Omluva "nacistickým rajdám" přišla až po 73 letech

VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Za německé okupace Norska udržovalo s vojáky wehrmachtu intimní poměr přes 50 tisíc tamních žen. Po válce se s nimi brutálně zametlo, stejně jako s dvanácti tisícovkami dětí, které se z těchto vztahů narodily. Teprve teď se vláda oficiální omluvila těmto ženám, které už vesměs nejsou naživu.

Norské ženy s "válečnými" dětmi

Norské ženy s "válečnými" dětmi,zdroj: Profimedia.cz

Norsko se s "vlastizrádkyněmi" po válce nijak nepáralo. Vedle nenávisti veřejnosti, která jim hrozila lynčem a nadávala jim do německých děvek (tyskertos), čelily perzekucím ze strany úřadů. Čekalo je veřejné stříhání dohola (v horším případě vytrhávání vlasů), bití, zatýkání bez obvinění, věznění bez soudu, vyhazovy z práce, v některých případech vyhoštění a zbavení občanství. O jejich osudu se ale dlouhá léta mlčelo.

Minulý týden se norská vláda ústy premiérky Erny Solbergové všem těmto ženám za poválečné pronásledování oficiálně omluvila.

"Mnoho norských žen a dívek, které měly intimní vztah s německými vojáky nebo z něj byly podezřelé, bylo po osvobození vystaveno ostudnému zacházení," prohlásila Solbergová na akci k 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. "Norské úřady jednaly v rozporu s principy právního státu. Žádného občana nelze trestat bez rozsudku a v rozporu se zákonem."

"Nedá se říci, že by se ženy, které měly osobní vztah s Němci, podílely na německých válečných zločinech. Provinily se tím, že porušily nepsaná pravidla a zpronevěřily se morálním hodnotám," poznamenává Guri Hjeltnesová ze střediska pro studium holocaustu a náboženských menšin.

Většina obětí si ale už za omluvu nic nekoupí – jsou už 73 let po válce většinou po smrti. Premiérka Solbergová, která je od roku 2004 předsedkyní Konzervativní strany (Höyre), připustila, že omluva přichází pozdě. Důvodem je podle ní to, že trvalo velmi dlouho, než byla některá z postižených vůbec ochotna se svěřit se svým příběhem.

Rozsah násilností totiž vyplouval na povrch postupně a teprve v posledních letech.

Okupace Norska

V rámci operace Weserübung uskutečnil wehrmacht 9. dubna 1940 invazi do Dánska a Norska a obě země okupoval až do konce války. V Norsku bylo přes 300 tisíc německých vojáků.

Moc měl v rukou říšský komisař Josef Teroven, který ve fašistickém politikovi Vidkunu Quislingovi nalezl ochotného kolaboranta a nohsleda. Od roku 1942 byl Quisling předsedou tehdejší norské kolaborantské vlády, která poslušně plnila příkazy okupantů. Jméno muže, který v roce 1933 založil v Norsku po vzoru NSDAP fašistickou stranu Národní sjednocení, se stalo synonymem pro zrádce. Quisling byl popraven v říjnu 1945, i tento rozsudek byl však přinejmenším sporný.

Láska? Spíš snaha přežít…

Norky měly řadu dobrých, racionálních důvodů k tomu, aby randily s německými vojáky. Láska v tom ovšem nehrála žádnou zásadní roli.

Podle historiků šlo především o venkovské dívky do 25 let, které se přestěhovaly do měst. Většinou byly z chudých poměrů, chybělo jim dobré vzdělání a trpěly přísným přídělovým systémem na potraviny a na další zboží denní potřeby. Poměr s Němcem činil jejich životy přece jen snesitelnějšími.

Dalším důležitým motivem bylo i to, že díky vztahu s okupanty jim nehrozila případná perzekuce ze strany partaje kolaborantského premiéra Vidkuna Quislinga.

Podle zvrácené nacistické rasové ideologie byly Norové árijci, vojáci wehrmachtu proto neměli zakázaný styk s nimi. Uzavírání sňatků nicméně bylo od roku 1942 zapovězeno s odůvodněním, že doma v říši čeká spousta osamělých mladých vdov po padlých bojovnících.

Norský Lebensborn

Jiný pohled na celou věc ovšem měla SS, která v Norkách spatřovala matky dobré krve, jež by mohly pomoci oživit "rasově zaostalé" oblasti na jihu Německa. Od roku 1941 byl proto i v Norsku činný neblaze proslulý Himmlerův spolek Lebensborn, jehož cílem bylo zvýšit počet narozených árijských dětí. Na území Norska vzniklo na 101 středisek Lebensbornu, kde přišlo na svět několik tisícovek tak zvaných válečných dětí.

Během okupace Němci pečlivě vedli kartotéky Norek, aby se vyhnuli pohlavním chorobám. A právě na základě těchto kartoték byly po válce tisíce norských děvčat bez jakéhokoliv soudu internovány v lágrech. Ženy činné ve veřejné sféře byly vyhozeny z práce, těch několik tisíc z nich, které se provdaly za Němce, přišlo o státní občanství. Zpátky je mohly získat až v roce 1950, ovšem pouze pod podmínkou, že se usadí v Norsku.

"Tyto ženy budou pykat za nedostatek zdrženlivosti po zbytek svého života. Stanou se terčem pohrdání všech Norů," prohlásila za války exilová norská vláda.

