Dramatické události v Budapešti a dalších maďarských městech v době před šedesáti lety, koncem října roku 1956, měly samozřejmě ohlas i v Československu. Na jedné straně vzbudily u části občanů dočasně naděje a na druhé straně vyvolaly neklid a obavy nejen u členů vládnoucího mocenského aparátu. Nekompromisní rozdrcení maďarské revoluce sovětskými tanky počátkem listopadu pak dalo skeptikům za pravdu.

Po XX. sjezdu KSSS, který se konal v únoru 1956, se ozvalo i v Československu volání po větší míře svobody a demokracie. Jak připomíná historik Jiří Pernes, nejsilněji toto volání zaznělo na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu téhož roku a jen o málo později v průběhu studentských Majáles.

Co tě nezabije…

Největší význam však mělo dění uvnitř samotné Komunistické strany Československa, kde se zrodila iniciativa ke svolání mimořádného sjezdu strany. Ten měl zvolit nové vedení a učinit kroky k důslednému rozchodu se stalinismem.

"Vedení strany v čele s Antonínem Novotným, Antonínem Zápotockým a Rudolfem Barákem se tomu však podařilo zabránit a místo sjezdu zorganizovalo pouze celostátní konferenci KSČ, na níž byl jako obětní beránek předhozen Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Jako hlavní představitel tzv. kultu osobnosti byl zbaven všech stranických a státních funkcí a musel odejít do ústraní," říká Pernes.

Dodává, že zásadní zvrat v demokratizačním úsilí československých komunistů přinesly lidové nepokoje v Polsku v létě 1956, a zejména lidová protikomunistická revoluce v Maďarsku na podzim téhož roku. Jejich průběh nejen členy KSČ, ale i většinu československé veřejnosti vyděsil a přispěl k opadnutí reformních nálad. Paradoxně tak v důsledku vedl k posílení režimu.

Většina Čechů a Slováků podle historika Pernese uvěřila tvrzení komunistické propagandy o "kontrarevoluci" v Maďarsku a změny stávajícího režimu, byť i jen dílčí, odmítla. Stabilizovaná situace v Československu přispěla k uklidnění bouřlivého vývoje v sovětském táboře, který byl pro rok 1956 typický.

Čechoslováci a maďarská "kontrarevoluce": sport a hry

Chladný přístup a nezájem československé veřejnosti o dění v Maďarsku, ale i v Polsku a dalších zemích krutě ve slavném Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu glosoval publicista a vydavatel exilového Svědectví Pavel Tigrid.

"V průběhu maďarské revoluce, zejména 31. října 1956, kdy události vrcholily, maďarský rozhlas v rukou povstalců vysílal pravidelné výzvy v češtině a ve slovenštině, výzvy k solidaritě. Pamatuji se na jednu z nich, určenou "drahým českým a slovenským přátelům": "Bolí nás, že nás nepodporujete po vzoru polských soudruhů … je nám líto, že váš tisk o nás tak příkře píše … nevěřte pomluvám, které o nás šíří váš rozhlas … jste pár kilometrů od nás … pomozte!" – A víte, co se toho dne, 31. října, dělo těch pár kilometrů od maďarských hranic? V Bratislavě tři a půl tisíce diváků sledovalo hokejový zápas. V Praze téhož dne 20 000 lidí fandilo domácím v zápase proti Slovanu Bratislava. V Brně v ten den 4000 diváků vypískalo soudce hokejového zápasu Spartak Motorlet proti Spartak Sokolovo. (…) V ty dny, kdy Maďaři bojovali, a nejen za sebe – docela jiný zápas, hlásila československá Sazka rekordní počet sázenek – hodně přes milión. Zároveň v téže době – a předtím i potom – nebylo u nás člověka, který by nenadával na poměry, nestěžoval si na bydlení a zásobování, neproklínal "ty nahoře"; ale když to měl říct nahlas, protestovat, nebo dokonce jít do stávky, nic z toho nebylo. Možná, dodal jsem, že tahle tradice byla zasuta nejdřív lávou kolaborantského dělnického oportunismu za německé okupace a pak tím vítězstvím "dělnické třídy" v roce 1948 a jejími důsledky. To bylo totiž vítězství slavomamu, oportunismu a občanské pokleslosti živené konzumní žravostí a špatným svědomím téže třídy."

