Není to věštba z křišťálové koule, ale předpověď založená na měřitelných odhadech a politické realitě: Dvacátého ledna 2017 začne Americe vládnout prezidentka Hillary Clintonová. V té době bude Angela Merkelová stále německou kancléřkou – volby, v nichž se chystá obhajovat křeslo šéfky vlády, se uskuteční až na podzim příštího roku.

Ženy tak povedou nejmocnější zemi západního světa i nejsilnější evropskou ekonomiku. Jak bude západní matriarchát fungovat?

Z pohledu mužů, kteří jsou dobití testosteronem na sto procent a mají na paměti Chrudošovu zásadu "běda mužům, kterým žen vládne" z Jiráskových Starých pověstí českých, to bude nepochybně boží dopuštění. Jenže svět od éry Jiráskových pověstí pokročil. Šéfové států a vlád už nejsou neomezenými vládci jako dávní panovníci a síla paží i obratnost s mečem ztratily v politice význam.

Ostatně, zmíněná zásada, které se podřídila kněžna Libuše a která přivedla na český trůn Přemyslovce (Přemysla Oráče), beztak nevychází z lidové slovesnosti nebo dokonce z dochovaných spisů. Spíš je to literární fikce Aloise Jiráska, který vycházel z osobní zkušenosti a snažil se ji předat Čechům – spisovatel měl domácnost nabitou estrogeny – doma ho čekala manželka, šest dcer a jediný syn.

Pozor na státní tajemství!

Hillary Cintonová se přes kolísavé výsledky průzkumů na začátku roku 2016 rýsuje jako vítězka prezidentských voleb o prvním listopadovém úterku. Na příští prezidentku ji už pasoval investiční mág Warren Buffett. Tenhle "věštec z Omahy" (podle žebříčku magazínu Forbes třetí nejbohatší člověk světa), který umí vybrat vítěze na akciovém parketu, totéž zkusil na politickém jevišti. Stal se sponzorem výboru Ready for Hillary (Připraveni na Hillary).

Pokud by mu sázka na Hillary vyšla a na druhé straně Atlantiku by Angela s CDU příští rok vyhrála volby, mohl by ženský tandem trvat pět let. Je to vcelku reálné, protože Merkelová má patrně devět životů jako kočka. Jako jediná z šéfů vlád velkých evropských zemí dokázala své křeslo uhájit uprostřed finanční krize, ustála i řeckou krizi a dosud vzdoruje migrační vlně.

Novináři se zatím věnují zejména stejnému outfitu obou žen – kalhotovému kostýmu. Vyvozují z toho dalekosáhlé závěry o jejich politické spřízněnosti. Jenže kalhoty u političky nemusí být známkou stejného vkusu, natož politického souladu.

Pro ženu ve vládní funkci a v sukni může být jednoduše problém vystupovat z limuzíny, když na chodníku čeká smečka fotografů a kameramanů. V takové situaci může být lehce odhaleno "státní tajemství".

Připraveni na prezidentku?

Pokud bychom na obě političky pohlížely přes jejich politickou příslušnost, neměly by být duchovně spřízněny. Hillary zastupuje demokraty (v USA levice) a Merkelová křesťanské unionisty (v Německu konzervativní pravice). Ani jedna však nepatří k ideologickým vůdcům strany.

Hillary začínala na levém křídle Demokratické strany jako radikální intelektuálka. Za prezidentství svého manžela Billa prosazovala v Kongresu reformu sociálního systému a zdravotní péči s povinným pojištěním. Kdyby uspěla, neměla by dnes Amerika "Obamacare", ale "Hillarycare".

Časem se však Hillary posunula do politického středu a jako senátorka (2001 až 2009) často hlasovala s republikány. Na rozdíl od Baracka Obamy, v jehož vládě později působila jako šéfka diplomacie, například podpořila americkou invazi do Iráku.

Postupem času začala přebírat některé konzervativní myšlenky. Vyslovila třeba názor, že mladí lidé by se měli vystříhat až jedenadvaceti let sexu.

Někteří demokraté ji proto označují za umírněnou republikánku. Chuck Schumer, někdejší demokratický souputník Clintonové ze Senátu, o prezidentské kandidátce řekl: "Je neprůhledná. Není nijak vyhraněná, její postoje je těžké odhadovat."

Šetrná švábská hospodyně

Angela kráčela Hillary naproti z opačné strany politické šachovnice. Ve svých počátcích v čele CDU a v prvních letech kancléřství byla přirovnávána k Margaret Thatcherové nebo Ronaldu Reaganovi. Zaklínala se volným trhem s minimem vládních zásahů.

Později však začala vykrádat některé myšlenky levice. Ještě před tím, než její CDU v roce 2013 vytvořila koalici se sociálními demokraty, prosadila například vyšší sociální pojištění i důchody a také šrotovné.

Kancléřka vyšla vstříc domácí poptávce po jistotách a silném sociálním státu. Dostála však pověsti šetrné švábské hospodyně - nepřistoupila na to, aby staré dluhy byly spláceny fiktivním ekonomickým růstem nastartovaným novými dluhy.  

Politika Angely Merkelové není ideologicky vyhraněná, složením připomíná její oblíbenou polévku – bramboračku. Obsahuje jak pravicové, tak levicové ingredience.

Němci o své "Mutti Merkel", ať už s laskavou nadsázkou nebo s jízlivostí, říkají, že je nejlepším sociálnědemokratickým šéfem vlády, jakého Německo mělo.

Z toho vyplývá, že Hillary s Angelou se mohou potkat v bezkonfliktním politickém středu a padnout si do noty.

Haló, tady Hillary. To jsi ty, Angelo?

Vztahy německé kancléřky s dvěma americkými prezidenty – republikánem Georgem Bushem mladším a demokratem Barackem Obamou – nebyly idylické. Bush byl na ni příliš vůdcovský, neuměl naslouchat. Obama naslouchá, zato Merkelovou (jako celou Evropu) ignoruje. Kancléřka navíc nesnáší jeho teatrální pojetí politiky.

Merkelová s Clintonovou by si však mohly "sednout". Hillary se v Angele zjevně zhlédla. "Myslím, že to je největší evropský vůdce a nejspíš největší světový vůdce. Nese na bedrech celou Evropu," řekla o kancléřce během loňské návštěvy Berlína.

Také Merkelová dala Clintonové najevo náklonnost, byť jen v náznacích, protože nechce být nařčena, že se plete do amerických voleb. A v její zemi už Hillary vítají zpátky v Bílém domě, kde pobývala jako první dáma (manželka prezidenta Billa) v letech 1993 až 2001. Tabloid B. Z. (nezaměňujte s Berliner Zeitung) píše: "Prezidentka Clintonová bude požehnáním pro Ameriku a svět."

Němci očekávají, že jim Hillary ukáže přívětivější tvář Ameriky než případný republikánský prezident – ať už by jím byl arogantní Donald Trump, staromilský Jeb Bush nebo mladý ranař Marco Rubio. Předpokládají, že Hillary naváže osobní kontakt s Angelou, bude s ní v telefonickém kontaktu a o evropské spojence projeví větší zájem než Obama.

Za Obamy se Amerika z Evropy vytrácela. Za Hillary se do ní může vrátit.

Jenže zatím to není víc než proroctví.