Zdaleka nejkritičtější nedostatek vody panuje ve dvou nejvýznamnějších městech země: v hlavním městě La Paz, kde se nachází veškerá administrativa a většina služeb země, a sousední El Alto, které tvoří centrum stavebního a zpracovatelského průmyslu.

Stav vody v přehradách zásobujících tato klíčová osídlení se blíží nule – největší Ajuan Khota je momentálně na jednom procentu své kapacity, další dvě velké přehrady na zhruba osmi procentech. Pro většinu z 2,5 milionu obyvatel ekonomického i politického centra země to znamená tekoucí vodu na pouhé tři hodiny jednou za tři dny a naprostou závislost na dodávkách vody v cisternách zajišťovaných státním podnikem Vodovody a kanalizace (EPSAS).

Ani zbytek země na tom není o mnoho lépe. V půlmilionové Cochabambě, čtvrtém největším městě Bolívie, je bez pravidelných dodávek vody 40 tisíc rodin. A nadpoloviční většina všech bolívijských obcí byla nucena vyhlásit stav nouze, který v pondělí 21. listopadu konečně potvrdila i dosud spíš nečinně přihlížející centrální vláda.

Prezident Morales při této příležitosti nechal uzavřít školy už dva měsíce před začátkem letních prázdnin, slíbil investovat do výměny dlouho zanedbávaného potrubí, kde se ztrácí nemalá část vody, a na položení stovek metrů nového potrubí, které by do města přivedlo vodu z blízké řeky Kairuni. Dále nasadil do ulic stovky příslušníků armády a policie, aby pomohly s rozvozem vody do nejhůře zasažených oblastí, s její distribucí mezi místní obyvatele nádrže na dešťovou vodu a hloubením nouzových studen.

Kterak prezident přivolával déšť

Mezi poněkud bizarní aktivity prezidenta Moralese patřila jeho účast na rituálním tanci kmene Aymara k zajištění deště, jemuž přihlíželi i další představitelé státu. Nedlouho po uskutečněném rituálu skutečně začalo pršet, význam tohoto úspěchu ovšem poněkud snižuje fakt, že déšť na dané odpoledne v okolí La Paz dlouho dopředu předpovídali také meteorologové.

K vyhlášení celonárodního stavu nouze snad přispělo, že se krize s dodávkami vody začala dotýkat samotných politiků. Například viceprezident Álvaro García Linera, pobývající v jedné ze čtvrtí zasažených přídělovým systémem vody, si do médií postěžoval, že se musí často sprchovat v kanceláři. Šéfovi opozice Samuelu Doria Medinovi nedávno došly zásoby vody v soukromé nádrži jejich bytu a je závislý na balené vodě a sám starosta hlavního města tvrdí, že musí každý den spolu s ostatními obyvateli vyčkávat na příjezd státní cisterny.

Mnozí Bolivijci však dávají najevo, že opatření zavedená v rámci celonárodního stavu nouze přichází pozdě a vládu viní z dlouhé nečinnosti a neschopnosti reagovat. Na ulicích velkých měst spontánně vypukají demonstrace a protestní pochody a v La Paz a chudém a zanedbávaném El Altu se spekuluje o hrozbě nepokojů či násilných střetů; do některých zdejších čtvrtí dosud cisterny EPSAS vůbec nezajíždějí.

Právě v El Altu nespokojení občané dokonce ve čtvrtek na krátkou dobu zadrželi vládní emisary včetně náměstka ministryně životního prostředí Rubena Mendeze a jejich propuštění musela následně vyjednat policie.

Kdo za to může?

Bolívijská vláda se proti obviněním brání s tím, že hlavním viníkem bylo prezidentem již propuštěné vedení EPSAS, jež údajně jednalo "nečestně vůči veřejnosti" a přehlíželo svou zodpovědnost v oblasti plánování a prevence, jak se vyjádřila ministryně životního prostředí Alexandra Moreirová.

"Ze strany funkcionářů EPSAS došlo k nezodpovědnému a těžko odpustitelnému zanedbání povinností," prohlásila mimo jiné ministryně a dodala, že svůj díl zodpovědnosti nese i státní regulátor, který vládu včas neinformoval o vážnosti situace.

Kritici vlády nicméně upozorňují na to, že Moralesova administrativa se nemůže vyvinit ze zodpovědnosti za kroky předchozího vedení EPSAS, když jej dosadila a předtím v roce 2007 tuto původně soukromou společnost zestátnila.

Faktem je i to, že Bolívie o problémech s kritickým nedostatkem vody věděla dlouho dopředu. Například studie publikovaná v roce 2010 v časopisu Global Change Biology varovala před katastrofickým suchem, hrozícím zasáhnout La Paz a okolí, a ke stejnému závěru dospěla zpráva Rozvojového programu OSN (UNDP) vydaná před třemi lety.

Bolívijská vláda celá léta ignorovala upozornění na rekordní tání ledovců, zajišťujících drtivou většinu pitné vody v zasažených oblastech, neřešila ani kontaminaci spodních vod prostřednictvím velkoplošných těžebních aktivit. Obojí přispělo už začátkem roku k úplnému vyschnutí druhého největšího bolívijského jezera Poopo a k vysychání slavného jezera Titicaca.

Nejde ale zdaleka o výhradně bolívijský problém, přestože Bolívie je v současnosti asi nejhůře zasaženou zemí v oblasti. Experti odhadují, že globální změny klimatu budou mít negativní dopady mimo jiné ve formě extrémního sucha na obrovskou část Latinské Ameriky, což už v tuto chvíli pociťuje kromě Bolívie třeba sousední část Peru, kde sucho doprovází rozsáhlé požáry, západ Paraguaye a amazonské oblasti Brazílie. Již loni extrémní sucho ochromilo část největšího jihoamerického města São Paulo.

Bez časného hledání efektivních a dlouhodobých řešení tohoto problému na regionální i globální úrovni může být dnešní bolívijská krize pouhou předehrou mnohem větší katastrofy, týkající se desítek nebo rovnou stovek milionů lidí.