Recep Tayyip Erdogan pořádá hon na čarodějnice. Teror, který režim islamistického vůdce Turecka rozpoutal po neúspěšném pokusu o puč, předčí represe po vojenských převratech, které země půlměsíce zažila v minulých desetiletích.

Turecký prezident zakázal 1125 občanských sdružení a 19 odborových svazů. Dal zavřít 15 univerzit, 1043 privátních škol, 129 charit a nadací, 35 zdravotnických zařízení. Nejméně 76 644 lidí dal vyhodit z práce nebo postavit mimo službu, přes 13 000 lidí zadržela a vyslýchala policie, na stovky dalších je vydán zatykač… Zadržených je nejvíc mezi vojáky, propuštěných a suspendovaných ve školství a v justici.

Děsivá čísla. A stále rostou.

"Ještě jsme neskončili. Ti, které jsme zadrželi, nám v příštích dnech dodají mnoho dalších jmen," upozornil Erdogan v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra.

Je zjevné, že Erdogan se chce vypořádat nejen se stoupenci duchovního Fethullaha Gülena žijícího v Americe, z něhož vytvořil spiklence číslo 1. a strůjce puče, ale také s těmi, kterým je proti mysli plíživá islamizace země.

Turecko se stává darebáckým státem. Jak jinak, když ho vede darebák.

Turečtí mušketýři

Byli byste ochotní takový stát bránit se zbraní?

Připomínám, že Turecko je členem Severoatlantické aliance. Takže pokud bude ohroženo a požádá o pomoc, měli bychom Erdoganovu islámskému sultanátu přispěchat ve zbrani na pomoc. Předpokládá to pátý článek Severoatlantické smlouvy.

NATO je sdružení pro kolektivní obranu, ve kterém je útok na jednu zemi pokládán za útok na všechny. Je založeno na zásadě "Jeden za všechny, všichni za jednoho". 

Pokud legendární mušketýrské heslo vztáhneme na současné Turecko, dá se však přepsat takto: "Turecko proti všem, ale všichni za Turecko."

Bratři ve zbrani

Turci se Západem spolupracují (tam, kde se jim to hodí, nebo kde za to dostanou zaplaceno). Jeho spojenci však nejsou.

Jak funguje vojenská spolupráce s Tureckem, je nejlépe vidět na základně v tureckém Incirliku, u jejíž hlavní brány svorně vlají turecká a americká zástava – půlměsíc a hvězdy s pruhy.

Za studené války to byla klíčová americká základna v zahraničí. Je vzdálena hodinu letu od Ruska (kdysi Sovětského svazu) a byly na ní uskladněny vodíkové a jaderné pumy, pokládané za odstrašující protiváhu sovětských konvenčních jednotek, v nichž měla komunistická mocnost na starém kontinentu převahu.

Dnes ze základny u hranice se Sýrií startují americké stíhačky k útokům na bojovníky islámského státu. Mnozí z těch, které bombardují, přitom byli vycvičeni a také vyzbrojeni v Turecku.

Z Incirliku vzlétají rovněž stíhačky tureckého letectva (americké F16). Turečtí piloti však mají jiné cíle – ostřelují kurdské jednotky bojující proti Islámskému státu. Kurdští bojovníci mají americké zbraně nebo kalašnikovy za americké dolary a také českou munici.

Tak tedy vypadá alianční "bratrství ve zbrani".

Konečná, vystupovat!

Další absurdita: Jak je možné, že Turecko zůstává kandidátskou zemí Evropské unie?

Osmadvacítka s ním pořád vyjednává o členství. Je přitom jasné, že islámský stát (s malým "i") – teokracie, prosazovaná Erdoganem, v níž pravidla politiky určují klerici, není slučitelný s evropským pojetím státu, lidských práv a svobod.

Jistě, z Bruselu se ozvala varování. "Pokud Turecko obnoví trest smrti, okamžitě vyjednávací proces zastavíme," vzkázal předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. A šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová připomněla, že Turecko musí "zachovat vládu práva".

Z toho se však Erdoganovi kolena nerozklepou. Vůdci z Malé Asie je jasné, že za nynější uprchlické krize potřebuje Evropa víc Turecko než Turecko Evropu – a lidská práva a spravedlnost, to je to poslední, co sultánovi leží na srdci.

Týdeník Economist nedávno připomněl Erdoganův výrok, který pronesl v počátcích své politické kariéry. "Demokracie je jako vlak. Pokud jednou dorazíte do cílové stanice, tak z něj vystoupíte."

No a turecký islamista Erdogan dojel do cíle. Tak vystoupil…