S odhadovanými šedesáti miliony mrtvých je druhá světová válka nejkrvavějším ozbrojeným konfliktem v dějinách. Začala útokem německých jednotek na polskou posádku na poloostrově Westerplatte u Gdaňsku a trvala 2194 dní - od 1. září 1939 do 2. září 1945. Postupně se do ní zapojilo na sedm desítek zemí.

(Následující text původně vyšel na stránkách Tiscali před rokem. Vydáváme ho znovu u příležitosti nedělního 80. výročí napadení Polska nacistickým Německem.)

Psal se konec srpna 1939. Britka Clare Hollingworthová žila v Katovicích, sotva pár dnů působila jako novinářka pro Daily Telegraph a přesvědčila britskou ambasádu, ať jí půjčí vůz k cestě do Německa, kde by nakoupila i alkohol a léky, tehdy v Polsku nedostupné.

Když se 28. srpna vracela zpátky, učinila zásadní objev. Při pohledu do údolí si totiž všimla maskovaných německých tanků, jejichž zakrytí částečně nadzvedl vítr. Při bližší prohlídce zjistila, že podél polské hranice stojí stovky dalších bojových vozidel a spousta německých vojáků. Text s názvem Tisíc tanků shromážděných na polské hranici. Deset divizí je prý připraveno k rychlému útoku byl první, který avizoval to, co se o pár dnů později opravdu stalo.

I o tom pak britské velvyslanectví ve Varšavě informovala právě Hollingworthová. Když ji nevěřili a tvrdili, že se "stále vyjednává", vystrčila v Katovicích sluchátko z okna, aby na druhém konci drátu slyšeli, že má pravdu.

První zpráva, kterou pak britská vláda obdržela o útoku, bylo právě svědectví sedmadvacetileté reportérky, někdy přezdívané jako "sólokapr století".

Víza pro Čechoslováky

Hollingworthová se zahraniční zpravodajkou Daily Telegraph nestala jen tak. Na vedení redakce totiž udělala dojem už svým předchozím působením při humanitární organizaci v Polsku, kam přijela v roce 1938 se svým prvním manželem. Pomohla více než dvou tisícovkám Čechoslováků ze Sudet a po březnové okupaci i z dalších českých oblastí, odkud prchali před nacisty.

Když vypukla válka, Hollingworthová ještě nějakou dobu působila v Polsku, načež roku 1940 vyrazila do Bukurešti. Tady mimo jiné podávala zprávy o nucené abdikaci krále Karla II. Později vyprávěla, že její práce byla v Rumunsku dost nepopulární, jednou ji dokonce ze země vyhodili, ale domohla se nového víza, aby zde mohla působit dál. A stala se také hlavní aktérkou jedné hořce komické příhody.

Jednou totiž jen taktak unikla zatčení - doslova díky tomu, že byla nahá. Poté, co ve svém pronajatém bytě vyšla z koupelny, spatřila před domem lidi, kteří si pro ni přišli. Zalhala tedy, že nemá žádné oblečení, protože spoléhala na to, že ven ji bez něj nevyvedou. Načež rychle kontaktovala jednoho ze svých přátel, který jí pomohl.

Velkou část války později strávila na severu Afriky, kam odjela roku 1941, a později psala například o bojových akcích pod vedením Dwighta D. Eisenhowera. V Africe jednou o fous unikla nacistům, jejichž hlasy ji probudily během nocování v poušti. Později popsala, že si jí naštěstí nevšimli.

Ostatně vynikala prý neobyčejnou odvahou, v 80. letech dokonce jedné novinářce řekla, že postrádá svištění kulek kolem uší. Nebála se jít za hranici a drzost jí nechyběla, což bylo důležité i vzhledem k tomu, že válečné reportérky to měly za druhé světové mnohem náročnější, než jejich mužští kolegové. Obtížně dostávaly oficiální akreditace a praly se s omezením vstupu do míst, kam novináři jinak směli.

Neustálé nebezpečí

Do obzvlášť dramatické situace se Hollingworthová nicméně - poněkud paradoxně - dostala také nedlouho po válce. Ona a její tehdejší partner Geoffrey Hoare byli 22. července 1946 mezi přeživšími po útoku sionistické militantní organizace Irgun na hotel Krále Davida v Jeruzalémě. Ten byl sídlem orgánů britské mandátní správy v Palestině a výbuch v budově, kterou teroristé podminovali, nepřežilo 91 lidí. Jedním z iniciátorů akce byl Menachem Begin, pozdější premiér Izraele. Hollingworthová mu prý o mnoho let později při setkání odmítla podat ruku.

V 50.letech vyměnila svou káhirskou základnu za Paříž, začala psát pro The Guardian a působila jako reportérka z bojů v Alžírsku, kde navázala kontakty s Národní osvobozeneckou frontou. K tomu se váže historka z roku 1962, kdy svou duchapřítomností zachránila jednoho ze svých kolegů. Místní rebelové se totiž pokusili unést novináře Daily Telegraph Johna Wallise. Clare, která to zpozorovala, okamžitě zburcovala ostatní novináře poblíž, kteří se následně pokusili nacpat k únoscům do džípu s tím, že "přece nemohou zabít všechny". Zřejmě překvapení rebelové nakonec nebohého "skorozajatce" pustili.

O rok později pak Holingworthová odhalila také Kima Philbyho jako sovětského agenta. Stalo se tak poté, co v Bejrútu nepřišel na akci a ona se během takřka detektivní práce dopátrala, že odjel do Ruska, když si na lodi vyměnil místo s opilým námořníkem. Její nadřízení v The Guardian se dlouho obávali článek vydat a nakonec tak učinili pouze ve zkrácené podobě. Jenže reportérka, jíž nevěřili, měla pravdu.

Holingworthová byla nakonec i ve Vietnamu. Málem ji zde zabil odstřelovač a už na počátku prý patřila k těm, kdo předvídali, jak celý konflikt nakonec skončí. Právě během svého působení ve Vietnamu také - prý dost výjimečně - požádala o volno, a to když onemocněl její milovaný manžel.

Hollingworthová byla vdaná dvakrát. Prvního muže Vandeleura Robinsona si vzala v roce 1936, přišla s ním do Polska a nakonec se vzájemně odcizili během druhé světové války. Jejím druhým manželem byl taktéž novinář, zmíněný Geoffrey Hoare. Zemřel právě v roce 1965 - nedlouho poté, co se Hollingworthová vrátila z Vietnamu na dovolenou. Jeho ztráta ji zdrtila. To, že ji šéf brzy po pohřbu poslal do akce, prý byla jedna z největších laskavostí, kterou pro ni kdy kdo udělal.

S Asií pak novinářka spojila i poslední období svého života. V 70. letech začala pracovat opět pro Daily Telegraph jako korespondentka v Číně a nakonec zakotvila v Hongkongu, kde také 10. ledna 2017 ve věku 105 let zemřela. Ve stáří už měla vážné potíže se zrakem, ale až do sklonku života prý dáma, která patří k legendám žurnalistiky, potřebovala pravidelně slyšet zprávy a vědět, že má po ruce svůj pas.