Od vypálení Říma přes nákladné eskapády a krvavé výstřelky až po zvrhlé orgie, při nichž „dívky a ženy ze vznešených rodů musely být po vůli každému“, jak uvádí historik Cassius Dio. Seznam hanebností připisovaných římskému císaři Neronovi (37-68) je opravdu dlouhý.

Za svou moc vděčil pravnuk císaře Augusta především prestiži julsko-klaudijské dynastie, jíž zůstala pretoriánská garda věrná i poté, co Nero nechal zavraždit svou matku Iulii Agrippinu mladší a další příbuzné. Přesvědčení o vlastní božské moci posílil nepochybně fakt, že dokázal v roce 65 potlačit Pisonovo spiknutí.

Císařova nezkušenost a politická neschopnost se ovšem naplno projevily na jaře roku 68, kdy Nero tváří v tvář několika vzpourám prokázal, že na vyřešení vážnější krize prostě nemá.

Během Neronova delšího pobytu v Řecku, kde se s úspěchem účastnil řady uměleckých i sportovních soutěží, se situace v Římě vyhrotila a císař se musel předčasně vrátit. Galský místodržitel Gaius Iulius Vindex využil nespokojenosti Galů s vysokými daněmi a proti Neronovi povstal. Vzpoura byla sice rychle potlačena, ale mezitím se k němu přidalo několik vojevůdců, včetně správce hispánské provincie Servia Sulpicia Galby.

Jaký umělec ve mně umírá!

Kdyby se Nero býval okamžitě obrátil na své vojáky v severní Itálii, kteří mu stále zůstávali věrní, pravděpodobně by povstání potlačil. Namísto toho ale v Římě svolal krizové zasedání s několika senátory. Kdo očekával, že se s nimi pokusí najít řešení situace, šeredně se zmýlil: předvedl jim nové vodní varhany a prohlásil, že s nimi chce začít novou uměleckou kariéru. Pretoriánští důstojníci nejpozději v tomto okamžiku usoudili, že s jiným císařem jim bude lépe.

Když senát prohlásil Galbu císařem a stráže kolem císařského paláce zmizely, uvědomil si Nero vážnost situace a uprchl na venkov. Byl však odhalen a jeho poslední věrní mu radili, aby předešel potupě a udělal to, co se od římského aristokrata v bezvýchodné situaci očekává a k čemu on sám přiměl mnoho ostatních, včetně svého učitele Seneky. Ale místo toho, aby použil své dvě dýky a ukončil život, zasténal před již vykopaným hrobem slavnou větu "Jaký to umělec ve mně hyne!“ (Qualis artifex pereo!).

Dokonce i když dorazili poslové se zprávou, že Nero má být prohlášen za nepřítele státu a podle starého zvyku předků vsazen nahý do vidlice a umrskán metlami k smrti, stále se nemohl k sebevraždě odhodlat. Teprve když uslyšel přijíždět pronásledovatele, vrazil si s pomocí svého tajemníka Epafrodita dýku do hrdla.

Devátého června 68 tak zanikla dynastie, která v říši zavedla císařství. Následovala roční krvavá občanská válka (tzv. rok čtyř císařů) mezi čtyřmi pretendenty (Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus), z níž nakonec vzešel vítězně Titus Flavius Vespasianus, zakladatel flaviovské dynastie. Nad Nerem bylo vyhlášeno damnatio memoriae - odsouzení památky.