Na podzim 2011 se mi ozval můj dlouholetý zdroj Libor Gregor, bývalý policista, který se po odchodu do civilu začal živit jako soukromý detektiv. Vylíčil mi, že soutěž na dvousetmilionovou rekonstrukci buštěhradského zámku má podle jeho informací- předem jistého vítěze – firmu Konstruktiva Branko. Chtěl se mnou zkonzultovat, jak má dál postupovat.

Přemýšlel, zda má podezření oznámit úřadům. Pražským státním zástupcům ani policistům však nevěřil. V jednu chvíli jsme dokonce dospěli k rozhodnutí, že o připravované tuneláži napíši článek. Nikoho sice nechytí za ruku, ale veřejné peníze zůstanou uchráněny. Možná. Oba jsme věděli, že je to špatná varianta.

Proto se nakonec Gregor rozjel na Nejvyšší státní zastupitelství do Brna. Pár dní na to se Gregorovi ozvali policisté, kteří do Prahy přišli z Ústeckého kraje a neměli tak na metropolitní politické kruhy vypěstované vazby. Přesto jsme tehdy nevěřili, že kauza může vyústit až v zatčení Davida Ratha. Zvlášť když byl chráněn poslaneckou imunitou a na svém úřadě zaměstnával několik bývalých policistů, kteří měli stále dobré kontakty v policejním sboru.

Já jsem mezitím schraňoval dokumenty. Získal jsem například projekt opravy zámku, a to jak jeho zmanipulovanou, tak původní podobu. Sepsal jsem seznam podezřelých. Vše jsem uložil do šuplíku a vytáhl až 14. května 2012, kdy byl David Rath zatčen s krabicí se sedmi miliony korun. Jeden z kolegů mi po zásahu v legraci řekl: "Kdybys Ratha varoval, mohl jsi být v balíku."

Mohl jsi být boháč…

Když se případ ocitl na titulních stránkách, měli jsme náskok a na serveru Lidovky.cz a v Lidových novinách jsme zveřejňovali původní zprávy. Díky tomu, že jsem se shodou náhod ocitl na samém začátku případu, jsem mohl takřka okamžitě vyloučit mýty, které kolem kauzy v zoufalství vršil David Rath.

Třeba tezi, že stíhání si objednal exministr vnitra Jan Kubice a Gregor posloužil pouze jako prodloužená ruka. Totiž: Gregor se s Kubicem – jemně řečeno – nikdy nemuseli, Gregor na něj dokonce svého času podal trestní oznámení. "Kdyby to bylo na politickou objednávku, tak se veřejnost nikdy nedozví, kdo to oznámil," glosoval to tehdy Gregor.

Pár dní po Rathově zatčení se přitom začalo jeho jméno veřejně skloňovat a on se musel čas skrývat. Pořídil jsem s ním tenkrát rozhovor, v němž se velmi ostře ohradil proti tomu, že jeho jméno uniklo z vyšetřovacího spisu. Vše se obrátilo proti němu. Mělo to přímý dopad na jeho rodinu i živnost. Přišel o klienty, kauza dostihla i jeho syna – měl problémy v zaměstnání.

Rathova pavučina

Další tři roky jsem případ sledoval a scházel se se zdroji, snažil se mluvit se všemi aktéry příběhu. Zpovídal jsem úředníky středočeského hejtmanství, stavaře i obchodníky se zdravotnickým materiálem. Některá svědectví posloužila pouze jako background, z některých vznikla unikátní interview. Projektant Vladislav Procházka, jemuž Rath a spol. říkali Padouch, kupříkladu popsal, jak odmítl podepsat předražený projekt.

Během tohoto rozhovoru jsem nicméně pochopil, že v téhle partii nejsou jen černé a bílé figury – Procházka podle všeho se skupinou léta spolupracoval a "na zadní" se postavil až při akci v Buštěhradě. Vyžádal jsem si přes dvě desítky soudních rozhodnutí z jednotlivých fází případu (některé z nich jsou dostupné on-line v naší digitální knihovně dokumentů), s pomocí zákona o svobodném přístupu k informacím jsem doloval dokumenty, které se vztahovaly nejen k samotnému případu, ale pomáhaly pochopit pavučinu vztahů, které v byrokratickém světě Rath uštrikoval.

Shromáždil jsem například přehledy jeho služebních cest i další podezřelé kontrakty na středočeském hejtmanství, které unikly policejní pozornosti. Mimo jiné jsme zkoumali, z čeho si Rathova spolupracovnice Johana Novotná pořídila luxusní byt za 12 milionů korun – bez hypotéky. Část policejních dokumentů jsem získal naprosto legální cestou – právě s pomocí infozákona. Vyšetřovatelé totiž například usnesení o zahájení trestního stíhání uložili na katastru nemovitostí, když nechali stíhaným zmrazit majetek.

Odposlechy? Chybí kontext

Především péčí advokátů a poslanců z mandátového výboru, kteří při rozhodování o Rathově imunitě nahlédli do spisu, se začaly v médiích objevovat útržky odposlechů, kteří policisté při vyšetřování pořídili. Pochopitelně i můj tým se je snažil získávat a postupně je i uveřejňoval.

