• Předsedou Zelených jste se stal po volbách, kdy strana získala nejhorší výsledek od roku 1998. Vnímáte to opravdu tak, že jste se do čela Strany zelených dostal v dobách, které jsou pro ni nejtěžší za posledních dvacet let?

Situace v době přebírání strany byla jednoznačně nejhorší od jejího založení. Za tu dobu byli Zelení dvakrát v Poslanecké sněmovně. Horší bylo, že za všech mých předchůdců, Beránkem počínaje, byla strana totálně rozdělena na lidi kolem environmentálního proudu, kteří byli středovější, a na ty kolem sociálního proudu, kteří byli levicovější. Ale nejhorší bylo, že uvnitř strany probíhala občanská válka. Bylo to už za Bursíka, když si vzpomenete na teplický sjezd, v menší míře za Lišky.

Bohužel tato dvě křídla spolu neuměla mluvit a členové předsednictva se přehlasovávali 4:3 nebo jiným poměrem. Tohle byl úplně první úkol a myslím si, že se ho konečně podařilo zvládnout, protože předsednictvo rozhoduje konsensem. V podstatě hlasujeme, jenom když potřebujeme usnesení, ale hlasování jsou 7:0.

Hodně tomu pomohlo, že strana má teď program, za kterým si stojí. Program uznávají jak lidé, pro které je důležitější životní prostředí, tak ti, pro které je významnější sociální oblast, nebo lidé, kteří ve Straně zelených jako straně, které zásadním způsobem záleží na demokracii, svobodě a rovnosti příležitostí, vidí spásu Evropy.

• Takže myslíte, že tuhle občanskou válku, jak jste to popsal, která dvacet let nebo dlouhou dobu Zelené paralyzovala, se podařilo zažehnat?

Dvacet ne, ale měla takové vrcholy. Začalo to zhruba příchodem Patočky a Beránka. Lidé pochopili, že pokud půjdou dál touto cestou, bude to končit pořád u jednoho procenta.

• Zmínil jste program. Jestli se nepletu, je to stále stejný dlouhodobý program, který vznikl už za vedení Matěje Stropnického.

Ano, ale ten program byl právě v podstatě poslední bitvou, která musela skončit buď dohodou, anebo drtivou porážkou jednoho z křídel a skončila dohodou a schválením programu sjezdem. Političtí analytici ho opakovaně označili za jeden z nejkvalitnějších programů, který vůbec po revoluci vznikl. Takže pevně věřím, že strana se ho drží a bude držet, a myslím si, že na nějakou dobu to máme vyřešeno. To je úplně klíčová věc, která stranu teď spojuje.

• A co jsou podle vás teď další kroky, které Strana zelených musí podnikat, aby se jí podařilo získat zpátky ztracenou důvěru, což je to, co se nejvíc zmiňuje, že straně chybí?

Podívejte se, všichni nám predikovali, že nás Piráti vymažou z politické mapy, a já jsem po svém zvolení předsedou řekl, že to ukážeme v komunálních volbách. A ukázalo se, že nás nikdo z politické mapy nevymazal.

Desetina členů strany byla zvolena do funkcí zastupitelů. Z našich kandidátů se dostalo asi 240 lidí a s výjimkou propadáku v Praze na celoměstské úrovni, tak na krajské úrovni, ve všech větších městech přišly úspěchy včetně Prahy a Brna, kde v městských částech naši kandidáti obhájili své pozice zhruba ve stejných procentech a počtech mandátů.

Ukázalo se, že strana je svébytná, že veřejnost problémy planety chápe a že jsme ji v komunálu celé čtyři roky dobře zastupovali. To je úplně klíčový předstupeň pro to, abychom uspěli dál. Teď nás čekají volby evropské, a tam myslím, že máme zásadní výhodu, že jsme skutečně jedinou stranou, které jde o životní prostředí.

Bafuňáři z Agrofertu a Babišův a Zemanův projekt

• Po posledním sjezdu Zelených jste právě mimo jiné zmínil, že v Poslanecké sněmovně je sice devět politických stran, ale Strana zelených si jako jediná téma životního prostředí bere za své a patří k ní. Je to opravdu tak, že ostatní strany na něj s prominutím kašlou?

