Místopředseda ČSSD Michal Šmarda se rozhodl, že už nechce být ministrem kultury, na kterého byl premiérem Andrejem Babišem navržen prezidentovi Miloši Zemanovi. Měsíce se táhnoucí záležitost s výměnou v čele ministerstva kultury se tak snad chýlí ke svému závěru, byť ještě není jasné, koho dalšího bude chtít sociální demokracie na tento post navrhnout a zda s ním hlava státu, případně premiér Babiš nebudou mít opět problém.

Zeman ale může být rád, že si prosadil svou a Šmarda ministrem nebude, a Babiš si pro změnu může oddechnout, že se věc vyřešila a už se jí dál nebude muset zabývat. Tím, že se starosta Nového Města na Moravě sám své nominace vzdal, usnadnil situaci i předsedovi sociálních demokratů Janu Hamáčkovi, takže to nemusel být on, kdo by zařadil zpátečku a ustoupil, nýbrž Šmarda, který tak vzal všechno na sebe.

I tak se však znovu potvrdilo, že ČSSD není schopná uspět ve sporu s prezidentem o to, kdo za ni má být ve vládě. Nedokázala to, když šlo o ministerstvo zahraničních věcí a Miroslava Pocheho, a podobně slabá se ukázala být v případě ministerstva kultury a Michala Šmardy. Výsledek je to smutný, a to zdaleka nejenom pro sociální demokracii.

Bohužel za situace, kdy ČSSD zjevně nechtěla odejít z vlády, a nebyla proto ochotná celou záležitost stavět tak, že pokud se Šmarda do určitého termínu ministrem nestane, práskne za sebou dveřmi, nebylo jiné řešení, než couvnout a podrobit se hlavě státu.

Kdyby se k takovému ultimátu strana uchýlila, Zeman s Babišem by sice ještě více křičeli, jak jsou sociální demokraté drzí, ovšem mělo by to mnohem větší smysl a bylo by to o dost důstojnější než skoro tři měsíce čekat, lavírovat a nakonec vše nechat na Šmardovi, aby to vzdal, a prohra ČSSD tak šla za ním, a nikoli za Hamáčkem a jeho partají. K tomu, aby si sociální demokracie mohla klást ultimáta, by však musela být skutečně odhodlaná vládu opustit, což nebyla.

Výsledný dojem z Hamáčka a spol.

To, že ČSSD nechtěla kvůli svému místopředsedovi, ministerstvu kultury a tomu, že jí prezident brání mít v čele rezortu Šmardu (na němž se s premiérem dohodl Jan Hamáček už v červnu), obětovat svoje vládní působení, je rozhodnutí sociálních demokratů, na něž mají právo a které je legitimní.

Chtějí vládnout a mít vliv na podobu státního rozpočtu. Z pohledu jejich voličů, politického programu a hodnot, ke kterým se dlouhodobě hlásí, je důležitější bojovat za zájmy určitých společenských vrstev a ovlivňovat sociální politiku vlády, než dělat gesta a mířit do opozice kvůli pro ně ne úplně klíčovému rezortu a prezidentovi republiky, který si uzurpuje pravomoc vstupovat do výběru ministrů.

Na druhou stranu způsob, jakým sociální demokraté několik měsíců manévrovali a tvářili se, že by ve vládě kvůli Šmardovi mohli skončit, ale zároveň bylo vidět, že se celou věc snaží maximálně oddálit a vyhýbají se tomu, aby na rovinu řekli, kdy a za jakých přesných podmínek by Babišovu kabinetu dali sbohem, působí nanejvýš pokrytecky, zbaběle a alibisticky.

Zkrátka místo aby bez okolků přiznali, jak se věci mají, snažili se být za zásadové a neústupné a ve výsledku směřovali k něčemu, co je nebude bolet, bude pro ně maximálně pohodlné, a kromě toho to nebude vypadat jako jejich přímý ústupek. Takže výsledný dojem z Hamáčka a spol. je snad ještě horší než z Babiše a Zemana, u kterých se už tak nějak čeká, že mění názory a dělají to, co se jim zrovna hodí, a jejich argumentace je účelová a daná jejich momentálním zájmem.

"Rozhodnutí Michala Šmardy vzdát se kandidatury na ministra kultury respektuji a lidsky chápu, jakkoliv mě to mrzí," napsal předseda Hamáček na svůj twitterový účet. Těžko mu to věřit. Opravdu ho mrzí, že starosta Nového Města na Moravě svým krokem situaci odblokoval a umožnil jemu samotnému a sociální demokracii alespoň trochu zachovat si tvář?

Blbé hry a Hamáčkova úleva

Hamáčkovi se muselo ulevit, protože kdyby Šmarda nic neudělal, ČSSD a její předseda by se v tom dál museli plácat a vést spor o něco, o co se jim evidentně spor vést nechce. Hamáčkovo vyjádření jsou prázdná slova. Pokud ho Šmardovo rozhodnutí skutečně mrzí, měl udělat něco pro to, aby ho to mrzet nemuselo.

