Shrňme si nejprve fakta. Prvním z nich je, že podobné úvahy nejsou žádná novinka. O schopnosti kapitalismu zvyšovat životní úroveň všech, kteří se na něm podílejí, se vedly diskuse snad ještě dříve, než pánové Strahan a Cadell poprvé vydali Smithovo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů v roce 1776.

Mezi ekonomy je známá tzv. diskuse z 20. let, kdy narůstaly pochyby o užitečnosti neoklasického (rozuměj liberálního) přístupu k analýze ekonomických jevů. Byla to určitá reakce na reálné ekonomické jevy, kdy například ve Velké Británii nezaměstnanost přesahovala 10procentní hranici (v roce 1921 dokonce 17procentní).

Vše vyvrcholilo Velkou hospodářskou krizí, která trvala celou jednu dekádu. To jen umocnilo všeobecnou touhu s kapitalismem zúčtovat. Do popředí se na Západě dostala umírněná forma státního intervencionismu, známého jako keynesiánství.

Důležitá je také otázka, zda krize, na jejímž konci se zřejmě svět nachází, byla skutečnou krizí. Vždyť s krizí z 30. let má společné snad jen to, že měla podobné příčiny a podobně dlouhý průběh. Zdaleka se však nemůže s tou Velkou srovnávat v dramatičnosti jejího průběhu.

Tehdy běžně nezaměstnanost přesahovala i 25procentní úroveň, výkonnost ekonomik se propadala i o 30 procent, hladovění nebyl vzácný jev. Nyní, když se hrubý domácí produkt snížil z roku na rok o čtyři až pět procent, se mluví o hluboké krizi.

Ve skutečnosti se svět z hlediska hospodářského výkonu vrátil o dva až tři roky zpátky, ve 30. letech se ale vrátil o několik dekád.

A třetím faktem je pesimismus, který se přirozeně objevuje v dobách, kdy se ekonomice příliš nedaří. Pod vlivem toho, že se ekonomika právě nevyvíjí tak, jak jsme byli zvyklí, ochotněji nasloucháme strašákům, kteří nám vnucují myšlenku, že jsme účastni něčeho přelomového, kdy jedna velká éra v historii lidstva skončila a jiná se otevírá. A ta nová éra bude samozřejmě horší než ta, kterou jsme právě prošli.

Pokud se mluví o soumraku kapitalismu, pak musíme nejprve vědět, co vlastně je kapitalismus. K jeho rysům patří soukromé vlastnictví výrobních prostředků, dělba práce, tržní hospodářství, tvorba a dodržování pravidel.

Kapitalismus je samozřejmě kompatibilní pouze s demokratickým politickým systémem. Má-li tedy nastat soumrak kapitalismu, musí se nejprve zhroutit politický systém, který je založený na svobodné soutěži politických stran.

Je tedy kapitalismus stále stejný? Jeho podstata ano. Kapitalismus nás nutí chovat se efektivně, tedy s co nejmenší námahou co nejvíce uspokojit naše potřeby.

Co se však nesporně mění, je forma nebo prostředky, jakými toho dosahujeme. Zatímco charakteristickým rysem kapitalismu v 18. a 19. století byl rozvoj manufaktur a dělba práce dle pracovních operací (viz například Smithovo podobenství s továrnou na špendlíky), v první polovině 20. století to byla masová výroba a rozmach výrobních linek, na přelomu 20. a 21. století je to zase rozvoj informačních a jiných technologií (zejména nanotechnologií), které ještě nedávno patřily do sféry pohádek pro dospělé.

Podstata však zůstává stále stejná. Hybatelem celého soukolí kapitalismu je stále spotřebitel, který svými preferencemi (nákupními zvyklostmi, chcete-li) dává najevo, které zboží chce a které ne.

A není důvod, aby se na tom něco měnilo. Nové technologie jsou spotřebiteli v jeho úsilí nápomocny. V této souvislosti se hovoří o "prozumentovi", což je člověk, který je zároveň producentem i konzumentem určité věci.

Vzpomeňme také 3D tiskárny, které nacházejí stále širší využití. Často se v poslední době také debatuje o tzv. sdílené ekonomice. Nejde o nic jiného, než o uvědomění si, že není nutné  všechno vlastnit, aby nám to přineslo užitek. Nic z toho však nelze chápat jako příchod soumraku kapitalismu.

Kapitalismus přežil již mnoho apologetů apokalypsy a s největší pravděpodobností přežije ty současné i ty budoucí.

Kapitalismus má, na rozdíl od socialismu a jiných socialismu podobných uspořádání společnosti, jednu podstatnou výhodu: není to něco, co vzniklo z vůle někoho shora, je to výsledek spontánního vývoje našeho civilizačního okruhu. Socialismus je naopak jen touhou sociálních inženýrů donutit lidi proti jejich vůli chovat se tak, jak si sociální inženýři přejí.