Asi se těžko zjistí, zda všechny výstřelky, které se Heliogabalovi (204-222) připisují, jsou skutečně pravda, a do jaké míry mu jenom nasazovali psí hlavu jeho odpůrci. Faktem zůstává, že si Marcus Aurelius Antoninus (původním jménem zřejmě Varius Avitus Bassianus), který do dějin vstoupil pod jménem Heliogabalus, vyzkoušel na vlastní kůži, že vládnout římské říši skutečně není žádná sranda.

Pocházel ze staré kněžské rodiny z dnešního syrského Homsu, která se upsala kultu syrského boha slunce Elagabala (latinsky Heliogabalus). A protože se tento rod sňatkem spojil se zakladatelem dynastie Severovců, jímž byl císař Septimius Severus (146-211), mohla po jeho zavraždění synem Caracallou rodina prezentovat Heliogabala jako legitimního prince, protože Severovi synové neměli mužské dědice. Heliogabalus přitom nebyl přímým potomkem Severovým, ale jeho švagrové.

Čtrnáctiletý císař si to u aristokracie rozlil hned od začátku

Po zavraždění Caracally a svržení jeho nástupce Macrina se Heliogabalova babička Julie Maesa zasadila o to, aby vojáci 3. galské legie 16. května 218 provolali císařem Heliogabala, kterého vydávala za nemanželského Caracallova syna.

Čtrnáctiletý chlapec tak přišel k moci jako slepý k houslím, a také to podle toho vypadalo. Čtyři roky, po které vládl, mu bohatě stačily k tomu, aby si vysloužil nelichotivý přídomek nejzhýralejšího a nejperverznějšího ze všech imperátorů.

Už jeho samotné jméno znělo orientálně, a právě s orientem si Řím spojoval především dekadenci a perverzi. Klan, s nímž se Heliogabalus někdy na přelomu let 218/219 vrátil z předchozího syrského vyhnanství (kam je poslal zmíněný Macrinus) do Říma, se ani nijak nepokoušel toto klišé vyvracet.

Heliogabalus štval římskou elitu hned zkraje. Oslavoval svého údajného otce Caracallu, jehož přitom aristokracie nesnášela, zaváděl nenáviděné syrské zvyky, třebaže sám vyrůstal v Římě, stihl za čtyři roky vystřídat tři manželky (z toho jednu dvakrát) a snažil se prosadit boha, jehož jménem se pyšnil, jako nejvyšší božstvo panteonu.

Římané sice neměli v zásadě problém s přijímáním nových bohů, ale všechno odtud potud. Jakmile si tito bohové činili exkluzivní nároky, byl s tolerancí konec. A tak se císařskému veleknězi boha slunce začaly připisovat nejrůznější excesy a porušování tabu, jejichž seznam sestavil senátor a historik Cassius Dio.

Co je pravda, a co legenda?

Podle nich se například císař převlékal za prostitutku a po hospodách a lázních se nabízel nápadníkům. Oblékal se jako žena a od svého milence Hieroklese se nechával znásilňovat a užíval si sadomasochistických praktik. Současně ale spal s bezpočtem žen, aby okoukal dámské sexuální zvyklosti. Nevynechal ani vestálky (kněžky bohyně Vesty), které byly zavázány k cudnosti. Od svých lékařů vyžadoval chirurgickou změnu pohlaví a povolal z Asie do Říma atleta, který byl znám svým abnormálně velkým penisem.

Heliogabalovy hody prý nikdy nestály pod sto tisíc sestercií a do jídla přimíchával drahokamy, zatímco jej bavili liliputáni a kastráti. Jeho nejznámějším excesem ale bylo, když nechal své hosty zasypat takovým množstvím růží, že se pod jejich tíhou udusili.

Těžko dnes zjistíme, co z toho je pravda, a co mu přišili jeho odpůrci. Císař nakonec dojel na to, že jedna teta z jeho klanu začala protežovat svého vlastního syna. Dopřála mu dobré římské vzdělání, díky němuž si získal sympatie elit, které jeho bratranec již dávno ztratil. Heliogabalus byl na nátlak armády a babičky nucen Marca Aurelia Severa Alexandra adoptovat, ale ani to jej už nezachránilo. Když se proti císaři postavila i jeho babička, udělala s ním pretoriánská garda krátký proces.

Jedenáctého března 222 jej pretoriáni krátce po jeho osmnáctých narozeninách zavraždili, sťali, vláčeli jeho bezhlavé tělo ulicemi Říma a následně zatížili kamením a hodili do řeky Tibery. Spolu s ním zabili i jeho matku, milence Hieroklese a další osoby z jeho okolí. Senát poté nad Heliogabalem vyhlásil damnatio memoriae (odsouzení památky) a uznal za nového vládce Alexandra.