Stoupenci vystoupení z EU se na Obamovu návštěvu připravují už od března, kdy pod americký velvyslanec Matthew Barzun dostal dopis, v němž ho část poslanců v čele s konzervativním exministrem obrany Liamem Foxem vyzvala k tomu, aby Obamu odradil od zásahů do kampaně před referendem.

Týden před plánovanou návštěvou považovala většina hlavních tváří Vote Leave, kampaně za odchod z unie, za svou povinnost vymezit se vůči tomu, co Obama může pronést. Konzervativní politici včetně zmíněného Foxe nebo populárního londýnského starosty Borise Johnsona se rozohnili na téma, že se Spojené státy pokoušejí mluvit do britských vnitropolitických záležitostí a ještě navíc doporučují Británii, aby se dál dělila o svou suverenitu s 27 dalšími státy.

Podle nich je to čiré pokrytectví. Zato předseda strany za nezávislost Velké Británie (UKIP) Nigel Farage se nechal slyšet, že Obama je nejvíce protibritsky naladěným prezidentem v amerických dějinách. Jméno velitele povstaleckých armád z války za nezávislost George Washingtona při tomto hodnocení asi Faragovi nepřišlo na mysl.

Referendum o setrvání Británie v EU se uskuteční 23. června. Britové si pro kampaň před hlasováním nastavili velmi přísné podmínky, včetně toho, kolik a kdo za ni smí utratit. Britské banky dokonce přijaly vnitřní pokyny, aby na jimi sponzorovaných akcích vystupovali představitelé obou znesvářených táborů a vyhnuly se tak hrozbě pokut za porušení pravidel kampaně.

Obama Britům nic nového neveze

Nelze se tedy příliš divit, že zásah do kampaně z úst amerického prezidenta vzbuzuje vášně. Britové přitom cizí vnitropolitické otázky rozhodně neobcházejí mlčením. Letos v lednu tak britský parlament na základě petice občanů věnoval tříhodinovou rozpravu uchazeči o post republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa.

Američané se tak mohou oprávněně ptát, jak je to tedy s onou přípustností vměšovat se do cizích vnitrostátních otázek. Pravdou je, že ve světě moderních komunikačních technologií je vzhledem k přeshraničnímu vlivu médií světová politika čím dál více vzájemně propojená. Mezi anglicky mluvícími zeměmi to platí obzvlášť.

Obamovo jednoznačné stanovisko, že Velká Británie má zůstat členem Evropské unie, není nijak překvapivé. Šéf Bílého domu zachovává kurz, který od počátku evropské integrace zastávali vlastně všichni prezidenti USA bez ohledu na politickou příslušnost. Alespoň tedy v rétorické rovině.

Když se Velká Británie rozhodla nepřipojit se v roce 1957 k Římské smlouvě a Evropskému hospodářskému společenství a místo toho v roce 1960 sponzorovala založení alternativního uskupení Evropských států EFTA, setkala se s nevraživostí ze strany administrativy prezidenta Eisenhowera, který sám byl jedním z největších zastánců nadnárodní integrace Evropy.

Když pak v 60. letech Británie změnila názor a chtěla i pod tlakem ze strany USA přistoupit k Římské smlouvě, bránil jí v tom francouzský prezident de Gaulle. Jedním z důvodů byla i jeho obava, že by Británie byla ve společenství "trojským koněm" Američanů.

Konečně například i George Bush junior, který nebyl v Evropě příliš oblíbený, během návštěvy Bruselu vyjádřil jednoznačnou podporu ratifikačnímu procesu Smlouvy o ústavě pro Evropu, která byla příliš integrující i na Francouze a Nizozemce, a spadla proto za několik měsíců pod stůl.

Sami Američané se do integrací nehrnou

Ať už je tedy v USA prezidentem demokrat nebo republikán, lze očekávat, že přinejmenším v rétorické rovině, bude podporovat evropskou integraci včetně britského členství. Je to konstanta americké zahraniční politiky, na kterou se lze poslední více než půl století naprosto spolehnout.

Velmi pesimistický scénář pro britskou ekonomiku v případě odchodu z EU ostatně v nedávné době načrtlo i osm bývalých ministrů financí USA, demokratů i republikánů, kteří upozornili na to, že by Británie ztratila mnohé ze své atraktivity pro zahraniční investory coby vstupní brány do Evropské unie.  

Nařčení Američanů z pokrytectví však není až tak úplně neoprávněné. Spojené státy jsou sice dlouhodobými zastánci nadnárodní integrace, ale platí to jen pro jiné kontinenty. Samy patří mezi státy, které si velmi úzkostlivě hlídají svou svrchovanost a brání se v zásadě všem formám jejího přenesení na mezinárodní instituce.

Spojené státy například nikdy neuzavřely s žádnou jinou zemí dohodu o celní unii. Nemusí se tak s nikým dohadovat ohledně výše celního sazebníku a jeho nastavení je plně v rukou jejich národní obchodní politiky. I dohoda NAFTA s Kanadou a Mexikem je jen zónou volného obchodu a nikoliv celní unií.

Navzdory jistým vstřícným krokům za Obamovy administrativy, se USA samy nikdy nepřipojily k úmluvě o Mezinárodním trestním soudu, nikdy neratifikovaly ani Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, coby základní kodex upravující závazkové mezinárodní vztahy.

Americký "žárlivý" postoj k vlastní suverenitě je tím, čemu by se chtěli zastánci britského odchodu z EU alespoň přiblížit. Tradicionalistická část britské populace obdobným způsobem závidí Američanům například i to, že se jim podařilo zachovat si na metrickém systému nezávislé míry a váhy.

A právě tady najdeme velký paradox britsko-amerických vztahů. Tradicionalisté by chtěli mít v těchto směrech Británii co nejvíce podobnou USA, ale od Američanů slyší doporučení, aby šli opačným směrem. Proto se nelze divit, že Obama návštěva nedělá zastáncům kampaně Vote Leave příliš velkou radost.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)