Objevitel záhadného pohřebiště a přítel Josefa Mánese

4. 2. 2016 21:58 - Magazín autor: Helena Kalendová

"Otec moravské archeologie", lékař, speleolog a amatérský archeolog. Česko-německý vlastenec i přítel romantického malíře Josefa Mánesa. Především však objevitel proslulého "halštatského pohřbu" v Býčí skále.

Jindřich Wankel patří mezi nejvýznamnější osobnosti Blanska

Jindřich Wankel patří mezi nejvýznamnější osobnosti Blanska,zdroj: Z archivu Muzea Blanenska, p. o.

MUDr. Jindřich Wankel se narodil roku 1821 v Praze do smíšené česko-německé rodiny. Maminka byla vlastenecká Češka, otec pocházel z bavorského zemanského rodu. Nadaný syn zemského rady nastoupil na studium medicíny na pražské univerzitě, kterou úspěšně dokončil v revolučním roce 1848, kdy při povstání coby novopečený lékař pomáhal ošetřovat raněné druhy poblíž Karlova mostu.

O rok později se loučí s Prahou a odchází do místa svého prvního působiště v moravských blanenských železárnách, kde mu přítel sjednává místo lékaře u knížete Salma. Mladý doktor se brzy zapojuje do veřejného i politického života a získává si velkou oblibu mezi zdejšími lidmi. Později se stává členem městské rady a spolu s manželkou patří mezi zakladatele prvního obrozeneckého spolku Rastislav v Blansku. Za dob pruských válek se mu dokonce daří úspěšně zastavit epidemii cholery.

Roku 1851 se Jindřich Wankel žení s Eliškou Šímovou z Jedovnice. Manželé žijí nejprve v blanenském zámku, užívaném pro ubytování vyšších knížecích úředníků, kde bývá častým hostem také rakouský spisovatel Ferdinand von Saar. Ten zpodobnil knížecího lékaře ve své novele "Dr. Trojan".  Čtyři dcery, které se manželům narodily, jsou vychovávány v obrozeneckém duchu a později se spolu s matkou aktivně účastní Wankelových geologických a archeologických výzkumů.

Ve volném čase pan doktor prozkoumává okolí Blanska, zvláště dosud neprobádané krasové útvary Moravského Krasu, tehdy romanticky nazývaného Moravským Švýcarskem. Zkoumá Sloupské jeskyně, kde nachází lebku jeskynního medvěda s vyhojeným poraněním od kamenné šipky, a také množství dalších kosterních pozůstatků. Ty Wankel skupuje a zachraňuje pro další generace – pravěké kosti byly totiž ve velkém prodávány cukrovarům, které je ve formě kostní moučky nabízely coby hnojivo.

V jeskyni Kůlna objevuje sídliště paleolitického člověka, v Bořitově na Blanensku skříňkový hrob s pěti lebkami a železným nožem. Zkoumá naleziště Předmostí u Přerova a mapuje jeskyně Moravského Krasu i propast Macochu.

V tzv. doktorském domě v předzámčí, kam se rodina stěhuje a kam Wankel postupně ukládá všechny své nálezy, zřizuje první blanenské muzeum. Sbírky zpřístupňuje zájemcům už roku 1854. V Blansku také sestavuje první kostru jeskynního medvěda. Kostry pravěkých zvířat ostatně dodává i do zahraničních muzeí, třeba do Bernu či Mnichova.

Roku 1867 začíná s výzkumy v lokalitě, která jej proslaví nejvíce - v Býčí skále.

Býčí skála u Adamova je součástí jeskynního systému dlouhého okolo patnácti kilometrů. Od poloviny 19. století se tam těžil písek pro adamovské hutě, a již tehdy dělníci objevovali nejrůznější bronzové předměty. Wankel zpočátku nic zvláštního nenachází a považuje proto jeskyni za prozkoumanou. Náhodný nález dvou studentů, bratranců Felklových, ho však přesvědčuje o omylu. Ve vrstvě uhlí nedaleko vchodu leží vzácná bronzová soška býčka. Výzkum je obnoven a zanedlouho dochází k nálezu ještě unikátnějšímu – tzv. "halštatskému pohřbu" z 5. století př. Kr.

untitled (1 of 1)

Bronzová socha býka (Byčí skála),zdroj:Lasy/Wikipedia

Pod závalem vápencových balvanů jsou roku 1872 objeveny zbytky čtyřkolového vozu s lidskými ostatky, kostrami dvou koní a velkým množstvím bronzových i zlatých šperků, korálků ze skla a jantaru spolu s mnoha dalšími předměty a cennostmi. Nadto přes čtyřicet lidských koster. A navíc jakýsi, dle Wankelovy domněnky, obětní pult s useknutýma lidskýma rukama a lebkou. Senzace je na světě.

