Ve většině zemí se třeba PET lahve ještě házejí... v lepším případě do třídicích kontejnerů, v horším případě do košů, popelnic, nedej bože do lesa – anebo se s nimi prostě zatopí v kamnech. Tu a tam se najde i kumštýř, který z nich poslepuje umělecký artefakt jako memento boje za čisté životní prostředí.

Kartony od mléka na zálohu?

Záloha na jednorázové obaly zase tak běžná není. Stačí se ale mrknout kousek za humna: v sousedním Německu jsou o pořádný kus dál. Zálohované tu jsou totiž nejen vícekrát použitelné skleněné lahve, ale právě i jednocestné PET lahve a plechovky. Rozdíl je jen v tom, že se už znovu neplní, ale recyklují a dále zpracují. A není vyloučeno, že na zálohu brzy budou i krabice od mléka a džusů a lahve od vína a lihovin.

Do plánovaného zákona o obalech by se něco takového mohlo podle Spolkové rady opravdu dostat. Tento orgán, který zastupuje spolkové země a je v podstatě něčím na způsob horní komory parlamentu, je totiž nespokojen s vládním návrhem příslušného zákona a žádá patřičné změny.

Tou hlavní je, že záloha na obal by se napříště neměla komplikovaně řídit podle velikosti a obsahu, ale podle typu obalového materiálu. Dosavadní regulace prý mezi spotřebiteli způsobuje zmatek a výrobcům umožňuje úhybné manévry.

Vždyť by to páchlo, namítají odpůrci

Jako obvykle se proti návrhu Spolkové rady postavili ti, koho by se změna nejvíce dotkla, a dávají dohromady argumenty, proč by nové řešení bylo špatné a nefungovalo. Tak třeba výrobci ovocných šťáv namítají, že se o tomto tématu diskutuje už dobrých 20 let a nikoliv bezdůvodně se od něj upustilo. Proč měnit zaběhnutý systém, když funguje?

Sdružení mlékárenského průmyslu je návrhem přímo zděšeno a doslova hlásí, že Německo na svou ekologickou politiku jednou zajde. Námitka zní, že by opatření zvýšilo náklady pro zemědělce, výrobce, a ve finále tedy i pro spotřebitele. O hygienických otázkách ani nemluvě. Víte, co udělají v horku takové zbytky mléka v nápojovém kartonu? Vždyť by to na odběrných místech v prodejnách smrdělo jako u popelnic!

Další argument zní, že automaty na vracení prázdných obalů nejsou na uvedené typy vybavené. Ono to totiž není jen tak. Mašina musí vedle příslušného tvaru a označení obalu rozpoznat i čárový kód, aby se koumákům z okolních zemí zabránilo v tom, že si budou přes hranici chodit do německých obchodů přivydělávat vracením obalů z domácí produkce.

Vinařská lobby se zase obává, že by navrhovaný systém ohrozil drobné vinaře. Zákonná povinnost brát recipročně zpět jakýkoliv obal stejného typu a vyplácet za něj zálohu by je neúnosně zatížil – finančně i materiálně. Co kdyby si třeba celé město usmyslelo, že od teďka bude chodit vracet lahve do místního malého rodinného podniku? Za jak dlouho by mu došly peníze?

Za požadavkem Spolkové rady stojí ty spolkové země, kde vládnou koalice sociálních demokratů a Zelených. Oni možná ani nevědí, co vlastně požadují, protože politikům často chybějí odborné znalosti, když jde o téma likvidace odpadu, říkají odpůrci.

Shrnuto a podtrženo: Kritici tvrdí, že by se náklady na likvidaci oproti nynějšímu systému žlutých kontejnerů (na plastové obaly, nápojové kartony a plechovky) zvýšily a ve finále by je nesly obchody a spotřebitel. Spolkové ministerstvo životního prostředí se k návrhu Spolkové rady zatím nevyjádřilo a na vráceném zákonu pracuje. Zda přijme navrhované změny, záleží na sociálnědemokratické ministryni Barbaře Hendricksové.

Zákonem chce spolková vláda vylepšit recyklaci. Kvóta na recyklaci plastových obalů by se do roku 2022 měla výrazně zvýšit z dosavadních 36 procent na 63 procent. U skla, papíru a kovu má příslušná kvóta dokonce dosáhnout 90 procent. Plánuje se dokonce zavedení nového typu kontejneru, který má být rozšířením toho stávajícího žlutého. V něm mají končit předměty, které sice nejsou obal, ale svým materiálem mu odpovídají - čili kovy a umělá hmota, jako jsou hrnce, pánve nebo dětské hračky.

