Život ve starém Římě byl možná pro někoho jedna velká orgie, pro spoustu lidí to ale asi žádná procházka růžovým sadem nebyla. Snadné to neměly ženy, ale ani muži, které čekala sakra dlouhá vojenská služba.

Třebaže služba v armádě byla považována za čest, ne každému se chtělo strávit dvacet let ve zbroji. Ukecat to na modrou knížku tenkrát nešlo, a tak - byť to nebyl zase tak běžný jev - si tu a tam některý mládenec ufikl palec, aby nemohl držet meč. Obrazně řečeno – dal vojně palec dolů.

Snaha vyhnout se vojenské službě se ale velmi tvrdě trestala. Jistého aristokrata, který svým dvěma synům uřízl palec, aby je uchránil před vojnou, potrestal například císař Augustus (63 př.n.l.- 14) tím, že jej prodal do otroctví a zabavil mu veškerý majetek.

Kolem roku 370, když impérium muselo čelit stále častějším útokům barbarů, se množily i případy, kdy se mladí muži snažili vojně vyhnout. Často dezertovaly celé jednotky, a tak byly zavedeny ještě tvrdší tresty, včetně veřejného upálení.

Koncem čtvrtého století pak císař Theodosius I. (347-395) přijal zákon, na jehož základě museli narukovat i ti, kdo neměli palec. A nejen to: rodiče, případně statkáři, kteří si troufli nabídnout hendikepovaného rekruta, museli za trest sehnat dalšího, aby ztrátu dorovnali. Nedostatek nových vojáků společně se ztrátami v bojích pak nakonec vedl k barbarizaci římského vojska. A když bylo nutné dorovnávat ztráty personálu migranty z řad barbarů, byl to začátek úpadku někdejší slávy a cti římských vojsk.