Ten výraz jste použil vy, takže já vám na něj můžu odpovědět jenom, že ano, protože, když se podíváte na téma jádra, na téma kanálu Dunaj-Odra-Labe nebo na téma energetiky vůbec, všechny strany v parlamentu jsou tomu buď nakloněny, anebo k tomu mají velmi vlažný přístup, jako kdyby se jich to netýkalo. První zaznamenatelná věc u Pirátů byla, že chtěli navrátit kouření do restaurací. Tak se nechová strana, které záleží na životním prostředí. To je jeho součástí.

Abych nemluvil obecně, dám vám příklad kanálu Dunaj-Odra-Labe. Je to věc, která je tu dlouho. Ve formě reálného návrhu, teď nemyslím ty původní baťovské malůvky, je tady v podstatě od 80. let. Může stát přes 600 miliard, anebo v okleštěné verzi 260 miliard korun. To jsou peníze, za které bychom měli udělat opatření proti suchu a povodním, která nikdo nedělá. V hnutí ANO to vedou bafuňáři z Agrofertu, kteří se navzdory proklamacím v programech starají hlavně o to, aby jim to v zemědělství nenavýšilo ceny technologických postupů.

Potřebujeme, ať stát vezme těch 260 miliard, beru menší částku, a místo stavby vodní cesty, která bude k ničemu a nikdo ji nebude používat, pojďme opravdu do pohraničních hor, na každé pole, na každý vodní tok a pojďme osázet hory smíšenými lesy, pojďme se zbavit smrkových monokultur. Pojďme na místo nepřirozených, už od konce 18. století sázených smrkových lesů sázet lesy smíšené, pestré, dominované listnatými stromy. Teď je k tomu ideální příležitost, protože kůrovec je zlikvidoval sám.

Petr Štěpánek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Není tady žádná nucená těžba, jsou tady miliony kubíků dřeva, které zničil kůrovec. Je to mimochodem úplně největší kůrovcová kalamita od druhé světové války, která předčí poválečné sucho i sucho z konce 90. let. Lesáci se toho bojí, ale ve skutečnosti třeba buk má naprosto kvalitní dřevo a je to dřevina, která by s příměsí jedle byla ve spoustě našich hor přirozená do překvapivě vysokých výšek. Obrovská výhoda je, že tyhle dřeviny zpomalují odtok vody při trvajících deštích.

To samé se pak týká potůčků, potoků a řek, kdy sice po staletí byly upravovány, ale až do nástupu průmyslové éry si zachovaly meandrující charakter, a tím pádem postup vody krajinou byl značně zpožděný a pravděpodobnost, že se sejde v jednom bodě jako povodňová vlna, byl podstatně nižší. Takže za 260 miliard korun to můžeme udělat. A když jste se na to ptal ve vztahu ke sněmovním stranám, tak tohle žádná strana nenavrhne.

• A není to v něčem paradoxní? Připadá mi, že třeba ohledně sucha a povodní je společenská shoda na tom, že je potřeba s tím něco dělat. Čím to, že na to strany nereagují?

Protože to z nich nevychází. Říkají to jenom cynicky, protože si to přečtou v průzkumech, a mají pocit, že to je potřeba, ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Sociální demokracii zajímají jenom pracovní místa za každou cenu. ANO je pod vlivem Agrofertu a bude podporovat průmyslové zemědělství, které je jedním z největších destruktorů krajiny.

Co se týče ODS, ta už dvě generace politiků dává jasně najevo, že snaha udržovat čisté životní prostředí je něco, co poškozuje podnikání. Takto úplně perverzní náhled má. Takže tihle lidé to nikdy nemůžou udělat, protože když tomu nevěříte, dělat to nebudete. To je vidět i z jejich rozhodnutí. U Topky vždycky převáží ideologický názor, že se nemá nic regulovat, takže ani odtamtud to nevzejde.

