Vyšší bere: Kupte si dvě věže, které zkrátily válku

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Na prodej je osamocený zbytek monumentální mostní stavby nadregionálního vojensko-historického významu. Tak nějak zní nenápadná nabídka jedné německé realitky, který v titulku upozorňuje, že jde o bývalý mostní pilíř Ludendorffova mostu v Erpelu. Teprve jen tak mimochodem se tu poznamenává, že jde o polovinu toho, co zbylo ze slavného mostu u Remagenu.

Slavný Ludendorffův most u Remagenu v březnu 1945

Slavný Ludendorffův most u Remagenu v březnu 1945,zdroj: Profimedia.cz

Jde o dvě věže jediného mostu přes Rýn, který se Spojencům podařilo koncem druhé světové války dobýt a o němž byl koncem 60. let natočen film Most u Remagenu, který měl - přinejmenším z českého pohledu - podobně zajímavou historii jako most sám.

Kudy most vedl

Mezi německým Erpelem na pravém břehu Rýna a Remagenem na levém břehu se most klenul přes řeku téměř přesně v severojižním směru. Stál daleko od všech větších dopravních tras. Ve skutečnosti totiž nikdy nesloužil a ani neměl sloužit civilní dopravě, protože byl postaven ještě za císaře čistě pro vojenskostrategické účely.

Trasa byla navržena už v roce 1912 a měla v případě války umožnit co nejrychlejší přesun německých jednotek a vojenských zásob do boje proti Francii. Součástí trasy byl vedle samotného ocelového železničního mostu přes Rýn i 383metrový tunel skrz Erpelskou skálu (Erpeler Ley). Samotný most byl dlouhý 398 metrů, vedly přes něj dvě kolejové trati a lávka pro pěší.

Dokončit celou plánovanou trasu se ale podařilo až ve druhé polovině první světové války, kdy už německé jednotky byly beztak daleko na francouzském území, a most i tunel tak už v podstatě nebyly potřeba. Na konci války pak paradoxně posloužily zcela opačnému cíli: V listopadu a prosinci 1918 tudy mířily statisíce vojáků ze západní fronty zpátky do těch částí Německa, které na základě podmínek příměří neměly být obsazeny vítěznými mocnostmi Dohody.

V době míru byl most k ničemu

Most se tak stal vlastně jakýmsi symbolem německé porážky, ale přesto – anebo možná právě proto – si ponechal jméno podle generála Ericha Ludendorffa. Právě on byl spolu s Paulem von Hindenburgem hlavním německým stratégem a faktickým vojenským diktátorem, a nesl tak hlavní odpovědnost za výsledek války.

V následujících letech se ukázalo, že most je pro civilní dopravu naprosto nevhodný. Mezi Francouzy obsazeným levým břehem a pravým německým jezdilo jen málo vlaků a ani po stažení cizích jednotek se na tom mnoho nezměnilo. Využívali jej především chodci, takže se stal vlastně jakousi největší a nejdražší lávkou všech dob. Zvlášť když byl - vzhledem ke svému významu a v duchu císařské tradice - opatřen čtveřicí mohutných obranných věží: po dvou na každém břehu. Konstrukce tak připomínala spíše pevnost než most, v každém případě se ale stala jedním z turistických symbolů Porýní.

Už v době plánování se počítalo se zbudováním zvláštních komor na trhavinu. Hned na začátku druhé světové války sem pak bylo umístěno více než půl tuny dynamitu, aby bylo možné most v případě útoku francouzských či britských jednotek vyhodit do povětří. Po úspěšném západním tažení wehrmachtu se ale zdálo, že už to nebude třeba, a tak se v červnu 1940 zase nálože odstranily a most se stal strategicky zcela bezvýznamným. Proto také nijak nevadilo, že byl na přelomu let 1944 a 1945 terčem spojeneckých náletů. Odříznout wehrmachtu ústupovou cestu na pravý břeh Rýna totiž bylo součástí tehdejší strategie vrchního velitele (a pozdějšího amerického prezidenta) Dwighta Eisenhowera. Nálety ale nebyly příliš úspěšné, a tak byl most ještě počátkem března 1945 víceméně netknutý.

Explodoval, ale zůstal stát

Americké a britské velení už se v podstatě smířilo s tím, že žádný ze čtyř desítek mostů přes Rýn neobsadí. Němci totiž mosty zpravidla vyhodily do vzduchu nejpozději v okamžiku, kdy se k nim Spojenci přiblížily.

