky redaktorů a publicistů. Velká liberální vydavatelství v čele s německo-židovským Ullsteinem byla dána pod kuratelu a postupně vyvlastněna.

Inteligence

Pokud jde o Trumpovu inteligenci, vedou se už jen spory o to, na úrovni kolikaletého chlapce se zastavila. Duševní zralosti normálního dospělého člověka Trump zjevně nedosáhl, jak dokládají jeho tweety, projevy, asociální chování a nedostatečné vzdělání.

U Hitlera tomu bylo jinak. Sice také nebyl vzdělaný v pravém slova smyslu, ale byl hodně sečtělý. Nicméně si eklekticky vybíral ze skutečností jen to, co zapadalo do jeho obrazu světa. Jeho němečtí i zahraniční partneři mu nicméně přisuzovali velkou vnímavost a skvělou paměť.

Charisma

Z čiré slušnosti se američtí i světoví politici zatím o svých osobních setkáních s Trumpem vyjadřovali jen velmi neurčitě. Jejich pohrdání 45. americkým prezidentem lze spíše jen vytušit. Jisté ovšem je, že za fascinující osobnost jej asi považuje jen málokdo a respekt vůči němu neprojevuje vlastně téměř nikdo. Krátce řečeno: Trump postrádá charisma.

A to je asi nejvýraznější rozdíl ve srovnání s Hitlerem. Šéf NSDAP si totiž dokázal v přímém hovoru získat lidi svým šarmem a inteligencí – pokud tedy chtěl. Neuvěřitelná loajalita jeho stoupenců a mnoha Němců vůči němu vycházela právě z této skutečnosti. Bez tohoto charismatu by asi těžko byla třetí říše do přelomu let 1941/1942 tak úspěšná.

Hrozba nacismu není mrtvá

I když tedy paralely mezi Hitlerem a Trumpem v osobnostní rovině prakticky neexistují, zdaleka to neznamená, že by ve vzduchu nevisela hrozba nacismu. Prvotní nadšení Američanů z Trumpa by mohlo brzy vzít zasvé, až se ukáže, že od něj nelze očekávat žádné pozitivní impulsy pro ekonomiku. Zároveň už prošustroval spoustu politického kapitálu a ztratil důvěru, které se těšil. I kdyby nevyvolal válku, účet za jeho katastrofální vládnutí bude nakonec muset zaplatit celý západní svět.

Sedmdesát let od konce druhé světové války se ale především zdálo, že ohledně postoje vůči nacistickým a rasistickým excesům panuje v celém demokratickém světě konsensus. Že takové myšlenky jsou už za hranou, hanebné a skoro vymýcené. Trump tuto hranici překročil a prolomil tabu, které se zdálo být už neprolomitelné.

Když Kukluxklan zapálil kříže na trávníku před černošským domem v Marylandu, navštívil rodinu Butlerových tehdejší prezident Ronald Reagan s manželkou Nancy, aby dal najevo, že rasisté nereprezentují současnou Ameriku. Muž, který dnes sedí na Reaganově židli, přitom osoby s bílými kápěmi označuje za "velmi dobré lidi".

I kdyby jen každý desátý Američan neměl problém s ideologií, která stála za vyvražděním desítek milionů lidí a která měla za cíl vyhlazení určité skupiny obyvatel, v tomto případě Židů, pak je úkol jasný: bude nezbytné znovu přibližovat a objasňovat tuto nejtemnější kapitolu dějin lidstva, jako by to bylo poprvé. Trumpovi soupeři by zároveň měli znásobit své úsilí, aby učinili přítrž jeho působení v Bílém domě. Tady totiž už nejde o minulost, ale o současnost.