S dětmi války se zacházelo jako s póvlem

V poválečné Evropě nebylo lynčování žen, které udržovaly styky s Němci, zase tak neobvyklé. Nenávist k jejich dětem ale byla v Norsku silnější než jinde.

Po válce se tu zvažovalo, kdo by vlastně měl za potomky okupantů převzít odpovědnost – zda Německo, nebo Norsko. Zvláštní komise rozhodla, že Norsko. Přesto spousta těchto dětí přišla o občanství, dokonce se zvažovala jejich deportace do Německa nebo do Austrálie.

Tisíce dětí, které byly ocejchovány jako "defektní individua", skončily po válce v pěstounských rodinách anebo v dětských domovech. Některé byly dokonce zneužity k vědeckým pokusům, například s drogami. "Nikoho nemůže ani napadnout, že by se tyto dědičně méněcenné děti mohly dobrou výchovou jednou stát plnohodnotnými občany," napsal v roce 1945 lékař Johan Riis, podle nějž by to bylo totéž jako doufat, že se ze sklepních krys stanou domácí zvířátka.

Děti si vytrpěly své a zacházení s nimi si v ničem nezadalo s nacistickými metodami. Učitelé a sousedé s nimi jednali jako s lidským odpadem, byly zavírány do chlívků k prasatům, snášely bití, psychický teror, znásilňování, pálení žehličkou a polévání vařící vodou. Řadu z nich neoprávněně šoupli do psychiatrických ústavů.

Společnost tuto diskriminaci nejen trpěla, ale dokonce ji přímo podporovala. Dětmi pohrdali učitelé, lékaři, vychovatelé – a někteří Norové jimi vlastně pohrdají dodnes. Stát proti tomu nikdy nezakročil.

Promlčené zločiny?

Až desítky let po válce se objevily první případy, kdy se tyto děti – tou dobou již samozřejmě dospělí – rozhodly o svých osudech veřejně promluvit. Prodlevu vysvětlovaly tím, že nemohly tušit, že šlo o systematické pronásledování ze strany celé společnosti, a nikoliv jen o jednotlivé případy. Příslušné archivy byly otevřeny až v polovině osmdesátých let.

Na osud "dětí Němců" upozornila mimo jiné i biografie Anni-Frid Lyngstadové. Komu jméno dnes už nic neříká, tak je to ta tmavovlasá z obou zpěvaček švédské popové legendy Abba. Narodila se v roce 1945 jako "německá dívka" (tyskerjente) devatenáctileté Norce a německému vojákovi, který byl posádkou v Narviku.

Fridina matka ve vesnici v severním Norsku čelila tak tvrdé šikaně, že nakonec s dcerou uprchla do Švédska, kde v roce 1947 zemřela. Teprve o třicet let později se Lyngstadová dověděla, že její otec nepadl v posledních dnech války, jak jí tvrdili, ale žije v bavorském Gunzenhausenu.

V novoročním projevu v roce 1999 tehdejší premiér Kjell Magne Bondevik vyslovil jménem norského státu politování nad diskriminací a nespravedlností, které byly 'děti války' vystaveny, a nařídil systematické vyšetřování. Podle vyšetřovací zprávy je mezi norskými potomky německých vojáků ve srovnání s jejich "normálními" vrstevníky vysoký podíl lidí neschopných práce, chudoby, počet ztroskotaných manželství a sebevražd.

Norské soudy ovšem veškeré žaloby na stát a žádosti o odškodné zamítly s tím, že činy jsou promlčené, a válečné děti nepochodily ani u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. O vyplacení kompenzací nakonec rozhodl norský parlament až v roce 2004. Odškodné namísto státu nakonec vyplácely obce. Někteří obdrželi v přepočtu 25 tisíc korun, někteří půl milionu, nejvyšší vyplacená částka činila dva miliony.

Sdružení potomků německých vojáků nicméně bylo k letošnímu roku zrušeno. Počet jeho členů ubývá a ti, kdo jsou ještě naživu, jsou už staří a nemají dost sil dále bojovat za spravedlnost.

Tradice brát rodičům děti je v Norsku koneckonců podle všeho v jistém směru živá dodnes. Svědčí o tom známý případ české matky Evy Michalákové, jíž tamní sociálka na jaře 2011 odebrala syny Denise a Davida kvůli podezření na zneužívání, zanedbávání a týrání. To se nepotvrdilo, soud ale považoval zjištění za závažná. Úřady zbavily Michalákovou rodičovských práv a děti nechal u pěstounů. Vyrůstají odděleně ve dvou rodinách.

Norská státní policie se aktivně podílela na holocaustu

Vyrovnání s nacistickou minulostí se ostatně v Norsku táhlo nejen v případě "německých děvek" a jejich potomků. Teprve před šesti lety se například norská policie ústy svého šéfa Odda Reidara Humlegarda poprvé oficiálně omluvila za svou aktivní účast na deportacích norských Židů do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Za okupace nařídil Quisling v roce 1942 registraci všech 2100 Židů v zemi. Více než třetina z nich byla koncem roku 1942 a začátkem roku 1943 deportována do táborů smrti. Domů se jich vrátilo pouze 34.

Nacisty ovládaná státní policie hrála při deportaci Židů ústřední roli. Její členové byli po válce shledáni vinnými z mučení, zneužívání a vražd obětí. Oficiální omluva od policie ale zazněla právě až v roce 2012.

Tagy: omluva Německo zahraničí Norsko nacismus prostituce ženská práva dějiny a fakta

Zdroje: vlastní