Mezi lety 1964 a 2014 se spotřeba vody zejména kvůli populačnímu růstu a industrializaci více než zdvojnásobila, do roku 2030 se pak podle OSN poptávka ve městech zvýší o dalších padesát procent. S každým oteplením planety o jeden stupeň ztratí zhruba sedm procent světové populace minimálně 20 procent svých obnovitelných vodních zdrojů. Zemědělství se celosvětově na spotřebě vody podílí sedmdesáti procenty, průmysl dvaceti.

Ani katastrofické scénáře spojené s hrozícím nedostatkem vody v řadě zemí světa nevedou ke změně v přístupu. Vodou se plýtvá, ta odpadní se patřičně nevyužívá, o zdroje se nepečuje. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) se s extrémním nedostatkem vody (méně než 500 krychlových metrů na obyvatele za rok) potýká 29 zemí, méně než 1000 krychlových metrů na obyvatele za rok trápí 45 zemí. Ohroženy jsou také zásoby podzemní vody, na nichž je závislá třetina obyvatel planety.

Odsolování mořské vody jako hlavní zdroj vody v arabských pouštích

Zásoby pitné vody lze zvýšit například opětovným využitím odpadních vod. Anebo odsolováním mořské vody, jímž se na Arabském poloostrově získává až 90 procent pitné vody. Odsolovací zařízení zásobují dnes ve světě kolem půl miliardy lidí a denně vyprodukují 95 milionů kubíků pitné vody, což odpovídá třetině Lipna.

V Dubaji například všechna veřejná odsolovací zařízení dohromady vyprodukují přes dvě miliardy litrů vody denně. Jedno z těch největších na světě funguje v obřím průmyslovém komplexu na pobřeží Perského zálivu asi 35 kilometrů jižně od centra Dubaje v části Džabal Alí. Komplex, kde je také hliníkárna, elektrárna a ropná rafinerie, ohraničují z obou stran dva umělé, tak zvané palmové ostrovy, respektive poloostrovy: Palma Džumejrá a Palma Džabal Alí.

Elektrárna a odsolovací zařízení v Džabal Alí fungují v jakési symbióze. Elektrárna svým odpadním teplem pomáhá při procesu výroby pitné vody, a díky tomu si zároveň vystačí s menším chlazením. Denně se tu z moře vypumpuje kolem dvou miliard litrů vody. Část využije elektrárna, část se zbaví soli a denně tu vznikne přes 600 milionů litrů pitné vody. 

"Továrna" na pitnou vodu v Džabal Alí byla ještě donedávna největší na světě, mezitím ji překonalo jedno zařízení v Saúdské Arábii, které vyrobí denně 1,04 miliardy litrů pitné vody. Džabal Alí už se zvětšovat nedá – z technických důvodů. Umělé palmové ostrovy totiž natolik narušují přirozené mořské proudy, že by tyto už nedokázaly větší zařízení účinně ochlazovat.

Mezi velké žrouty vody patří turistika

Kde každodenní život řídí luxus, turistika, utopie a procovské stavby, neobejde se to bez pořádné průmyslové infrastruktury – a samozřejmě ani bez spousty vody. V Dubaji je to navíc nutnost. Podzemní vody je tu minimálně a spotřeba na hlavu činí v emirátu 550 litrů denně, což je šestkrát více než u nás.

V Česku činí průměrná spotřeba vody na osobu a den 89 litrů, přičemž nejvíce schlamstne zemědělská výroba. Nejvyšší spotřeba je v Praze (109 litrů), nejnižší ve Zlínském kraji (76 litrů). V evropském měřítku ovšem patříme co do spotřeby vody k těm šetrnějším.

Jak je možné, že emirát je šestkrát žíznivější než Česko? Jedna věc je, že tamní životní styl si na rozdíl od Evropy příliš neláme hlavu s trvale udržitelným rozvojem, ekologií a šetřením se zdroji. Hlavním faktorem je ovšem turistika. Koneckonců ani na Baleárských či Kanárských ostrovech to není jiné – ani tam by bez odsolovacích zařízení nebujel turistický ruch v takovém rozsahu, jako je tomu nyní.

V hotelích se celosvětově počítá se spotřebou 500 litrů vody na jedno ubytovací místo denně. A tím to zdaleka nekončí: Další vodu schlamstnou bazény pro hosty, zahrady či golfová hřiště. A což teprve v Dubaji, kde si přímo uprostřed rozpálené pouště dopřávají luxus v podobě gigantického zastřešeného lyžařského areálu (22 500 metrů čtverečních, tedy víc než půlka Václaváku), který denně zásobují čerstvým umělým sněhem.

Nafoukanost? Plýtvání? Anebo pokrok?

Co si o tom máme myslet? Je to gigantománie? Nebo příznak dekadence? Čili zjednodušeně řečeno, že šejkové nevědí, co s penězi? Anebo je to naopak příznak hospodářského rozvoje, který vytváří základ pro život obyvatel?

To můžeme hodnotit z mnoha pohledů. Ano, samozřejmě není nutné, aby se v Dubaji lyžovalo. Ale zrovna tak není nutné trávit dovolenou tisíce kilometrů od domova na Mallorce, ve Spojených arabských emirátech anebo na Kanárech. Loni Dubaj navštívilo 16 milionů turistů. Jen díky výstavbě mohutných zařízení na odsolování mořské vody se urbanistům a technikům podařilo proměnit Dubaj v oblíbený turistický cíl.

Na druhé straně je bez diskuse, že odsolování mořské vody je pro ukojení spotřeby pitné vody zcela nezbytné a právě nyní je aktuální a představuje jednu z největších výzev moderní doby. Člověk se obejde bez elektřiny, v nejhorším i bez lékařské péče; i stravu může omezit, aniž by hned nutně musel zemřít. Bez vody ale nepřežije déle než tři, čtyři dny.

Lidí je na světě čím dál víc, zemědělská výroba chce stále více vody, a její spotřeba proto stoupá. K dispozici je jí přitom stále méně, protože hladina podzemní vody klesá a znečištění té povrchové narůstá.

Pitnou vodu z mořské uměli získávat už staří Řekové a Římané a dva dnes nejrozšířenější procesy odsolování víceméně vycházejí ze stejného principu, jako ty antické. V současnosti existuje 52 různých technologií odsolování a vyvíjejí se nové (které by například mohly fungovat na principu lidské ledviny), jejichž cílem je snížit spotřebu energie, a tudíž i náklady.