• Kde s těmi opatřeními, o kterých mluvíte, začít?

Máme tady celý pás pohraničních hor od Jeseníků po Krušné hory a od Českého lesa až po Vysočinu, kde je možné tahle opatření začít dělat okamžitě. Můžete buď přímo přes státní podnik Lesy České republiky, anebo formou dotací, grantů či jinou formou finanční pomoci poskytovat prostředky přímo vlastníkům lesů tak, aby skladba lesů byla jiná, ale to samo o sobě nestačí. Je nutné dělat vodohospodářská opatření pro zadržení vody v krajině, to znamená v podstatě opak meliorací.

Ještě za mého dětství byly podél vodotečí pastviny nebo louky na kosení trávy. Logicky, protože, když přišla větší voda, břehy byly zpevněné a drželo to. To je úplně jednoduchá věc, ke které se můžeme vrátit. Dnes, když vidíme pole oraná třeba v okolí Labe až ke kanálům nebo až přímo k řece, samozřejmě to všechno spláchne jedna velká voda. Protipovodňová opatření a opatření proti suchu jsou úplně identická opatření. Sucho vzniká tím, že z krajiny velmi rychle odteče voda, a povodeň tím, že strašně rychle teče voda, takže sucho a povodeň jsou jedna věc a opatření proti nim jsou společná.

Budeme to navrhovat. Dokonce teď do evropských voleb přijdeme s několika celoevropskými projekty. Protože když zůstaneme u kanálu Dunaj-Odra-Labe, přidal by další a další stupně do řek. Dál by je kanalizoval. Potřebujeme pravý opak. Budeme pracovat se sousedními zeměmi v rámci Unie na tom, aby se do povodí řek vrátil, když třeba vezmu Labe jako příklad, losos a úhoř. To je pravý opak opatření, která chce dělat Babiš se Zemanem. Je to vyloženě jejich osobní projekt, takže tentokrát to skutečně personifikuji. Naopak bude potřeba dělat kroky, které zvýší prostupnost řeky pro tyto dva druhy.

Když se podíváte na konec ekonomicko-sociální éry v českých zemích, která měla původ ve středověku a překlápěla se do novověku na konci 18. století či dříve, tak v posledních letech roboty najdete zápisy, ve kterých si lidé vymiňovali, že nebudou krmeni lososem, protože to u nás byla tak běžná ryba, že jí byli přejedeni. Nechtěli ji, což dneska, když vidíme předraženého lososa v obchodech, si vůbec nedovedeme představit. Je to ryba, která je indikátorem zdraví krajiny. Totéž se týká úhoře. Jestliže nedokáže úhoř táhnout řekou, je něco špatně s celou krajinou.

Protože u nás se o Bruselu mluví vždycky jenom, když se něco nepovede a hází se to na Brusel. V evropských volbách teď naopak navrhneme tento projekt. Může se týkat i dalších evropských řek, ale logicky pro celounijní přesah ho navrhneme právě pro řeku Labe, a to ze dvou důvodů. Za prvé na něm nejsou přehrady, jako jsou na Dunaji třeba Železná vrata, a za druhé to má mezinárodní přesah, protože Labe běží jak bývalým západním, východním Německem, tak Českou republikou, a u Odry je to obdobná situace s Polskem. Budeme chtít, aby se právě tyhle dvě řeky staly průchozími pro lososa a úhoře.

• Máte pocit, že to je něco, po čem je ze strany veřejnosti poptávka?

Sedmdesát procent obyvatel dlouhodobě nechce kanál Dunaj-Odra-Labe. Považuje to za megalomanskou, betonářskou stavbu. Sucha a povodní se lidé cyklicky bojí podle toho, jestli zrovna prší nebo je sucho, a my chceme přijít s úplně reálnými opatřeními, která vedou k opaku industriálního přístupu ke krajině. Krajinu melioracemi devastovali komunisté, ale na Západě to dělali i nekomunisté. Je to industriální přístup ke krajině a poptávka dělat to jinak tady je.