Coffee to go – ale do hrnečku

Pokud jde o kelímky, nad těmi už se zamysleli třeba v Berlíně. Oblíbená káva "to go", kterou do sebe lijí ráno cestou do práce tisíce lidí, sice možná člověka hned z kraje dne nakopne, ale zároveň plní koše na odpadky k prasknutí papírovými kelímky.

Německá metropole proto navrhuje systém, jaký už nyní funguje například na vánočních trzích nebo na festivalech. Černý životabudič by se nenaléval do kelímků na jedno použití, ale do hrnečků, který by bylo možné odevzdat (a následně opakovaně použít) v jakékoliv provozovně, jež se do systému zapojí.

Kdyby se to povedlo, byl by Berlín celosvětově první metropolí, která by podobný systém prosadila. Kdo by na něj přistoupil, mohl by být odměněn třeba také slevou na kávu.

Od piva ano, od vína a kořalky ne

Mimochodem: proč jsou vlastně lahve od piva vratné, ale od sektu či vína nikoliv? U sektu je to čistě z bezpečnostních důvodů. Láhev musí vydržet pořádný tlak a mohou se v ní objevit drobné, ale o to nebezpečnější trhliny.

A víno či lihoviny? Tam je problém především s tvarem lahve, který není standardizovaný a v podstatě se dá říct, že co výrobce, to jiný tvar. Kdyby je obchody či dokonce drobní prodejci museli ze zákona vykupovat, vraceli by je pak často tisíce kilometrů daleko. A platit třeba prázdné lahvi od chilského či australského vína drahý výlet lodí přes oceán zpátky domů je přece jen značný luxus, který by vyšel dráž než její likvidace. Pozitivní ekologická bilance by tak byla pryč.

Třeba takové mexické pivo Corona urazí 18 tisíc kilometrů, než přistane na našich pultech. Aby se návrat obalu z ekologického hlediska ještě vyplatil, spočítali Němci jako kritickou hranici vzdálenost 750 kilometrů.

A jak dlouho vlastně trvá, než se odpad v přírodě rozloží? Igelitová taška (pokud to není ta samorozkládací) to zvládne za 25 let, plechovka možná už za 15, PET lahev a tetra-pak ale až za 100. A sklo? To možná nikdy...

U nás zatím nic

Ve většině zemí je záloha na jednocestné obaly věcí spíše neznámou. V USA platí v některých státech, v Evropě vedle Německa a Pobaltí především v severských zemích a hlavně ve Švédsku. Tamní systém je nejstarší a měl být původně vzorem i pro nás, když se tu – ještě za ministra Martina Bursíka – také uvažovalo o zálohovaných PET lahvích a plechovkách.

Nakonec se od toho upustilo a o důvody tradičně nebyla nouze: nutnost zavedení čteček kódů, aby se nevracely obaly koupené v jiné zemi, optické zdražení nápojů kvůli přičtení zálohy, komplikace pro malé obchody, které by musely zmíněné obaly vykupovat, i když jich třeba ani zdaleka tolik neprodaly.

Fakt ovšem je, že ekologické hledisko některé lidi k třídění do kontejnerů dostatečně nemotivuje. Kdyby ale za každou plastovou láhev dostali dejme tomu tři koruny, asi by se leckdo dvakrát rozmyslel, než by ji šoupnul do kamen.

I v Německu se norma koneckonců rodila těžce. Vedle tradičních vratných obalů typu lahví od piva, které jsou opakovaně používané, tu platí i záloha na jednorázové obaly - hovorově nazývaná plechovková záloha. Ta po počátečních zmatcích už 11 let činí jednotně 25 centů (sedm korun) a musí je brát zpět každý supermarket nebo větší obchod, který má zboží s daným typem obalu v sortimentu. Jinými slovy: Kdo prodává limonády v PETkách, musí vykupovat i plastové lahve od limonád, které třeba vůbec neprodává.

Neplatí to ovšem absolutně: třeba plastové obaly od kečupu, oleje, ovocných šťáv nebo dietních nápojů pro kojence zálohované nejsou. Výjimku mají rovněž kiosky a malé obchody do plochy 200 metrů čtverečních, ty však musí minimálně brát zpět obaly od značek, které sami prodávají. Poškození obalu není důvod pro to, aby se záloha nevyplatila - samozřejmě s výjimkou extrému, kdy jsou sešlapané natolik, že už nelze poznat, co to vlastně původně bylo – anebo když chybí etiketa a čitelný čárový kód.