Destrukce je však mnohem rozsáhlejšího charakteru, týká se velké většiny významných památek na území těchto států v zásadě bez ohledu na to, jestli jsou původem mezopotamské, staroperské, křesťanské, anebo přímo arabské, včetně islámského náboženského umění a architektury.

Cílená i zcela náhodná likvidace nějakým způsobem postihla všechny historické a kulturní etapy, jimiž tyto státy prošly a v jejichž kolébce se zmíněné státy často nacházely. 

Pro příklad - všech šest lokalit zařazených na seznam světového dědictví UNESCO v Sýrii bylo buď úplně zničeno nebo alespoň brutálně poškozeno. Týká se to mimo již zmíněné Palmyry třeba nejzachovalejšího křižáckého hradu Krak de Chevaliers, starověkého hlavního města římské Arábie Bosra či umajjovské Velké mešity v Damašku i v Aleppu.

Jen o něco lepší je situace v Iráku, kde válka zanechala nesmazatelné stopy na starověkých městech Hatra a Aššúr a přímo ohrozila šíitské svaté město Samarra. V Jemenu zase trpí desítky slavných středověkých domů postavených před 11. stoletím, jež zdobily hlavní město San'á, a letos v létě byla zcela zničena mešita proroka Šuajba z 9. století stojící na nejvyšší hoře v zemi.

Dějiny civilizace v troskách

Zmíněné případy se přitom týkají pouze skvostů zařazených na seznam světového dědictví a měly by sloužit jako pouhá ilustrace těžko představitelných ztrát na kulturním a historickém bohatství celého regionu.

Popelem lehly tisíce stran vzácných a nikdy nedigitalizovaných rukopisů, poškozeny a zničeny byly stovky kostelů a klášterů z počátků křesťanského náboženství, středověké pevnosti, citadely a městská centra. Ztraceny byly desítky let usilovné práce archeologů a historiků včetně jimi nalezených artefaktů, často rozkradených z muzeí a nyní pokoutně rozprodávaných po celém světě.

Významnou část této destrukce mají na svědomí extrémistické skupiny, vyznávající zákaz zobrazování a toužících zničit připomínky kultur "neznabohů". Teroristé z tzv. Islámského státu jsou samozřejmě nejaktivnější a nejzločinnější z těchto skupin, ačkoli se inspirovali podobně smýšlejícími bojovníky afghánského Talibanu a malijského Ansar Dine - své řádění si dokonce nahrávali a následně se jimi chlubili na sociálních sítích.

Památky na jimi dobytém území v mnoha případech úplně vymazali z povrchu zemského pomocí výbušnin a buldozerů, ve šťastnějších případech je využívali jako úkryty a skladiště.

"Z mého kostela si udělal Islámský stát místo na výrobu min a bomb," popsal kněz Yacouba Bowi osud kostela Mar Gorgis v iráckém městě Karakoš. Stalo se tak ale teprve poté, co islamisté usekali hlavy sochám, rozbili fresky a obrazy spolu s dalším vybavením kostela zapálili. Z dalšího kostela ve městě se pak stala cvičná střelnice pro islamisty.

S podobným gustem stále mocná organizace Al-Káida v Jemenu útočí na hroby súfijských světců ze 12. století, jež označuje za nebezpečné symboly polyteismu, přestože se jasně jedná o součást islámské tradice. Menší skupiny extrémistů v zemi kdysi Římany zvaná "šťastná Arábie" (Arabia Felix) rabují a vypalují místní kostely, synagogy a nastražují výbušniny do mešit konkurenční větve islámu.

Ničitelé z vládních jednotek

Nicméně zdaleka ne všechnu zkázu kulturního bohatství Sýrie, Iráku a Jemenu je možné přičíst na vrub islámským extrémistům. Stejnou vinu na ní nesou prakticky všechny zúčastněné strany konfliktu.

Zatímco povstalci nemají nejmenší problém schovávat se ve vzácných architektonických dílech, vládní síly si zpravidla neberou servítky s tím tato místa ostřelovat a bombardovat. To postihlo hrad Krak des Chevaliers v Sýrii, který se kvůli svému strategickému postavení stal základnou protivládních rebelů.

Při dvouletém dobývání nasadila syrská armáda dělostřelectvo i letectvo a nenávratně se jí podařilo poškodit křižáckou kapli ze 12. století, středověké opevnění a další části hradu. Není ani žádné tajemství, jak se bombardování a ostřelování syrské armády (a spojeneckého ruského letectva) během dlouhého obléhání povstalců podepsalo na stavu měst Aleppo a Homs.

Chování vládních a provládních sil zde nepřineslo jen humanitární, ale i kulturní katastrofu, která proměnila syrské středověké perly v doutnající ruiny podobající se Berlínu na konci 2. světové války.

Pár statečných

Díl viny nakonec zprostředkovaně nese i Západ, podporující politicky, finančně a vojensky nekončící kampaň států Perského zálivu v Jemenu. Převážně vzdušné tažení vedené Saúdskou Arábií si vyžádalo na deset tisíc životů civilistů a vedlo k rozbombardování historických center ve městě San'á a Sa'ada. Odhaduje se, že válce v Jemenu dosud padlo za oběť nejméně 75 objektů velkého historického významu.

Organizace UNESCO samozřejmě situaci ve zmíněných zemích dlouhodobě sleduje, upozorňuje na ni a ostře reaguje na každou novou zprávu o zničení vzácného objektu či díla. Generální ředitelka Irina Bokova například již dlouhodobě apeluje na saúdskou vládu, aby své vzdušné útoky nezaměřovala na jemenská historická centra. Jak upozorňuje, má na to všechny potřebné naváděcí technologie, mimochodem dodané spolu s municí nejčastěji ze Spojených států, Velké Británie a Francie.

Naposledy 3. září letošního roku po útoku na mešitu proroka Šuajba označila chování arabské koalice za "přímý útok proti historii a identitě místních obyvatel, jenž nepříznivě ovlivní společnost na dlouhá léta dopředu" a dodala: "Toto bezduché násilí musí okamžitě skončit." Leč nic takového se neděje.

Výzvy organizace UNESCO a ostatních světových i lokálních organizací rozhodně nevedly k zastavení konfliktu, i když nezůstaly zcela bez odezvy. Před dvěma týdny vlády Francie a Spojených arabských emirátů v Abú Zabí oznámily vytvoření fondu na ochranu a obnovu ohrožených památek ve světě, který by měl disponovat prostředky ve výši sto milionů dolarů.

Nejvýznamnější úlohu při pokusech o ochranu kulturních a historických památek ale stále hrají a budou hrát iniciativy neziskových organizací a odvážných jednotlivců přímo na místě, jako je třeba Asociace na ochranu syrské archeologie (APSA).

Tato skupinka mladých akademiků, archeologů a dobrovolníků ze svých vlastních prostředků a ve svém volném čase vynakládá ohromné úsilí na ochranu památek před vandalismem, rabováním a poškozením procházejícími vojsky a milicemi. Dokud brutální válečné konflikty neskončí, jsou to právě tito lidé, jejichž každodenní práce ovlivní, co se podaří zachránit pro příští generace.