Rozhodnutí Michala Šmardy vzdát se kandidatury na ministra kultury respektuji a lidsky chápu, jakkoliv mě to mrzí.

— Jan Hamáček (@jhamacek) August 19, 2019

Šmarda z této peripetie sice vychází jako smutná postava, nakonec na tom ale nemusí být nejhůře. Příští rok chce kandidovat do Senátu a byla by škoda, kdyby na něj sociální demokraté do budoucna zapomněli. Přece jen mu nelze upřít, že díky němu jejich vládní angažmá pokračuje a že to byl on, kdo ČSSD zachránil před dalším úmorným sebeztrapňováním.

Vtipné je, že na tom hlavním se shodne Babiš i místopředseda sociální demokracie. Šmarda na facebooku píše: "Je potřeba začít opravdu pracovat a přestat hrát blbé hry." Pro premiéra od začátku nebyla výměna na ministerstvu kultury něčím, čemu by přikládal větší váhu. Žádné hry nehrál.

Jediný problém byl v tom, že se rozhodl nejít do konfliktu s prezidentem a nesnažil se donutit ho silou, aby Šmardu ministrem jmenoval. Když pochopil, že Zemana nepřiměje změnit názor, přidal se k němu a vyvinul tlak na ČSSD, a hlavně na jejího nominanta, aby nikam nevedoucí záležitost, která mu rovněž byla nepříjemná a která se strašně dlouho táhla, konečně smetl ze stolu. Toť vše.

Starosta Nového Města na Moravě Babišovi trochu křivdí, když mu vyčítá, že tři měsíce řešil problém, který by "každý starosta vyřešil za tři dny". A Šmarda k tomu dodává: "Kdyby se pan Babiš rozmyslel na začátku, mohli jsme si ušetřit tři měsíce zmatků." Předseda vlády pouze pod tlakem Zemana změnil strategii. Došlo mu, že ke změně stanoviska přiměje spíš ČSSD, případně Šmardu, než prezidenta. A v tom se nezmýlil, takže dosáhl svého a spor mezi sociální demokracií a hlavou státu, ke kterému se nikdy nehlásil jako ke svému sporu, vyřešil.

Nekonečné tahanice blížící se ke svému závěru

Babišovi je namístě mít za zlé to, že z vypočítavosti a s ohledem na to, že do budoucna je pro něj důležitější mít dobré vztahy se Zemanem než s ČSSD, nechtěl jít s prezidentem do konfliktu, a tím poškodil post premiéra, který zastává. Po příštích sněmovních volbách je docela dobře možné, že předseda hnutí ANO najde jiného koaličního partnera než jsou sociální demokraté. Je ale skoro vyloučeno, že by si poradil se znepřátelenou hlavou státu, která by mohla sestavením vlády pověřit prakticky kohokoliv a jmenovat ho premiérem.

Babiš tak udělal, co bylo v daný okamžik z jeho pohledu racionálnější, rozhodl se podle toho, kdo je silnější, a zatlačil na toho slabšího, u něhož usoudil, že ustoupí spíš. A nedbal přitom ústavních pravomocí jednotlivých aktérů. A sociální demokracii, pokud chce být ve vládní koalici, nezbývá než osud toho slabšího snášet. Ostatně musela s tím počítat, už když se rozhodla vstoupit do vlády vedené Babišem za situace, kdy je prezidentem Zeman.

To samozřejmě nemění nic na tom, že Babiš svým chováním znovu dokázal, že se na něj není možné vůbec spolehnout a že je ochotný kdykoli cokoli popřít a změnit názor, když zjistí, že něco jiného je pro něj výhodnější. Třebaže Šmardu již navrhl na ministra, začal na něj útočit a zpochybňovat jeho předpoklady vést rezort kultury.

V každém případě ani teď, když se zdá, že se tahanice kolem ministra kultury chýlí ke svému závěru, se nedá očekávat, že ve vládě mezi hnutím ANO a sociální demokracií nastane klid a harmonické soužití. Spory provázející jednání o rozpočtu na příští rok pokračují a také v ČSSD zřejmě jen tak neutichne část straníků, která by z kabinetu raději zamířila do opozice.

Zatím to asi k odchodu sociálních demokratů z koalice nepovede, ale časem se jistě objeví další konflikty, které vládní vztahy dále zhorší. A pokud se spojí například s debaklem strany v krajských volbách, a přitom půjde rozepře v kabinetu voličům prodat jako principiální spor o podstatu sociálnědemokratické politiky a odpůrci setrvání ve vládě toho využijí, může vše vyústit v opuštění koalice. Nyní to však není aktuální.