Ctirad a Josef Mašínovi odešli z americké armády

Dcera hrdiny protinacistického odboje generála Josefa Mašína a sestra protikomunistických odbojářů Josefa a Ctirada Zdena Mašínová po letech vzpomíná, že přes masivní komunistickou propagační kampaň byli lidé u nás díky vysílání zahraničního rozhlasu o situaci v Maďarsku poměrně dobře informováni.

Počáteční radost z úspěchů maďarských revolucionářů vystřídala u lidí ale hluboká skepse z porážky povstání. Zdena po pádu komunistického režimu hovořila se svými bratry několikrát i na toto téma. Připomíná zároveň, že pasivita svobodného světa v době maďarské revolty přispěla k odchodu jejích bratrů z americké armády.

V době maďarského povstání byl Josef Mašín příslušníkem Special Forces (Zelených baretů) americké armády. Tyto jednotky měly být v případě války se Sovětským svazem nasazeny v týlu nepřítele.

"Pro naši jednotku byl vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. Byl to okamžik, na který jsme čekali a důvod, proč jsme se ke Special Forces přihlásili. K nasazení nedošlo. Bylo to pro nás všechny, jak naše americké druhy ve zbrani, tak pro nás, kteří jsme přišli z oblasti za železnou oponou, velké zklamání, které přispělo k mému a Radkovu (bratr Ctirad – pozn. red.) rozhodnuti po ukončení našeho pětiletého závazku v roce 1959 z armády odejít. Svět byl trvale rozdělen na sféry zájmu. Naděje na porážku komunistického systému v dohledné době zmizela," vzpomíná pro HlidaciPes.org Josef Mašín.

Budapešť rok po porážce: Město pod dohledem

Místopředsedkyně brněnské pobočky Konfederace politických vězňů Milena Blatná byla v době povstání studentkou vysoké školy. Její budoucí manžel Jiří si již sedmým rokem "kroutil" třináctiletý trest vězení za "protistátní činnost" v rámci ozbrojené skupiny. O dva roky později po odpykání dvou třetin trestu byl Jiří Blatný podmínečně propuštěn na svobodu.

Také on své ženě popisoval změny v chování dozorců v době maďarských událostí. Mnozí se v té době dokonce chtěli alibisticky zalíbit politických vězňům. Celkově nastalo ve věznici určité uvolnění, které bylo však po porážce povstalců vystřídáno opět velmi tvrdým režimem. Blatný sám pak dostal několikadenní korekci o vodě a suchém chlebu za to, že ve dnech bojů v Budapešti projevil svůj názor na tyto dramatické události.

Paní Blatná navštívila náhodou v srpnu 1957 na několik hodin maďarskou metropoli. Bylo to při cestě vlakem do Bulharska na výměnnou studentskou stáž. Spoj, na který měla čtyřčlenná skupina československých vysokoškoláků v Budapešti přestoupit kvůli velkému zpoždění rychlíku z Prahy ujel. Měla tak možnost necelý rok po povstání na několik hodin vidět ulice města, po kterém chodilo velké množství dvoučlenných hlídek sovětských vojáků se samopaly.

Na ulicích potkávali také zamračené a nemluvné lidi, kteří měli evidentně strach navazovat s cizinci kontakt.  Všude v centru jen trosky domů. Budova Parlamentu byla ale prakticky nepoškozena, zatímco přístup na památník Halászbastya na Hradním vrchu Várhegy nebyl kvůli množství ruin možný.

Další člen brněnské pobočky KPV Vladimír Stehlík byl po porážce maďarského povstání odsouzen do vězení za sdružování proti státu. Z vězení byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Společně se třemi přáteli mj. plánoval podpálení rušičky Svobodné Evropy na Žlutém kopci v Brně.

Novotný nabízel prý Chruščovovi vojenskou pomoc

Poté, co sovětské vedení definitivně rozhodlo o uskutečnění operace Vichr, tedy druhé intervence proti maďarským povstalcům, která začala 4. listopadu, si tehdejší sovětský nejvyšší představitel Nikita Chruščov pozval vedení "spojeneckých" komunistických stran k jednání.

Podle historika Martina Svobody odjížděl Antonín Novotný jako vůdčí představitel KSČ do Moskvy s návrhem na vytvoření československého dobrovolnického sboru, který se měl po boku Sovětské armády účastnit zmíněné intervence. Chruščov to ale odmítl a od Československa pouze požadoval, aby uzavřelo dosud v podstatě prostupnou československo-maďarskou hranici. Vojska na území Slovenska byla uvedena do pohotovosti. Hraniční linie se neprodyšně uzavřela.

