Horáček stále ještě nepotvrdil svoji kandidatura na prezidenta, ale už objíždí města a vísky po celé České republice a rozmlouvá s občany. Zkrátka jeho předvolební kampaň je v plném proudu, byť zatím hovoří o tom, že se pouze seznamuje s názory občanů a jejich strastmi a radostmi, aby se následně mohl rozhodnout, zda bude skutečně kandidovat.

Zajímavé jsou některé kritické hlasy, které se objevují na adresu někdejšího hazardního hráče, bývalého spolumajitele sázkové kanceláře Fortuna a textaře. Prý je to dobrodruh a hédonista, který si zkrátka rád užívá. Asi nejuceleněji kritiku Horáčkova požitkářství formuloval Ondřej Vaculík v Deníku Referendum. Podobnou námitku je ale možné slýchat častěji.

Na Horáčkovi provokuje, s jakou lehkostí se vždy věnuje tomu, co právě dělá. Jak si to užívá a je v tom úspěšný. Nemyslím, že v pozadí podobných ohlasů je závist či něco takového, to vůbec ne. V jádru takto vyjádřené kritiky se však nachází teze, že skutečně smysluplnou a poctivou aktivitu je možné vykonávat jen v potu tváře a v neustálých pochybách.

Tvůrčí aktivita tak vskutku může vypadat u mnoha lidí. Každý tvoří trochu jiným způsobem. Různí lidé si také mohou s různou naléhavostí klást otázku, zda jejich dílo bylo vykonáno nejlépe, jak to jen šlo, zda ho neměli raději ještě dále předělávat a jestli vůbec mělo nějaký smysl.

Radost zakázána, poctivost není bez odříkání. Nebo ne?

Možná to souvisí i s vnitřní poctivostí, kdy někteří lidé nemají problém vypustit například svůj text do světa hned potom, co dopsali jeho poslední větu a už se s ním dále nepiplají, znovu a znovu si ho nečtou a nesnaží se ho vypilovat a vybrousit k dokonalosti, kdežto jiní, kdyby to bylo pouze na nich, tak ho předělávají stále dokola znovu a znovu a snad ho nikdy ani neodevzdají, protože s ním ne a ne být spokojeni.

Souvisí však tato vlastnost s výkonem prezidentské funkce? Jde o ledabylost, kterou je možné u hlavy státu označit za škodlivou? Těžko říct, kde končí práce odvedená poctivě a svědomitě a kde začíná dílo odfláknuté, které sice může být působivé, ale ve skutečnosti zůstává na povrchu, protože i dílo povrchní a na efekt působící vyžaduje jistý um a řemeslo, nelze ho tvořit jen tak, nahodile, bez toho, aby člověk zvládl, jak na to.

Důležité je ale neztratit schopnost rozlišovat, co jen krásně působí, hezky to plyne či pěkně se čte a co má ještě další hlubší kvality. Svůj smysl však může mít oboje. Asi je lepší mít za prezidenta člověka, který jde do hloubky a je schopný o sobě pochybovat, ale má někdo, kdo váhá a věčně pochybuje vůbec šanci uspět ve volbě hlavy státu, která je pojatá jako show, kde je třeba zaujmout, působit suverénně a s nemalou lehkostí?

Vlastně je tomu tak, že se tento typ lidí do přímé volby ani příliš nehrne. Spíše se jí dokonce instinktivně vyhýbá. Třeba takový předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ani na moment nepřipustil, že by jeho kandidatura v přímé volby byla byť jen něco, o čem by stálo za to uvažovat. V případě volby nepřímé si to však lze představit docela dobře.

Ondřej Vaculík ve svém textu píše, že zažíváme sešup v tom, kdo se nám zdá jako prezident přijatelný. Horáček na Hradě po Václavu Havlovi by byl něčím nemyslitelným, po Miloši Zemanovi je to možné, ne-li vítané. Otázka je, čím přesně je to dané. S přímou volbou prezidenta nastala významná změna. Úroveň občanů se nezhoršila, pouze dostali možnost vybrat si svou hlavu státu a spolu s tím se proměnily podmínky její volby.

Pozitivně naladěný prezident

Nyní nelze jinak, než se s tím smířit a nenaříkat, že dříve se mohl stát prezidentem jiný typ člověka než dnes. Ostatně Václav Klaus byl hlavou státu zvolen v parlamentu a rozčilovat se nad jeho působením v této funkci bylo možné v mnoha ohledech podobně jako u Zemana.

Horáčkovi byl asi v mnoha směrech dán do vínku nemalý talent, díky kterému na co sáhne, to se mu daří. Navíc to, že se může jevit jako někdo, kdo je povrchní a kdo místo odříkání a věčných pochyb si všechno podivně užívá, může být dané i tím, že má pozitivní přístup k životu, snaží se vidět věci z lepší stránky a zároveň vyhledává činnosti, které mu působí radost.

Jistě by bylo legitimní poukazovat například na to, že jako antropolog není třeba tak erudovaný jako jiní jeho kolegové. Kritizovat jeho texty písní z občasné slaboduchosti a hloupých rýmů a podobně, to vše je možné a oprávněné, není to však argument proti jeho kandidatuře na prezidenta.

Je možné to zobecnit a postavit jako tezi, že Horáček není pevně hodnotově zakotvený, protože si příliš hledí laciného pozlátka a protože mu jde všechno tak strašně lehce a nemá tušení o zdlouhavých a bolestivých pochybách a nezná trápení a strasti mnoha lidí.

Otázka je, zda má taková kritika smysl. Ne všechno, co má Horáček za sebou, se dalo udělat bez námahy jen tak levou zadní. To, jak o tom mluví, ještě neznamená, že to celé bylo stejně snadné a radostné. Zkrátka vynášet jednoduché soudy je ošemetné. Ostatně pokud se Horáček prezidentem nakonec stane, bude za tím spousta práce a rozhodně to nebude jen nezasloužené a povrchní požitkářství.