Byl to okamžik, kterým se říká historický: 28. června 1919 podepsali zástupci vítězných mocností na francouzském zámku ve Versailles mírovou smlouvu s poraženým Německem – první a nejdůležitější ze série smluv, které měly udělat tečku za první světovou válkou.  

USA, Spojené království, Francie a Itálie v nich vytyčily nové hranice, potrestaly původce války a pokusily se vybudovat systém, který by dalším válkám zabránil.

Později se však ukázalo, že versailleská tečka za válkou byla ve skutečnosti dvojtečkou, po které následovala ještě větší a ještě strašnější válka.

Versailleský mír vydržel pouhých 20 let.

Ponížené Německo

Podmínky Versailleské smlouvy vůči Německu byly tvrdé. Francie chtěla mermomocí odplatu. Předseda její vlády Georges Clemenceau dával najevo, že touží po tom, aby Německo ponížil, vojensky, politicky a ekonomicky zlomil.

Smlouva z Versailles vycházela zejména z francouzských požadavků. Německo v ní bylo označeno za pachatele největších škod a hlavního viníka války.

Proč právě Německo, a ne Rakousko? Historici to vysvětlují jeho rivalitou s Francií a také tím, že Německo bylo ekonomicky i politicky silnější než Rakousko.

Německo připravila smlouva v Evropě o třináct procent území, zbavila ho kolonií v Tichomoří a Africe. Němci museli odzbrojit a dodávat vítězům uhlí, odevzdat jim stroje, průmyslové výrobky i hospodářská zvířata.

Na zámku ve Versailles se vítězné mocnosti rovněž dohodly, že Německo bude platit válečné reparace. K tomu vytvořily komisi, která v roce 1921 stanovila výši reparací na 269 miliard zlatých marek, ekvivalentu 96 tisíc tun zlata.

Kartaginský mír

Proti tvrdým podmínkám míru pozvedl hlas jeden z nejvýznamnějších ekonomů dvacátého století John Maynard Keynes, který na konferenci ve Versailles zastupoval britské ministerstvo financí. Dohodu nazval "kartaginským mírem". (Kartágo se po porážce od Říma muselo vzdát všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a ve splátkách rozložených do 50 let splatit 262 tun stříbra. Římský konkurent tak byl zničen.)

Keynes naléhal na britského premiéra Davida Lloyda George, aby německé hospodářství bylo začleněno do otevřeného ekonomického systému Evropy. Zastával názor, že rozvoj obchodních vztahů oslabí vůdcovské snahy Německa.

V knize Ekonomické důsledky míru (The Economic Consequences of Peace, 1919) kritizoval Keynes Francouze, kteří neodolali pokušení zahojit se na účet poraženého rivala a vnutili Němcům tvrdé podmínky míru. Upozorňoval, že reparace budou pro Německo neúnosné. Předpověděl, že válkou zpustošená země kvůli nim začne tisknout inflační peníze, což vyvolá hospodářský rozvrat, nepokoje a nástup autoritářských vůdců.

Ve zmíněné knize napsal: "Troufám si tvrdit, že (německá) pomsta na sebe nenechá dlouho čekat." K tomu připojil výstrahu, že v důsledku rozvratu Německa může "utonout civilizace".

zdroj: YouTube

Historik Niall Fergusson napsal knihu Nešťastná válka (The Pity of War), v níž Keynesovi oponuje. Zastává v ní názor, že reparace nebyly pro Německo zdrcující a nebránily mu v ekonomickém rozvoji. Tím spíš, že byly postupně snižovány a jejich splatnost prodlužována.

(Nakonec Německo zaplatilo jen ekvivalent 23 miliard zlatých marek. Poslední splátku úvěru, který si ve dvacátých letech muselo na reparace vzít, uhradilo v říjnu 2010, dvaadevadesát let po své porážce.)

Reparace a územní ztráty se nicméně staly tématem, o kterém plamenně hovořil Adolf Hitler během zápasu o přízeň německých voličů. Ujišťoval, že jako kancléř nedovolí, aby Německo jakékoli peníze za válku platilo.

"Hitler se dostal k moci také proto, že národu slíbil, že tuto nespravedlnost (Versailleskou smlouvu) odčiní. Němci byli frustrováni a reparace se staly symbolem jejich ponížení," napsal v německém týdeníku Der Spiegel historik Gerd Krumeich, jehož specializací je první světová válka.

Skončilo to appeasementem

Pocit křivdy a ponížení zasel versailleský systém také v Rakušanech a Maďarech.

Rakousko-Uhersko se na sklonku války rozpadlo. Smlouva ze St. Germain ze září 1919 mu ponechala jen deset procent území. Z původní rakouské říše, v níž žilo 51 milionů lidí, zůstala titěrná rakouská republika s 6,5 miliony obyvatel.

Maďarsko přišlo na základě dokumentu podepsaného v červnu 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles o dvě třetiny území z dob Rakouska-Uherska a více než tři miliony Maďarů se ocitly za hranicemi země. Trauma ze ztráty uherských zemí Maďaři nepřekonali dodnes.

Vítězné mocnosti, zejména Francie, zvolily po válce vůči poraženým tvrdý přístup. Jenže polevily. Když Německo nesplácelo reparace a začalo zbrojit, nebyly schopny podmínky Versailleské smlouvy prosadit.

Hitler se toho dovtípil a v březnu 1936 vydal německé armádě rozkaz obsadit Porýní, které mělo podle Versailleské smlouvy zůstat demilitarizováno. Francie a Británie se zmohly pouze na diplomatické protesty.

Poté zahájili Francouzi a Britové politiku usmíření s Německem, a zejména politiku ústupků, známou pod názvem appeasement. Jejím důsledkem byla mnichovská dohoda, která vedla k zániku Československa a uspíšila nástup druhé světové války.

… a na konec poučení

Versailleská smlouva byla důležitá i pro nový stát na evropské mapě – Československo. Potvrzovala jeho hranice s Německem i Rakouskem. Jenže nezaručovala jejich neměnnost.

Článek 86 Versailleské smlouvy zavázal Československo přijmout všechna opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území. A právě tento článek mocnostem usnadnil nátlak na československou vládu, která se podvolila jejich diktátu a v září 1938 postoupila československé pohraničí Německu.

Špatné zkušenosti s Versailleskou smlouvou a vědomí vlastních chyb přiměly vítězné mocnosti po druhé světové válce k tomu, aby svolily s vysídlením Němců z pohraničí. Na druhé straně byli vítězové vůči Německu vstřícnější, když dali přednost usmíření před trestem. Dohodli se, že Němce, ani jejich spojence, nebudou drtit reparacemi jako po válce první a zapojí je do mezinárodní ekonomiky.

Západní část poraženého státu pak rychle povstala z popele. Fungovala jako ekonomický motor západní Evropy.

Evropa se z Versailles poučila. Naštěstí.