Sedmého března po poledni to ale devátá americká obrněná divize přece jen zkusila a na most zaútočila, byť počítala s tím, že je připravený k odpálení. A také byl. Německý velitel jej sice před půl čtvrtou odpoledne nařídil vyhodit do povětří, ale v komorách byly tou dobou jen tři metráky slabší průmyslové trhaviny. Ozval se mohutný výbuch, ocelová konstrukce se nadzvedla, ale opět dopadla zpět na své místo. Byla poškozená, ale zůstala stát.

O čtyřicet minut později už se američtí vojáci dostali přes most na druhý břeh a zlomili německou obránu v obou věžích a u vjezdu do tunelu. Spojenci se tak zmocnili mostu přes Rýn - prvního a jediného. Poškozený most se ještě do večera podařilo provizorně opravit, aby unesl tanky, a během 24 hodin se přes řeku dostaly dvě kompletní brigády, celkem osm tisíc mužů.

Hitler pochopitelně zuřil a nařídil most zničit za každou cenu. Luftwaffe a dělostřelectvo pálily, co to šlo, ale nebylo to nic platné. Dokonce byla na most vystřelena i raketa V-2, ale minula cíl.

Dobytí mostu zkrátilo válku o několik týdnů

V následujících téměř deseti dnech se přes most dostalo na východní břeh devět spojeneckých divizí, čímž překonaly poslední obrannou linii třetí říše. Pak to konstrukce nevydržela a zřítila se, přičemž zahynulo 28 amerických vojáků. Tou dobou ale byly již přes Rýn postaveny mosty pontonové a bylo zajištěno předmostí.

Nečekaný úspěch spojenců v boji o Ludendorffův most zkrátil podle expertů válku v Evropě o několik týdnů. Po válce už most nebyl obnoven, koleje byly vytrhány a v polovině 70. let byly z řeky odstraněny i pilíře. Ze stavby se tak zachovaly jen dva páry masivních obranných věží na obou březích Rýna, které dnes spadají pod památkovou ochranu.

Stavby, které se nabízejí k prodeji, stojí na pravém břehu a nabízejí 457 čtverečních metrů užitné plochy. Podle realitky se už přihlásilo několik zájemců. Unikátní památka bude postoupena "nejlepší nabídce", kupujícího ovšem čekají vysoké investice do opravy objektu. Navíc sem nevedou inženýrské sítě, o topení nemluvě. Stavba by tak mohla být vhodná třeba pro umělce nebo historické spolky. Věže na remagenské straně již nyní využívá Muzeum míru.

Šéf muzea Hans Peter Kürten říká, že pro Německo bylo vlastně požehnání, že se Američanům podařilo na jaře 1945 most dobýt, protože by si válka jinak vyžádala mnohem více životů – zvláště pak na německé straně. Tam, kde se kdysi přes Rýn klenul mohutný, více než třísetmetrový ocelový oblouk, dnes funguje jen malý přívoz pro chodce a cyklisty. A stačí to bohatě.

Natáčení filmu přerušil srpen '68

Koho by mrzelo, že už slavný most v reálu nikdy neuvidí, ten se může zajet podívat alespoň kousek od Prahy do Davle. Tamní most – mimochodem postavený už v roce 1904 - si totiž právě "zahrál" roli toho Ludendorffova ve slavném americkém válečném filmu Most u Remagenu. Stačilo k němu postavit kopie obranných věží, falešné koleje, slepý tunel – a kulisa byla hotová.

Natáčení exteriérů samozřejmě neuniklo bdělému oku komunistických pisálků. Hořce komicky tak působí fakt, že tehdejší východoněmecký tisk informoval o "amerických tancích nedaleko Prahy", což měl být důkaz bující kontrarevoluce v tehdejším Československu.

Však také mělo natáčení smutnou dohru, protože právě během něj došlo v srpnu 1968 k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Filmaři měli utrum a snímek se musel dotáčet v Itálii a v Německu.

Symbolicky tak vyznívají slova německého velitele v závěru filmu, když kvůli neuhájení mostu kráčí na základě Hitlerova rozkazu před popravčí četu. To se mimochodem natáčelo na zámku v Duchcově. "Naše nebo jejich?" ptá se, když jim nad hlavou přelétnou letadla. "Nepřátelská," zní odpověď. "Jenomže kdo je nepřítel?" povzdechne si důstojník v podání Roberta Vaughna. Pak zazní smrtící salva...

Tagy: most Německo zahraničí druhá světová válka nacistické Německo památky a architektura Remagen Most u Remagenu

Zdroje: vlastní,Die Welt