Jde o pohřeb významného kmenového náčelníka či knížete, s nímž byla rituálně obětována celá družina spolu s ženami, domnívá se blanenský lékař. Tak také halštatský nález vymaloval na svém působivém obraze známý malíř Zdeněk Burian.

Ani dnes však není úplně jasné, co se vlastně v Býčí skále stalo. Archeologie byla ještě v plenkách a příliš podrobné záznamy se nedochovaly. Vzhledem k nezájmu brněnského a pražského muzea navíc všechny nálezy skončily ve Vídni. Pozdější teorie hovořily o pobití skupiny bohatých cizinců, případně výbuchu v kovářské dílně, která se také v jeskyni nacházela. Uvažovalo se o významné pohanské svatyni nebo o prospektorech drahých kovů. Dnes už není jistý ani kdysi proslulý pohár z lidské lebky, ani useknuté ruce obětovaných žen. Býčí skála si své tajemství ponechává.

Byčí skála

Obraz Zdeňka Buriana s jeho představou událostí v Byčí skále,zdroj:Archiv

Wankel se každopádně stává známou osobou. S velkým úspěchem vystavuje sbírky ve Vídni, píše do odborných časopisů, cestuje a přednáší v zahraničí - v Mnichově, Stockholmu, Moskvě, a navazuje vztahy se zdejšími významnými učenci. Mnozí z nich ho později navštěvují v Blansku. Dopisuje si s Rudolfem Virchowem, proslulým německým polyhistorem. Roku 1882 vydává knihu Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, ovšem v německém jazyce, neboť navzdory vlastenectví mu psaná čeština dělala problémy.

Později se natrvalo stěhuje za dcerou do Olomouce, kde se podílí na vzniku muzea i vlasteneckého spolku. Nějaký čas se ještě zúčastňuje archeologických sjezdů a kongresů, ke konci let osmdesátých se však hlásí zdravotní problémy, později dokonce ochrnutí následkem mrtvice. Když se přidává zlomenina krčku stehenní kosti, zůstává kdysi činorodý doktor trvale upoután na lůžko. Umírá v roce 1897.

Ve Wankelově díle národopisném a částečně i archeologickém pokračují jeho čtyři dcery. Vnuk Karel Absolon se dokonce stává dalším z významných moravských archeologů. A jeho matku Karlu můžeme spatřit na jednom z portrétů romantického malíře Mánesa.

Josef Mánes totiž rodinu Wankelovu pravidelně navštěvoval, a to až do konce života. Rád opouštěl Prahu a jezdil do klidného Blanska, kde byl vždy vítaným hostem. S Jindřichem Wankelem se seznámili už roku 1848 na barikádách v Praze a dlouhá léta si dopisovali. Oba byli vlastenci, zajímali se o národopis a obdivovali zdejší krasovou krajinu.

Mánes měl na zámku svůj pokoj a mohl se po libosti toulat okolím, zvláště kolem Punkvy, kde proseděl celé hodiny. Jeho postava s úzkými skotskými kalhotami a nepřehlédnutelnými vlasy a vousy byla prý vždycky vidět už z dálky. Umělec se přátelil i s Wankelovými dcerami, kterým rád vyprávěl své romantické pohádky a příběhy. Vlasta Havelková-Wanklová popisuje ve vzpomínkové knize Zlatá rodina jejich projížďky kočárem. U říčky Punkvy, kde ostatní viděli pouze čistou vodu, Mánes spatřoval krásné víly.

Ve skalách hledal duchy, zakleté prince a princezny i tajemné hrady. Nejraději mu naslouchala Karla, kterou si Mánes velmi oblíbil a jejíž portrét ve věku třinácti let také namaloval. Příběhy o zeleném králi a tajemné podzemní říši se dívce natolik vryly do paměti, že je později pod názvem Mánesova pohádka zařadila do své sbírky moravských pověstí Z Ječmínkovy říše.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní