Sériové vrahy si asi nejčastěji asociujeme se Spojenými státy, odkud pocházejí ti nejznámější. I v jiných zemích se ovšem v historii najde řada příkladů vraždících bestií, které si s těmi americkými v ničem nezadají.

Kořeny zvrácenosti

Už začátky životního příběhu Andreje Čikatila jsou pochmurné a nešťastné. Vyrůstal za druhé světové války na Ukrajině. Během nacistické okupace a následných hladomorů spatřil ta nejodpornější zvěrstva - od znásilnění, přes vraždy až po kanibalismus. To na něm zanechalo vážné stopy, a není tedy divu, že měl už odmala vážné psychické problémy.

Jeho jedinou útěchou se stalo studium. Před krušnou životní realitou utíkal ke knihám a na základní škole patřil mezi nejlepší studenty.

Čikatilo byl zapáleným komunistou, přispíval do školních novin a byl členem studentské rady. Zdálo se, že má nakročeno správným směrem. Nicméně dětství se na něm, i přes veškerou snahu, těžce podepsalo.

V sedmnácti letech se ukázalo, že trpí těžkou formou erektilní dysfunkce, a nemohl tedy se svou tehdejší přítelkyní dosáhnout sexuálního uspokojení. Právě zde jsou kořeny jeho frustrace, která později měly tak hrůzné následky.

Čikatilo se nedostal na univerzitu, a tak se vyučil technikem. Po vojně se vrátil do rodné vesnice, kde mu jeho mladší sestra domluvila sňatek s Feodosii Odnačevovou, s níž měl také dvě děti. Ani s ní ovšem nikdy neměl pohlavní styk a museli použít alternativních metod oplodnění.

V roce 1964 se Čikatilo znovu přihlásil na univerzitu, tentokrát úspěšně. Po šestiletém dálkovém studiu ruského jazyka získal vysokoškolský diplom.

Učitelská léta

Krátce nato začal pracovat jako učitel. U tohoto povolání vydržel jedenáct let, což je opravdu s podivem, jelikož jeho učitelské výkony byly dle dobových záznamů přinejlepším neuspokojivé a hlavně, což je mnohem horší, sexuálně obtěžoval a osahával studentky. Čikatilo během dospívání totiž zjistil, že má těžké sadistické sklony a že vyvrcholení je schopen dojít pouze v případě, že při aktu dominuje a partnerku - či partnera - fyzicky trýzní. To mu právě umožňovalo týraní jeho studentek.

Jelikož byl Čikatilo ženatý a vysokoškolsky vzdělaný člověk s dlouhodobým členstvím v komunistické straně, stížnosti a oznámení dívek se povětšinou ignorovaly. Kvůli špatné pověsti se musel Čikatilo ale i tak pravidelně stěhovat a měnit pracoviště, až byl nakonec v roce 1981 donucen pedagogickou kariéru ukončit.

Mezitím ale už dávno rozjel svou další "kariéru" – sériového vraha. Od roku 1978 začal pravidelně zabíjet a znásilňovat mladé dívky a chlapce. Brutalita a frekvence těchto zločinů samozřejmě vyvolaly nejen reakci policie, ale i pozdvižení v tisku a mezi veřejností. To, co se dělo dál, je ovšem z dnešního pohledu jen těžko pochopitelné.

Bezradní vyšetřovatelé

Čikatilovi jeho zločiny totiž procházely celá léta. O to podivnější je, že celou tu dobu byl v hledáčku bezpečnostních složek.

Rostovská policie zkrátka nebyla vůbec připravená na vychytralé monstrum takového kalibru. Pracovala hned s několika vyšetřovacími verzemi: Od satanistického kultu, přes gang homosexuálů až po zloděje orgánů. Policejní složky si jen nerady připouštěly možnost, že by v Sovětském svazu mohl řádit skutečný sériový vrah, o možnosti, že by všechny oběti mohl mít na svědomí jediný člověk, ani nemluvě.

Čikatilo byl dokonce ve třech rozdílných případech na seznamu podezřelých, ale díky jeho relativně vysokému postavení ve společnosti se s ním jako se skutečným možným pachatelem nikdy nepočítalo.

To se ale postupně začalo měnit. Jeho jméno se na seznamu podezřelých objevovalo stále častěji, a nakonec jej bezpečnostní složky začaly sledovat.

V roce 1984 ho dva ruští detektivové zadrželi, když se toulal po městě a oslovoval mladé dívky. Po rutinní prohlídce u něj policisté našli předměty, které jim vyrazily dech: Nůž, provazy, chloroform a vazelínu. Konečně dostali 'rostovského rozparovače'.

To si alespoň mysleli. Čikatilova krev se ovšem neshodovala s nalezenými vzorky, čímž se podezření vyvrátilo a Čikatilo byl opět propuštěn. Zpětně lze říci, že chyba byla způsobena zastaralou metodou testování. Jisté ale je, že 'rostovský rozparovač' mohl řádit dál. Kvůli jeho zločinům bylo obviněno několik lidí, pro nedostatek důkazů ale museli být časem propuštěni.

Čikatilo by možná nikdy nebyl dopaden, kdyby nebyl tak nepoučitelný. Vraždil stále dál a vyšetřování pokračovalo. Ani on nemohl unikat věcně.

Dvacátého listopadu 1990 byl opět zadržen a nové testy DNA jeho vinu tentokrát potvrdily. Ačkoli byl Čikatilo silně narušený, posudek psychiatrů zněl, že je příčetný, a může tedy být souzen. S tím, kolik toho měl na svědomí, připadal v úvahu jediný rozsudek – trest smrti. Byl zastřelen 14. února 1994.

zdroj: YouTube.com

Případ 'rostovského rozparovače' byl jednou z největších mediálních senzací postsovětského Ruska. Jeho příběhem se také inspiroval anglickojazyčný film z české produkce Ghoul (2015).