David Cameron v příštích dnech oznámí cenu za setrvání ostrovního království v Evropské unii. Britský ministerský předseda s ní během listopadu seznámí partnery v osmadvacítce.

Koupí si kontinentální Evropa další britské členství? Přijme návrhy, kterými si Britové budou chtít zajistit větší samostatnost a silnější postavení vůči centrální moci (Bruselu)?

A co britští voliči? Jak odpoví na otázku, kterou punkeři z Clash dali do názvu své hitu "Should I Stay or Should I Go" (Mám zůstat, nebo odejít - v tomto případě z Evropské unie)?

Cameron slíbil referendum o setrvání v Evropské unii na rok 2017 a vypadá to, že slib dodrží. Pro předsedu Konzervativní strany a vlády je to způsob, jak oslabit protievropské křídlo ve vlastní straně a zarazit vzestup Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), která konzervativcům bere hlasy.

Libra navěky

Cameron & spol. vyjdou vstříc náladě britských voličů. Budou žádat návrat některých pravomocí, o které Británii připravily Maastrichtská i Lisabonská smlouva, a pokusí se omezit příval regulací, jimiž bruselští byrokraté zaplavují jejich trh.

Ze statistik Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že Británie má v Evropě nejméně regulovaný trh pracovníků a na trhu zboží je druhou nejliberálnější zemí. Není tedy divu, že Britům je unijní frak těsný a chtějí si ho rozepnout.

Strach z brexitu

Britští euroskeptici často připomínají památný výkřik "Ne! Ne! Ne!". Konzervativní premiérka Margaret Thatcherová jím v říjnu 1990 v Dolní sněmovně vyjádřila odpor vůči tomu, aby Evropská společenství (předchůdce Evropské unie) postoupila k federalizaci, aniž by smlouvy definovaly, co zahrnuje a kde končí. 

"Kdyby zůstala (Thatcherová) ve funkci, neměli bychom Maastrichtskou smlouvu," pravil Douglas Hurd, šéf britské diplomacie za Thatcherové i jejího nástupce Johna Majora. Hurd patřil ke konzervativcům, kterým politika Železné lady vůči Evropě připadala příkrá a kteří ji přiměli, aby v listopadu 1990 podala demisi.

"Maggie" byla v rozhovorech s evropskými státníky tvrdá jako žula. Vycházela z jednoduchého předpokladu: "Bez obalu, Evropská unie nás potřebuje víc, než my ji." (Kniha Statecraft, v Česku vyšla v roce 2003 pod názvem Umění vládnout).

Je to sebevědomá teze. Jenže není sporu o tom, že ztráta druhé největší ekonomiky a jaderné mocnosti, která má za sebou globální Commonwealth, by pro Evropskou unii byla těžkou ranou. Bez Británie by se propadla hned o několik váhových kategorií níž.

Brexit by pro unii měl mnohem vážnější důsledky než grexit. Proto budou kontinentální státníci k Britům vstřícní.

Pomůže právní klička

Problém je však v tom, že změny, které Britové partnerům navrhnou, se budou dotýkat principů fungování unie popsaných v Lisabonské a Maastrichtské smlouvě. A jejich revizi by muselo schválit nejen všech osmadvacet vlád unijních států, ale i osmadvacet národních parlamentů. Co víc, v některých zemích by podle ústavy k takovým změnám museli vyhlásit referenda.

To by byl příliš riskantní podnik s nejistým výsledkem. Je nasnadě, že žádný evropský stát nebude chtít otvírat jednání o smlouvě, která byla výsledkem náročných kompromisů.

Proto právní matadoři z Bruselu vymyslí nějakou fintu, která nejrizikovější hlasování obejde. Třeba zopakují postup, který unie použila v roce 1992 poté, co hrozilo, že Maastrichtská smlouva, jež Evropská společenství povýšila na Evropskou unii, skončí pod stolem.

Dánové tehdy v referendu smlouvu odmítli. Obávali se jak společné měny, tak ztráty suverenity. Mistři právních kliček ale vymysleli pro Dánské království takový výklad smlouvy, který Dánům vyšel vstříc, a poddaní královny Markéty napodruhé Maastricht schválili. Samotná smlouva zůstala nedotčena, nemusela se znovu otevírat v zemích, které ji mezitím schválily. Unie byla zachráněna.

Pro Británii se nabízí obdobné řešení.

Jistá nejistota

Největší rizika spojená s brexitem se neskrývají ve vyjednávání nového postavení Británie, ale v referendu o dalším členství země v Evropské unii. Výsledek referend nemůže být nikdy zaručen, protože do hlasování se promítají momentální nálady i témata, která s otázkou předloženou voličům nesouvisí.

"Hlavní problém referend je v tom, že v nich voliči často odpovídají na jinou otázku, než je ta, která jim byla položena. Referendum je pro ně jedinečnou příležitostí k tomu, aby vyjádřili svou nespokojenost s vládou," citovala agentura Reuters bývalého irského ministra pro Evropu Dicka Rocheho.

Roche byl členem vlády v době, kdy Irové hlasovali v referendu o Lisabonské smlouvě. Schválili ji, stejně jako Dánové Maastricht, až na druhý pokus.

V britském případě se dá předpokládat, že Cameron od Evropy požadované ústupky získá. Potom povede kampaň za to, aby Británie zůstala v Evropské unii. Pokud ale v té době nebude oblíben, Britové mohou v referendu hlasovat proti unii nikoli proto, že z ní chtějí vystoupit, ale proto, že chtějí Cameronův pád.

Jedinou jistotou v dalším členství Británie v Evropské unii je tedy nejistota.