Ačkoliv později žili v Amsterdamu, pocházeli Frankovi z Německa. Anne, celým jménem Annelies Marie Franková, a její o tři roky starší sestra Margot přišly na svět ve Frankfurtu nad Mohanem.

Emigrovali rok po nástupu nacistů. Otec Otto Frank dostal práci v Amsterdamu, a zatímco jeho žena Edith s dcerkami po nějaký čas žila u příbuzných v Cáchách, zařídil, aby za ním do sousední svobodné země mohli odejít i jeho blízcí.

Margot začala navštěvovat v Amsterdamu školu, Anne rodiče zapsali do Montessori školky. Když povyrostla, byla známá tím, že neustále něco psala, ačkoliv obsah svých poznámek skrývala, a tuze ráda četla. Margot měla nadání především na matematiku, výborné studentky byly obě. Ostatně Otto Frank, který v Nizozemsku podnikal, na dobré školní výsledky prý tuze dbal.

Zatímco Margot byla spíš klidné povahy a měla blíže k matce i k židovské víře, Anna byla živelnější a svéhlavější.

Pokusili se dostat do Ameriky

Pak přišel tragický rok 1940, Nizozemsko okupovali nacisté a rodina se opět ocitla v nebezpečí. Dívky musely opustit dosavadní školu a přestoupit do židovského lycea. Otec se snažil opatřit víza do Spojených států a s rodinou vycestovat, ale žádosti se mu nepodařilo vyřídit.

Aby zachránil firmy, v nichž působil, před konfiskací nacisty, nechal společnosti a podíly převést na své přátele. Otto Frank pak z firem stále dostával menší příjem, z něhož živil rodinu.

Samotný deník, do kterého si Anne později zapisovala, vlastně původně ani deníkem nebyl. Jednalo se o sešit na autogramy, který se jí zalíbil ve výloze. Anne ho dostala ke svým 13. narozeninám - krátce předtím, než se s rodinou odebrala do úkrytu. První deníkové poznámky do něj vepsala 20. června. Pojednávaly o řadě omezení namířených proti Židům žijícím v Nizozemsku.

Popsané roky v úkrytu

Rodiče s dcerami se ukryli o něco dříve, než plánovali. Již počátkem července totiž Margot dostala předvolání, což znamenalo jediné - transport do koncentračního tábora.

Snažili se vzbudit dojem, že svůj byt opustili ve spěchu, rozšířili zprávu, že odjeli do zahraničí. Pak se odebrali do úkrytu v domě na Prinsengracht.

Právě v prostorech firmy Opekta, kde Otto dříve pracoval, byl několik měsíců budován čtyřpokojový úkryt, v němž se nakonec po dva roky tísnilo osm lidí. K Frankovým totiž ještě přibyli Hermann a Auguste van Pelsovi se šestnáctiletým synem Peterem a v listopadu i třiapadesátiletý zubař Fritz Pfeffer.

Anniny zápisky jsou tísnivým a zároveň pozoruhodným svědectvím o extrémních podmínkách, v nichž žilo tolik povahově odlišných lidí bez přímého kontaktu s okolním světem.

Ten jim alespoň částečně zprostředkovávalo několik zaměstnanců firmy, kteří o lidech schovaných v přístavku věděli - sekretářka Miep Giesová, Victor Kugler, Johannes Kleiman a Bep Voskuijlová. S ní se Anne velice spřátelila a často si povídaly. Právě prostřednictvím Bep také Margot inkognito absolvovala dálkový kurz těsnopisu. V úkrytu pak nadále, v rámci možností, studovala i Anne, která lidi, kteří jim pomáhali, v deníku uváděla pod pseudonymy.

Zápisky reflektují mnohdy napjaté vztahy mezi lidmi, nejistotu a úzkost. Osazenstvo úkrytu přes den mluvilo jen šeptem, aby další zaměstnanci nepojali podezření. Anne však zaznamenala i pocity a nápady dospívající dívky. Sdílela pokoj s Pfefferem, což nebylo jednoduché. Problémy působil věkový i povahový rozdíl. Anne byla také spíš liberálnějšího ražení, podobně jako její otec, k němuž měla blíž než ke své matce.

V té době už také věděla, že chce být spisovatelkou a novinářkou, a přemítala nad tím, jak budou vzpomínat na tento úkryt roky po válce.

Poté, co byli prozrazeni...

Čtvrtého srpna, po anonymním telefonním udání, vtrhli do Opekty a následně i úkrytu policisté. Obě rodiny i Pfeffera zatkli, shromáždili cennosti, v úkrytu však zůstal deník, který později našla právě Miep Giesová.

Všechny osoby z úkrytu byly odvezeny do tranzitního tábora ve Westerborku, třetího září je transportovali do Osvětimi. Hermann van Pels byl hned po příjezdu zavražděn v plynové komoře, Edith, obě její dcery a Auguste van Pelsová vězněny v ženském bloku.

Fritz Pfeffer zahynul v listopadu 1944 v důsledku střevního onemocnění. Edith a její dcery rozdělili ještě na podzim. Dívky byly poslány do tábora Bergen-Belsen, zatímco Edith měla být zavražděna v plynové komoře, ale podařilo se jí uprchnout do jiné části tábora. V lednu zemřela na horečku a vyčerpání.

Auguste zahynula v březnu, není však jasné, za jakých okolností. Podle některých svědectví zemřela v transportu z tábora v Raguhnu do Terezína na tyfus. Podle jiného svědectví byla zabita. Peter přežil pochod smrti, zemřel 10. května 1945 v Mauthausenu, pět dnů po osvobození tábora.

Anne a Margot v Bergen-Belsenu onemocněly tyfem, ani jedna ze sester se už neuzdravila. Uvádí se, že Margot zahynula počátkem března, Anne o několik dnů později, přesná data nejsou známa. Přežil jen Otto Frank, který se v červnu 1945 vrátil zpátky do Amsterdamu. Miep, která byla po odhalení skrýše zadržena, ale nakonec ji jen šťastnou náhodou neuvěznili, mu předala deník. Válku přežila jak ona, tak i Bep, a také Victor a Johann, kteří byli internováni v koncentračním táboře.

Psala tak, jak to viděla

Otto Frank vydal deník dva roky po konci války. Zápisky pod názvem Zadní trakt vyšly v upravené podobě, některé pasáže byly vyňaty - například ty, v nichž Anna vystupuje kriticky vůči své matce, nebo poznámky týkající se úvah o sexu. Ostatně sama Anne překryla dva listy deníku hnědým papírem, a teprve nedávno se podařilo zjistit, co na nich bylo napsáno. Tedy pár sprostých vtipů a úvah o sexuální výchově a prostituci.

Otto Frank, který se později znovu oženil, zemřel v roce 1980 a originál deníku odkázal Nizozemskému státnímu ústavu pro válečnou dokumentaci. Odborníci dali deník přezkoumat, neboť od doby jeho prvního vydání bylo občas zpochybňováno, zda se jedná o autentické zápisky. Byla potvrzena jejich pravost. Později deník vyšel v kompletní podobě - více než půlstoletí po Annině smrti.

Bep Voskuijlová se po válce vdala a měla čtyři děti. Jedna z dcer dostala jméno Anne-Marie, právě po její mladé přítelkyni.

Dodnes není známo, kdo obyvatele úkrytu udal a jak se o nich dověděl.