• Co se dá dělat pro to, aby lidé, kteří jsou proti kanálu, si řekli, že budou volit Stranu zelených, protože ta ho také odmítá?

Myslím, že to je jednoduché. Stačí, když půjdeme cestou toho, co opravdu jsme a co od nás veřejnost očekává. Od ODS veřejnost očekává, že to bude strana, která se bude zastávat podnikání, od sociální demokracie, že se bude zastávat zaměstnanců. A od Zelených celkem logicky očekává jako první environmentální témata v situaci, kdy dochází k největšímu úbytku druhů v historii planety a kdy za zdokumentované období dochází k největšímu růstu teplot s potenciálními tragickými dopady nejenom pro pobřežní oblasti, ale i pro vnitrozemí právě ve formě sucha, povodní, hurikánů a dalších jevů.

Petr Štěpánek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

A teprve až v dalším pořadí to ostatní, kde ale z hlediska programu máme jasno i v otázkách sociální spravedlnosti, rovných příležitostí nebo demokracie a svobody. Ty souvisejí s environmentálními tématy, protože i protipřistěhovalecká a protimuslimská hysterie je založená teprve až na viditelné části migrační vlny. Přitom třeba Sýrie měla jeden z nejvyšších růstů porodnosti, který nezvládala především díky tomu, že narazila na své environmentální limity v zemědělství a na své sociální limity z hlediska tvorby pracovních příležitostí.

Byl tam nedostatek půdy, vody a pracovních příležitostí. A ti lidé se dali do pohybu daleko dřív, než tam vypukla občanská válka právě v důsledku těchto dvou faktorů, mezi nimiž hlavní byl environmentální. V podstatě úplně totéž se dnes děje v Africe a lidé to nevědí. V tropické části Afriky to má mnohem pomalejší nástup. V mírném pásu by se to projevilo okamžitou bídou a hladomorem v části roku, kdy nejsou zásoby potravin. V tropické části Afriky to takto triviální není, ale to, že se tam lidé dávají do pohybu, je dáno také devastací prostředí, ve kterém žijí a které je už neuživí.

Tyto konflikty mají environmentální původ a není to otázka 21. století. Když se podíváme třeba na třicetiletou válku a na tehdejší zemědělství a ekonomické rozložení v Evropě, po růstu populace tehdy Evropa také narazila na své environmentální limity a skončilo to jednou z nejhorších válek v historii kontinentu. Tento problém teď máme celoplanetárně a lidé logicky čekají řešení od Zelených.

Volby v západní Evropě začínají ukazovat, že to velká část veřejnosti bere vážně, protože při hledání nové cesty se teď směry konzervativní, socialistický, liberální, zelený dostávají do rovnováhy a všechny se začínají pohybovat někde kolem dvaceti procent. A je evidentní, že je teď nutno, aby minimálně demokratická část spektra se shodla na tom, kterým směrem půjde. Jsem přesvědčen, že musíme jít cestou uzdravování planety, protože pokud nebude budoucnost planety zelená, bude jednoznačně černá, o tom nemám pochyb.

Závislost na polototalitní zemi s oligarchicky nahnědlou správou

• Abych se vrátil, podle vás je tedy důležité, aby se Zelení stále znova a znova snažili chodit za voliči, vnášeli svá témata a popisovali provázanost těch problémů a že je opravdu potřeba přesvědčit voliče svou aktivitou?

Nejbližší volby budou evropské. Tam je challenge mnohem širší. Když se vás zeptám, co spojuje v rámci Evropské unie východní a západní Evropu, co mi řeknete jako první?

• …

Nebudu vás dál trápit. Takhle zareaguje úplně každý, protože východní a západní Evropu viditelně nespojuje nic. Dokonce ani dálnice, ani rychlovlaky pořádně nevedou mezi východní a západní Evropou. Dnes třeba nemáte pořádné železniční spojení mezi východní a západní Evropou. A můžeme jít jednu věc po druhé. Železná opona tam pořád leží, ale je to dnes problém infrastrukturní a politický a my chceme jednu faktickou a hodně symbolickou věc.

Evropa tím, jak je přerušovaná, protkaná dálnicemi a dalšími bariérami, nemá nic, co by ji z hlediska přírody propojovalo. Chceme přijít s projektem národního parku Želená opona jako celoevropského národního parku. Dnes má všechno státní hranice, třeba i parky na Šumavě jsou dva úplně oddělené parky, s odděleným managementem atd.

Přitom tady máme od Baltu až po Černé moře relativně nezničený zelený pás, který byl dřív hranicí dvou bloků. A ani za třicet let se ho nepodařilo zásadním způsobem zničit z několika důvodů. Často vede poměrně nepřístupnou horskou krajinou. Vedle toho byl také původně násilně, následně přirozeně vysídlen, takže je tam pořád velké bohatství divočiny. A jde o to mu dát právní ochranu a propojit ho.

Je to opět jedna z věcí, které pak budou společným zájmem Evropy a budou ji spojovat. A bude to i v kontinentálním měřítku něco, co bude poměrně ojedinělé. Ve Spojených státech jsou přirozeně touhle severojižní cestou Skalisté hory se svojí odlehlostí a na východním pobřeží do určité míry Apalačské pohoří. Takže my tady máme také tuhle příležitost, v rámci které je možné zase dělat spoustu revitalizačních projektů, jak jsem o nich mluvil.

Jestli bereme integraci do Evropy vážně, musíme také dělat infrastrukturní opatření, abychom skutečně v Evropě byli integrovaní. Minimálně spojení Prahy a Brna s Berlínem, Mnichovem, Vídní a Bratislavou by mělo mít parametry kvalitního rychlovlaku, jako je to mezi Paříží, Bruselem, Londýnem, Lyonem a dalšími místy. To je něco, s čím bychom také měli přijít jako s evropským projektem, protože zjevně jako domácí projekty to je pořád jenom povídačka a není to žádným způsobem realizováno.

• To znamená, že v evropských volbách cítíte větší šanci díky tomu, že celková společenská situace v Evropě Zeleným do určité míry nahrává?

Určitě. Lidé také mohou volit mnohem idealističtěji, protože to není o výši důchodů, o výši platů učitelů, je to o tom, kam budeme směřovat geopoliticky. Dám vám ještě další příklad. Týká se energetiky a závislosti na Rusku. Máme několik odvětví energetiky, ať jsou to fosilní paliva nebo jaderné elektrárny, kde závislost na Rusku je značná.

Petr Štěpánek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Když vidím předsedu sněmovny, jak cestuje do Ruska a tam se setkává s lidmi, kteří jsou na sankčním seznamu Evropské unie a Spojených států, mám vážné pochyby o loajalitě tohoto čelného ústavního představitele ke svému vlastnímu státu a k tomu, jakým způsobem nás reprezentuje a kam nás zavádí. Jestliže jsme svou identitu postavili na členství v Evropské unii, musíme uspět jako členská země Evropské unie. A k tomu nedospějeme tím, že zemi formou předražených projektů učiníme závislou na polototalitní zemi s oligarchicky nahnědlou správou.

To už není o nějaké symbolice, to už je opravdu o tom, kam se vydáme, jestli jdeme na Východ, nebo na Západ. Teď už jde do tuhého, protože jestli například začneme stavět další bloky jaderné elektrárny s garantovanou cenou energie, máme obrovský průšvih jak ekonomický, tak politický, protože to bude možné jedině přes vládní garanci konečné ceny, kterou pak zaplatí úplně všichni, kdo budou spotřebovávat elektřinu.

A zároveň budeme od výstavby, přes palivo do elektrárny, až po vyhořelé palivo naprosto závislí na Rusku. Dnes v Evropě ani není jiná firma, která by to byla schopná udělat, protože francouzská de facto státní firma je v neuvěřitelných potížích po dobrodružstvích v Británii s výstavbou jedné z jaderných elektráren, a jediná kompetitivní společnost je Rosatom.

(Druhou část rozhovoru s Petrem Štěpánkem přineseme v pondělí dopoledne.)