Dnes je sobota 31. července 2021., Svátek má Ignác
Počasí dnes 25°C Oblačno

Běda poraženým: Pro Římany byl 18. červenec černým dnem

Běda poraženým: Pro Římany byl 18. červenec černým dnem
Běda poraženým! zvolal galská náčelník Brennus a přihodil na váhy svůj meč | zdroj: Profimedia

Ani sami Římané o pár generací později už zřejmě nevěděli, ve kterém roce je stihla ona pohroma, již označili za "černý den" (dies ater). Podle některých údajů to bylo v roce 390 před Kristem, podle jiných až 387 před Kristem, anebo dokonce ještě později. Den si ale pamatovali přesně: 18. červenec. Měl jim navždy připomínat, že se mají mít na pozoru, především před Galy.

Kolem roku 500 př. n. l. začali barbaři opouštět svá původní sídla severně od Alp, protože jim tu už bylo těsno a lákalo je ovoce a víno na jihu. Přinejmenším to tvrdí římský historik Livius. Několik keltských kmenů se usadilo v Pádské nížině a touha po kořisti je táhla stále více na jih.

Rozzuření Galové vyplenili Řím

Etruské město Clusium (dnešní Chiusi) ohrožovala kolem roku 390 před Kristem skupina Keltů z kmene Senonů. V jejich čele stál náčelník jménem Brennus, byť to s největší pravděpodobností nebylo jeho opravdové jméno. Vypjatou situaci měli urovnat tři senátoři z patricijského rodu Fabiů, kteří sem byli z Říma na etruskou žádost vysláni. Nezachovali se ovšem jako nestranní zprostředkovatelé, jak velelo zvykové právo. Při jednání se totiž strhla šarvátka, při níž zabili jednoho z galských náčelníků a utekli.

Brennus požadoval jejich vydání, což ovšem senát odmítl, a tak se rozzuření Galové vydali na Řím. Zastavit je mělo římské vojsko, které napochodovalo k řece Allii, přítoku Tibery 20 km severně od Říma. Jeho velitelé si byli jisti vítězstvím, a proto se ani nezdržovali s budováním vojenského ležení ani s obětí bohům. Brennus však odhalil slabá místa v římské linii a zaútočil na její levé křídlo, tvořené převážně nezkušenými rekruty. Římská armáda tak byla 18. července rozprášena.

Po tomto „černém dni“ vtrhli Galové do Říma. Slabě opevněné město bylo evakuováno; ti, kdo nestihli utéct, byli pobiti, domy byly vypáleny, město vydrancováno a vypleněno.

Mnoho Římanů našlo útočiště ve Vejích a okolí, ve městě zůstala obsazena pouze pevnost na Kapitolu, jejíž posádka odolala několikaměsíčnímu obléhání. Zde se také zrodila známá legenda o tom, jak posvátné husy zachránily Kapitol: Jejich kejhání v noci upozornilo na blížící se Galy, kteří se pokoušeli na pevnost vylézt, a probudilo spící strážce. Díky tomu se útok podařilo odrazit.

Tři a půl metráku zlata

Po více než půlročním obléhání toho měl Brennus plné zuby. Jeho muže kosily nemoci, neměli dostatek jídla a deptalo je i vedro. Dohodl se tedy s Římany, že odtáhne výměnou za tučné výkupné 1000 liber (kolem 330 kilo) zlata.

Nabídka byla přijata, ale Keltové při vážení zlata podváděli. Když se Římané odvážili to kritizovat, nafoukaný Brennus přihodil na misku vah svůj těžký meč a pronesl ono slavné „Vae victis!“, tedy „běda poraženým“. Čili jinak řečeno: poražení mají leda tak právo držet zobák a platit víc, než bylo dohodnuto. A tak se také stalo.

Galové tedy nakonec sebrali výkupné a odtáhli pryč. Podle Liviovy verze se sice římskému vojsku v čele s diktátorem Marcem Furiem Camillem podařilo získat zlato zpět, s největší pravděpodobností si to ale historik vymyslel z politických důvodů, aby alespoň trochu zmírnil ponížení a trauma obyvatel. Řím přece nikdy výkupné neplatil - s vyděrači se prostě nevyjednává.

Po neblahé zkušenosti a obavách z nového „dies ater“ byl Řím následně obnoven a opevněn, uskutečnila se vojenská reforma a modernizovala se výzbroj. Od této chvíle se vítězný boj s nepřáteli stal rozhodujícím měřítkem zásluh a důležitým faktorem římské politiky. Napříště už se počítala pouze vítězství.

Zdroje:
Vlastní