"Maďarské události byly v příštích dnech komunistickým režimem propagandisticky zneužívány. Navzdory masivní propagandě se ale u československé veřejnosti objevily sympatie s maďarským hnutím. A překvapivě také v armádě. Jedenáct důstojníků bylo ještě v listopadu zbaveno svých hodností, protože buď nesouhlasili se zásahem Sovětské armády nebo vyjádřili tím či oním způsobem sympatie s maďarskými povstalci. V celé společnosti bylo jen do 5. listopadu podáno 655 trestních oznámení na lidi, kteří nějakým způsobem sympatizovali s maďarskou revolucí," uvádí ve své diplomové práci s názvem Rok 1956 v Československu. Odezva událostí v Polsku a Maďarsku v Československu historik Martin Svoboda.

Úzká spolupráce Československa a Sovětského svazu vůči Maďarům se projevila ve zhoršení vztahů mezi Maďary na jedné straně a Čechy a Slováky na straně druhé. Podle již zesnulého historika Vladimíra Nálevky z tehdejších zpráv československých diplomatů, organizátorů hospodářské pomoci Maďarsku či dopisovatelů vyplývalo, že se po Budapešti raději pohybovali ve vozech pod vlajkou Červeného kříže než pod československou zástavou. Čechoslováci zde byli totiž víceméně oprávněně obviněni z toho, že vlastně jsou jediní ve střední Evropě, kteří výrazně podpořili Sověty při agresi vůči revoluci.

Aktivní účast dělníků v maďarském povstání za svobodu

Celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu, probíhalo v době od 23. října do 11. listopadu 1956. Jednou z rozbušek tohoto "výbuchu" byla kulometná střelba příslušníků svou brutalitou smutně proslulé tajné policie AVH do neozbrojeného davu u Parlamentu.

Povstání si vyžádalo přibližně 4 000 mrtvých Maďarů a kolem osmi set sovětských vojáků. Po východoněmecké revoltě z června roku 1953 a povstání dělníků v polské Poznani v červnu 1956 šlo v pořadí o třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s totalitním komunistickým režimem nebo přímo s  okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.

Největším výbuchem nespokojenosti mas v bývalém Československu bylo Plzeňské povstání z 1. června 1953. Bylo reakcí na tragickou hospodářskou situaci a vyhlášenou měnovou reformu a největším z přibližně 130 stávek a nepokojů, které vypukly v dalších městech. Po celý den mělo asi 20 tisíc povstalců Plzeň pod kontrolou, večer ale revoltu rozprášila armáda. Na obou stranách bylo 250 zraněných, 331 lidí bylo následně za účast na povstání odsouzeno.

Povstání mladých dělníků

Zdánlivým paradoxem maďarské protikomunistické revoluce z roku 1956 je, že podobně jako předtím v bývalé NDR či Polsku patřili k nejaktivnějším bojovníkům mladí dělníci. Právě ti nejdéle vzdorovali nesrovnatelně lépe vyzbrojeným sovětským vojákům v opevněných budapešťských továrnách.

Po rozdrcení povstání mnohanásobnou vojenskou přesilou začala v Maďarsku další vlna komunistického teroru, který pod ochranou sovětské armády rozpoutala vláda Jánose Kádára. Přibližně 400 lidí bylo popraveno, více než 21 000 osob bylo uvězněno. Stovky zejména mladých lidí byly deportovány do Sovětského svazu. Mnoho zajatců popravili Sověti ihned, bez rozsudku.

Premiér Imre Nagy a jeho nejbližší spolupracovníci se uchýlili na jugoslávské velvyslanectví, odkud byli 22. listopadu podvodně vylákáni a vzápětí zatčeni. Následně byli internováni v Rumunsku. Na jaře 1958 byl Imre Nagy a jeho spolupracovníci v přísně utajeném procesu odsouzeni k smrti a 16. června popraveni. Jejich ostatky byly pohřbeny na neznámém místě.

Mezi popravenými byl také ministr obrany Nagyovy vlády plukovník Pál Maléter, který měl jistý vztah k Československu. Narodil se v roce 1917 v Prešově a nějakou dobu pak studoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze.

Kristián Chalupa pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.