Víc mě ale zajímal příběh – okolnosti, za nichž byla odposlechnutá slova vyřčena. Nakonec jsem měl možnost prostudovat si přepisy odposlechů, výpovědi svědků a další důvěrné policejní protokoly. V soudní síni jsem sledoval videozáznamy ze zatýkání a poslouchal stěžejní pasáže odposlechnutých hovorů.

Bez znalosti kontextu však uniklé odposlechy často nedávaly smysl, případně umožňovaly divoké výklady. Příklad? Kateřina Pancová a Petr Kott, Rathovi nejbližší spolupracovníci, se v odposlouchávané kanceláři bavili o tom, že by měli jít překontrolovat „satelity“ na střeše nedaleké základní školy. Z jejich slov bylo znát, že se bojí policie. A proč zrovna půda školy?

Později jsem na to přišel: vyšetřovatelé na půdu namontovali takzvaný převaděč, který přenášel signál ze štěnice v kanceláři do policejní centrály. Celou operaci přitom „vykecala“ ředitelka školy. Detaily rozsahem ojedinělé kauzy jsem postupem času rozebíral s řadou státních zástupců a policejních důstojníků všech útvarů, které se kdy do případu zapojily. Pokoušel jsem se co nejpřesněji popsat metody policejní práce.

Pro představu: díky těmto kontaktům jsem mohl rozporovat Rathovo tvrzení, že v jeho kauze šlo o bezprecedentní masivní nasazení prostorových odposlechů. Jak jsem zjistil, štěnice byly jen tři. Víc techniky vyšetřovací tým nedostal. Jedna byla v kanceláři Kateřiny Pancové, druhá v její kuchyni a třetí v její domácí pracovně. Část poznatků jsem po zralé úvaze přesto nezveřejnil.

Ty nejdelikátnější technické finesy skrytého vyšetřování jsem záměrně nepoužil, abych neztížil rozkrývání dalších případů. I tak mi však část policistů vyčítala, že jsem v knize až příliš poodhalil způsoby jejich práce.

Kde začíná privátní zóna?

Několikrát jsem musel řešit otázku, zda již nezacházím do zcela privátní zóny a v odposleších nezveřejňujeme intimnosti, které s případem nesouvisejí. Příklad: Kott své partnerce Pancové líčil svůj plán na následující den slovy: "Já udělám ten nákup, přijedu domů, voholím si ptáka, cha cha, spočítám tam něco." Pancová však neodpovídala, a proto znova zopakoval: "Hele to je program, viď? Ráno jedu na rentgen, aby mi prohlídli prdel, pak nakoupím, pak si voholím ptáka, rozdělím dvanáct mega, che."

Policisté odposlech do spisu zařadili především kvůli "rozdělování dvanácti mega". Zmíněnou pasáž jsme přesto ve zpravodajství nepřetiskovali. Tedy až do okamžiku, kdy zazněla u soudu a Kott vydal jedno z mála prohlášeních. "Má to ukázat, jak jsme amorální!" vykřikl tehdy málem. Podle některých komentátorů měli vyšetřovatelé z odposlechů části věnované zkrášlování Kottova ohanbí vystříhat.

Obhájci v čele s Rathem zase trvali na přehrávání kompletních, nesestříhaných odposlechů. Aby je nikdo nemohl manipulovat…

Nebyla to jediná pochybnost, kterou jsem nad přepisy odposlechů zažíval. Třeba když se Kott s Pancovou doma pohádali a vsadili se o milion. O milion korun. Přímo s kauzou to nesouviselo, ale v které domácnosti se běžně sází o milion? Anebo když Kott přinesl domů miliony v kufříku a Pancová mu po přepočítání bankovek připomínala, ať neopomene uplatnit stokorunový slevový kupon v supermarketu.

Ve zpravodajství jsme tyto "hlášky" nepoužili. Pracoval jsem s nimi teprve až v knize. Tam podle mého přesvědčení patřily, neboť vypovídaly o jejich motivaci, o vztahu k penězům… Zkrátka jasně ukazovaly morální kvality lidí, kteří přerozdělovali veřejné peníze. Často hlavně do svých kapes.

Správný čas na knížku

Poslední dilema, které mě čekalo, bylo načasování knihy. Tím, že se případ táhl přes tři roky, veřejnost začala být skandálem unavená a osudy bývalého hejtmana a poslance zmizely z titulních stran. Knížku jsem mohl vydat už během vyšetřování – tak, jak to ostatně učinila kolegyně Sabina Slonková, která v knize Spis Rath přetiskla především přepisy odposlechů.

Chtěl jsem se ale vyhnout situaci, kdy by knihu obžalovaní využili ve svůj prospěch a tvrdili by, že se snažím ovlivnit probíhající soud. Operace Rath proto vyšla až po prvoinstančním rozsudku, kdy již – právní řečí – "všechny důkazy byly provedeny".

Radek Kedroň

Autor je bývalým vedoucím serveru Lidovky.cz. V současné době šéfuje zpravodajskému webu Českého rozhlasu. V srpnu 2015 vydal knihu Operace Rath. Pohled do zákulisí vyšetřování